Projekt Patron jede už desátým rokem klidně jako orient expres a spolehlivě jako švýcarské hodinky. Stejně jako u zmíněných symbolů kvality by to ale nešlo bez spolehlivého týmu, stálého přisunu energie, bedlivého hlídaní kvality a hlavně: náboru nových Patronek a patronů a jejich párování s mladými protějšky z DD, DDŠ a VÚ.
Zájem o patrony i patronky v zařízeních celé republiky nejen neutuchá, ale postupně roste, takže je třeba aspoň 2x ročně dělat směrem k mužům a ženám intenzivní nábor patronů a patronek a zájemce pak patřičně seznámit s tím, co je čeká, pokud se patronskými dobrovolníky chtějí stát.
Stejně tak je potřeba osobně znova a znova motivovat děvčata a kluky v zařízeních náhradní výchovy v celé ČR, protože jejich obměna je setrvalá a bez osobního nasazení by nábor nefungoval.
Akci Na dračích lodích k létu jsme pořádali letos už podvanácté, s jednoroční covidovou pauzou a jedním také covidovým posunem. Vždy to bylo díky hlavním pořadatelům Dragonboat Praha a už poosmé s výraznou podporou RotaryDragon. Mezi dětskými domovy jsou “dračáky” tak oblíbené, že bychom z dětí dokázali postavit, přesněji posadit, třeba patnáct posádek, ale počet lodí (6) a jízd (3) je limitovaný, takže jde u přihlášek o rychlost. K účasti pozvaných domovů bylo 12, dost bylo i náhradníků, bohužel Potštejn odřekl až těsně před závody, takže na náhradníky už pozdě bylo. Jednu z posádek jsme proto museli doplnit múzáky. Námi doplněná loď byla sice zlatá, ale jen barvou identifikačních náramků. Jinak skončila ve všech jízdách jako poslední. Zřejmý důvod k zamyšlení a tréninku... :-)
Do Litoměřic jsme vyrazili den po Dlažkovicích s jedinou změnou v sestavě, díky níž masožravého Františka vystřídal vegetarián Marwan. O hlavní změnu se ovšem postarala nebesa. Na rozdíl od soboty celý den pršelo, jen se lilo. V prostorách zřejmě nejkrásnější vily v Litoměřicích, kde domov sídlí, nám to ale nijak nevadilo. Hned na začátku návštěvy jsem tu já sám ale zažil překvapení rovnající se šoku. To když se mezi dětmi objevila Dixi. Přesněji fenka, která jako by byla kopií před osmi lety na věčnost odputovavší zasloužilé čtyřnohé múzačky Dixi. Ze šoku mne vyvedla vychovatelka, které pětiletá Jessie (tak se kopie Dixi jmenuje) patří. K dětem byla Jessie stejně přátelská jako Dixi, ale na Dixinino lezení po stromech, potápění a roztáčení dětmi na v zubech drženém klacku nemá. Takže o reinkarnaci zaplaťpánbůh nešlo. Pro srovnání přidávám i fotku Dixi...
Do Dlažkovic jsme se vydali po tak dlouhé době, neb se dětské osazenstvo zcela obměnilo. Nějaké změny se odehrály i v areálu zámeckého parku a samozřejmě i v interiérech zdejšího dětského domova. Cestovat sem, pod Házmburk je ovšem pořád složité. v krásném slunečném počasí jsme to ale zvládli včas. Trochu jsme měli obavy, jestli v menší partě (tři na poslední chvíli odpadli) nápor dětí zvládneme, ale obavy byly zbytečné. Od začátku byly děti zvědavé, zvídavé a všemu, co jsme jim nabídli, šly s nadšením naproti.
Dopoledne jsme byli v klubovně, která má o fous lepší akustiku, než nabízená tělocvična. Jelikož je v Dlažkovicích hodně romčat, využili jsme Františkovu znalost romských písniček, ale největší nadšení a úžas jako obvykle vzbuzovaly Paulovy čáry...
Tentokrát se v PATRONu opravdu urodilo. Systematická propagační práce a dobrá, stále se šířící pověst PATRONA se proměnily při náboru v největší zájem o patronství v naší, už téměř desetileté historii. Apríl vrátil na Vysočinu zimu, ale setkání a společná práce byly dostatečně hřejivé! Jelikož byl program koedukovaný, a navíc spojoval vzdělávání patronek a patronů zkušených s patronským školením nových přihlášených, sjelo se nás, včetně kompletního týmu PATRONa, 50 ze všech světových stran. Takovou partu ubytovat, organizačně instruovat a naladit chvíli trvá. Konkrétně se díky skvělé práci kolegyň Karol a Pavlíny podařilo zvládnout vše včetně ubytování a večeře od 15:00 do 19:00. Pak už mohli dosud různorodou partu ladit a harmonizovat další členové týmu v čele s šéfem Lukášem. Eva vedla rozvernou uvolňovací čtvrthodinku a pak už došlo na hlavní náplň večera. Náhodně vytvořené trojice až pětice zkušených a noviců/cek si povídaly o patronských zkušenostech i obavách. Členové týmu jen skupinky obcházeli a tiše i pozorně naslouchali...
Z nedělního výjezdu Múz dětem se stala akce muži dětem. Čtyři naše původně přihlášené “múzy” /Alžběta, Darí, Lenka a Alice/ na poslední chvíli z nejrůznějších důvodů odpadly, ale na spádu programu, ani na jeho přitažlivosti pro děti, to nakonec nebylo znát.
V DD Racek jsme po léta jako doma a ačkoli se dětské osazenstvo od poslední návštěvy notně obměnilo, nechyběly děti, které si nás náramně dobře pamatovaly. To platí i o třech vychovatelích (dvou “tetách” a jednom “strejdovi”). Co nás tu náramně překvapilo, nebyl ani tak nízký věkový průměr publika (pět mrňat kolem tří let), jako skoro neuvěřitelná vstřícnost a soustředěná pozornost všech dětí...
Před květnovými seznamovacími víkendy nových patronů a patronek s budoucími kamarády a kamarádkami jsme se opět vydali s hlavou projektu Lukášem Talpou do děcáků a dalších zařízení náhradní výchovy přiblížit dospívajícím podstatu a výhody účasti v projektu. Tyhle návštěvy jsou nanejvýš potřebné, protože fluktuace dospívajících v “domovech” je veliká, motivaci k seznámení s cizími “dospěláky” je třeba nastartovat i živit a hlavně: mladé dospívající je třeba získávat podle toho, odkud čerstvě proškolené patronky a patroni jsou, aby to k sobě neměli daleko. Jde o docela komplikovanou logistickou nálož, která navíc musí být doprovázená potřebnou dávkou přesvědčivého nadšení. To nám naštěstí ani po devíti letech trvání projektu nechybí.
První Spanilá jízda začala v Žatci, v jednom z největších děcáků u nás. Kromě rozlehlé budovy, kde nás paní ředitelka představila nejdřív skupině chlapecké a pak několika dívkám, tu mají ještě šest skupin v bytech v běžné zástavbě...
Do posledního dne jsme nevěděli, jestli nás poryvy karantény do DD v Mladé Boleslavi pustí, ale nakonec to vyšlo. Naše řady sice taky na poslední chvíli prořídly (odřekli Alice a Hároš), ale nakonec jsme se s dětmi a jejich “tetami” v neděli dopoledne šťastně vítali. A byť nás bylo jen pět, já navíc s rukou v sádře, byla to návštěva přeradostná a programově náramně vydatná.
Zdejší “děcák” je jedním z Múzami nejdéle navštěvovaných a výjimečný je i tím, jak vstřícné a bez výjimek nadšeně spolupracující parťáky tu v dětech máme. A to se zdejší osazenstvo několikrát obměnilo. Platí to navíc i o puberťácích, u nichž je jinak rezervovanost a “zíváctví” skoro v popisu práce.
Seznamování proběhlo hned po příjezdu. Ručky prťat se nás zmocnily a za chvilku už jsme capali na trochu překvapivě časný oběd. Při něm jsme zjistili, že nemalá část dětí se připravuje na účinkování ve filmu Viktora Tauše “Amerikánka” a naučili se od děvčat ještě ve školní jídelně základy písničky Červená se line záře...
Už při předchozích „vlnách“ covidové epidemie jsme zjistili, že zařízení ústavní výchovy jsou v ČR těmi nejopomíjenějšími a nejizolovanějšími. MŠMT je má kdesi na okraji zájmu, vzhledem k proti covidovým opatřením se ocitají v izolaci, ale takovou pozornost a účast jako třeba zařízení pro seniory v nikom nevzbuzují. Výjimkou jsou jen neziskovky, jež se pomocí dětem v ústavní výchově dlouhodobě zabývají. I z tohoto důvodu jsem absolvoval ve jménu obou našich partnerských organizací velkou šňůru telefonických hovorů s většinou spřátelených zařízení.
Jediným jednoznačným spojovníkem všech rozhovorů byla jasně artikulovaná radost z faktu, že se o ně (děti + personál zařízení) někdo zajímá a sdílí jejich starosti, problémy i úspěchy při jejich překonávání. Někdy bylo to potěšení překvapené, jindy téměř užaslé a tenhle fakt sám jasně dokazuje, jak jsou tato zařízení a všichni v nich trestuhodně stranou veřejného i institucionálního zájmu. A to navzdory tomu, jak se potřeba pomoci a zájmu osudem a životními okolnostmi zkoušeným a postiženým ve společnosti přetřásá na všech stranách...
Po nervácích provázejících předstartovní fázi naší účasti na Sametovém posvícení jsem si říkal, že dernisáž výstavy Múzy dětem v Portheimce 2021 už bude “brnkačka”. Ale čert a covid nikdy nespí, takže přišel řetěz zdravotních omluv muzikantů obou našich kapel i domluvených hostů.
Naštěstí ale nakonec dorazila při posvícení oslovená Fénixe exflétnistka Terezka, ukulele a kytaru vzal do ruky i licitátor, kouzelník, písničkář a malíř v jedné osobě Paul a všechno šlo jak po másle. Mile překvapeni jsme byli i nečekaně velkou návštěvou. Hned na začátku nás navíc lehce šokovala sponzorským darem Karla Lažanská…a to se to pak hraje:)
Paul mi zas vyrazil dech kouzly, která jsem ještě neznal a bez dechu nechaly všechny přítomné i další výlety do světa magie, na něž nás náš dvorní pozval. Splnili jsme i slib, že zahrají dvě kapely, byť to bylo v dost komorní podobě...