Do Senožat jsme se vydali po delším čase, letos navíc s měsíčním odkladem kvůli nemoci, ale o to raději. Spolupracujeme se zdejším domovem totiž na více frontách. Děti občas jezdí na dračí lodě, zapojeni byli někteří dospívající v programu Patron i v Životě nanečisto a naše spolupráce vždy byla prospěšná a radostná. A bylo tomu tak i tentokrát. Trochu nám sice dálo práci se do DD v jediném senožatském paneláku dostat, na zvonění ani telefonáty dlouho nikdo nereagoval, ale pak se Sezam otevřel už bylo vše perfektní.
Dětí tu bylo “jen” 26, ale i tady byla převaha mrňat, protože se většina dorostu rozjela na víkend k rodičům. To je samozřejmě dobrá zpráva o práci s rodinami...
Do Dlažkovic jsme se vydali pošesté a nemálo zdejších dětí si nás ještě živě pamatovalo. Čekalo jich tu na nás 65 a protože podstatná část z nich byla opravdu mrňata, nebyla to návštěva z nejjednodušších. Přes množství dětí a dost nepřátelskou akustiku v místnosti klubové, kde jsme byli většinu času, byla návštěva opět náramná.
Děti se nadšeně vrhaly do všeho, co jsme jim nabízeli, malých dobrovolníků jsme u všeho měli nadbytek, a až na pištěním unavené uši, jsme si vše užili náramně.
V centru dětské pozornosti byla samozřejmě i Píďa, kterou jsem ovšem ke konci musel před rozparáděnými mrňousky chránit...
Do DDŠ Jana Masaryky jsme se vydali teprve podruhé, byť jsme se zdejšími dětmi absolvovali úspěšně Sametové posvícení v r. 2018… a byly skvělé. Ostatně i při první múzí návštěvě jsme měli pocit, že jsme zabloudili mezi děti z Mensy. Tak byly bystré a nadané.
Tentokrát jsme, oproti klasickým návštěvám DD, výjimečně dorazili ve všední den. To proto, že o víkendu bývá zdejší “domov” prázdný, protože děti je tráví většinou s biologickými rodinami. To je mimochodem výtečná vizitka pro vedení zdejšího zařízení...
Dlouho jsme se připravovali i těšili na návštěvu Tvoj Buddy – zaměřením Patronu velmi podobné slovenské organizace. Jediným nečekaným a nepředvídatelným stínem návštěvy byly obě cesty. Trefili jsme se totiž do jediného týdne, kdy do Bratislavy a zpět nejely přímé vlakové spoje kvůli opravě železničního mostu a jedna cesta trvala o hodinu a půl déle než obvykle. My ovšem prodlevu využili k manažerské poradě, takže i to zpoždění bylo ve finále užitečné.
Samotná návštěva nám poskytla nejen očekávanou porci Inspirace. Také jsme se setkali se skvělými lidmi, oddanými stejné myšlence a poslání jako my...
Už při přípravě se nám omlouvala paní ředitelka za to, že tentokrát nás nedokážou pozvat na oběd, protože vaří na skupinách strejdové a bylo by to na ně moc. Vlastně to pro nás byl dárek, protože jsme poobědvali na zahradě kamarádky a úžasné hudebnice Dáši Andrtové Voňkové. Návštěva byla oboustranně milá a místo komplikace jsme zažili velké potěšení.
Ale zpět do “děcáku”. Velká část dětí nás znala z předchozích návštěv a těšila se na nás i na některé konkrétní kousky. Neznali ale ještě Píďu ani Michala s jeho loutkové společníky. I jejich směrem tak tryskalo dětské nadšení...
Jediný zádrhel nás potkal hned na začátku. Zapovídali jsme se s Pildou, přehlédli odbočku a místo od Prahy jsme tak do Litoměřic přijeli od Ústí nad Labem. Zpoždění nám ale bylo odpuštěno a pak už se nad námi klenula duha radosti a souznění. Dětské nadšení nás nabíjelo energií, kterou jsme dětem hned hojnou měrou vraceli. A děti i tety se radovali s námi. O to víc, že je okouzlila i her a mazlení chtivá Píďa...
I po cestě do semilského dětského domova jsme žasli nad dlouhou, desetiletou pauzou dělící nás od poslední klasické múzí návštěvy. Ačkoli i tady jsme byli mezitím několikrát i díky programu Patron, setkali jsme se tu jen s jednou osobou, která si nás pamatovala, a to z dračích lodí. Tou byla “teta” Klára. Strejda Miloš zase vystudoval stejnou turnovskou “šperkárnu” jako Bob a oba pak byli náramně sympatickými a vše s námi i dětmi sdílejícími parťáky.
Děti byly zpočátku trochu zatažené, byť je fenka Píďa i Michalovy loutky evidentně náramně zajímaly, ale naplno rozvázaly až když jim Paul předehrával hroznýše při Marwanově flétnovém zaklínání hadů...
Skoro se mi nechtělo věřit vlastním očím, když jsem zjišťoval, kdy jsme byli v Dubé Deštné naposled na klasickém múzím výjezdu. Se zdejším domovem jsme totiž v živém kontaktu v rámci programu Patron, zdejší děti se také pravidelně zúčastňují našich dračích lodí, takže fakt, že jsme tu s Múzami byli naposled před 13 lety (!) mi skoro vyrazil dech.
Předlouhé pauze nenasvědčovalo ani vřelé a přátelské přivítání. Znali jsme se totiž nejen s oběma vychovateli, ale i s mnohými z dětí. O to snazší pak byla také komunikace a start společného múzického řádění. A navíc s námi byla i fenka Píďa, která je dokonalý bariéroborec...
Při seznamování dospívajících děvčat a chlapců ze zařízení ústavní výchovy dáváme v programu Patron jednoznačně přednost seznámení při k tomu účelu pečlivě a úspěšně konstruovaných a pravidelně konaných víkendových programech.
Ne všem dospívajícím se ovšem se svými dospělými protějšky podaří při těchto víkendech potkat. Z nejrůznějších důvodů se jich nemohou zúčastnit a pak nastává potřeba seznámení přímo v pobytovém zařízení...
Nemám rád termíny teambuilding a brainstorming, ale výjezd skvělého týmu programu Patron do Selského statku v Jiřicích byl v podstatě obojím. A opět STÁL ZA TO.
Práce v Patronu je přes svou naplňující podstatu a smysluplnost hodně individuální, takže podpora vědomí, že všichni, s nimiž po celý rok spolupracujete trochu na distanc, jsou skvělí lidé, kteří se navíc v životě občas perou s problémy, závažností podobnými těm, s jejichž řešením pomáháme dospívajícím v PATRONU...