Už pošestnácté jsme vyjeli “Na dračích lodích k létu” s dětmi z děcáků z celé ČR a partou múz a múzáků, s nimiž děti v DD také navštěvujeme. Předchozí ročníky byly na nejrůznějších pražských místech, ale vždy v květnovou sobotu. Přesun na patek, který si vyžádaly někteří ze sponzorů Rotaryány pořádané akce, nám pořádně zamotal hlavy už při organizaci. Báli jsme se, že bude kvůli škole menší účast dětských posádek, ale byť jsme tentokrát obsadili jen čtyři lodě, podstatně dramatičtější to bylo s dobrovolníky na “pevnině”. Pátek odpoledne vyvolal lavinu lítostivých odmítnutí kvůli pracovním i školním a studijním povinnostem. Při přípravě a produkčních činnostech jsem prožil pár bezesných nocí, ale v pátek ráno už bylo vše připraveno tak, že ani nějaké drobné výpadky by nás nevyvedly z míry. A netýkalo se to jen nás, ale i jako vždy bezchybně fungujícího týmu Dragonboat.cz kolem Petra Klímy - Klimbery a jeho ženy Evy a nového rotaryánského velitele Oty Hlídka…a bezchybně nakonec šlapal i tým Múz dětem...
Do DD Pepa jsme vyjeli hned po odjezdu z dubeneckého HUSITY. Tentokrát jsme nebloudili a labyrintem nových křižovatek jsme se propletli díky pozornému Ivošovi bravurně.
V “děcáku” nás uvítaly zcela noví vychovatelé, ale děti, zejména ty starší nás znaly. Jejich věkové složení bylo ovšem pro nastartování spolupráce s nimi trochu nešťastnější než obvykle. Mrňata se do všeho vrhala s nadšením…(a halasem), mezi staršími byli minimálně 3 lehce přezíraví puberťáci, kteří nás měli zpočátku trochu na háku.
Počáteční rozpaky při hledání klíče k jejich startovní přezíravosti, ale nečekaně ukončily hlavolamy a Bob se svými štětci...
Do DD Husita v Dubenci jsme se vydali poměrně brzo po minulé návštěvě na pozvání ředitele a opět jsme se tu cítili jako doma.
Děti nás vítaly jako dobré známé a měly na nás několik proseb, které jsme rádi splnili. Pravda, Lenka už je trochu alergická na opakované žádosti o “Mezihorky”, ale časté opakování ji občas vyprovokuje k nečekaným a překvapivým režijním inovacím při animací této písně s dětmi.
S dětmi jsme toho ovšem dělali mnohem víc: Bob opět čaroval štětci na jejich tvářích a končetinách, střídali jsme písničky lidové a arabské, ke slovu přišlo Marwanovo krocení hadů, Paulův morytát o hřbitovních lupičích a hyenách...
O víkendu proběhlo v Hasičském hotelu v Přibyslavi další velké patronské školení adeptů a adeptek patronství a vzdělávání patronských “ mazáků”. Zní to suše a skoro nezajímavě, ale pro všechny účastníky včetně nás, členů týmu to byl úchvatný, strhující a nabíjející koncert.
Mám rok od roku větší radost z toho, že já a Múzy dětem fungujeme v tak skvělém týmu a s tak báječnými lidmi i výsledky. Popisovat nejrůznější aktivity víkendu nebudu, zabralo by to několik stránek, a navíc některé recepty se nezveřejňují. Tady ovšem nejde o recept, ale o sladění týmu. A to je z velké části zásluha šéfa týmu Lukáše Talpy...
Do Ledců jsem se vracel po několika dnech. Předchozí návštěva ve dvou byla kvůli seznámení a pozváni dvou dospívajících kluků do Programu Patron. Zdařilo se – kluci na seznamovák pojedou. V neděli jsme jeli za těmi ostatními.
Předvoj dělali korálkáři Darí s Milanem, takže jsme po příjezdu viděli většinu dětí v pilné tvůrčí práci. Přivítali jsme se s milou vedoucí vychovatelkou, ta nám ukázala, kde je občerstvení a oznámila, že musí odjet pro dvě děti do nemocnice. Další vychovatelky byly zaneprázdněny v kuchyňkách vařením obědů pro děti i pro nás, takže jsme se ocitli v trojdomí, tvořícím zdejší “domov”, sami s dětmi. Přesnější by ale bylo „sami bez dětí“. Ty se totiž místo do tělocvičny, jak domluveno, přemístili do svých pokojů. V rozlehlém bludišti chodeb jsme neměli šanci je najít, nebo svolat, takže až když jsem objevil “tetu” Lenku v přízemní skupině na druhém konci soudomí, dokázala nám pomoci, tudíž později, ale přece proběhlo tradiční představování, tentokrát moderované Paulem. A děti byly moc fajn, vstřícné a vděčné, včetně jen trochu odtažitých puberťáků...
V pátek jsme byli trochu nervózní, trefí-li zájemci potmě do galerie skryté pod lešením. Zpočátku v nás obavy utvrzovalo to, že na místě byli už všichni aktéři… a návštěvník ni jeden. I tak nás ovšem opanovala radost ze setkání. A protože se tu setkala skupina lidí sobě milých, navíc v prostoru uprostřed krásných děl, jinak to ani nešlo.
A pak začali chodit lidé, většinou se také znali, a rozeběhla se i aukce. Alžběta s looperem pěla, Paul kouzlil a dražilo se o 106, takže mé srdce principála se tetelilo radostí...
Po překvapivém úspěchu vernisáže jsme se trochu obávali další aukce v Portheimce skryté lešením, za nímž bylo a je nalezení vchodu do galerie D značným rébusem. Propagace něčeho, co je tak důkladně ukryté, je takřka nemožná. A ukázalo se, že i ti, kdo věděli o akci se museli telefonicky dotazovat na to kudy se dostat dovnitř. Naštěstí tu byli Saša a Koťátko Niklíčkovi, záruka dobré muziky a stejně dobré nálady. I jejich přátelé a dalších pár hostů se postarali o vřelý průběh večera. Navíc se k dražitelům na místě přidali i ti „na telefonu“, v tomto případě ti, kteří si objednali dražení se stanoveným cenovým stropem prostřednictvím SMS.
K příjemnému večeru je tak možno přičíst i příjemný výsledem aukce. Za aukci při vernisáži můžeme vyjet do DD 6x, druhá aukce přinesla prostředky na tři výjezdy múzáků za dětmi...
V krnském dětském domově jsme tentokrát byli už po jedenácté. Nejdříve jsme se nemohli do DD dostat, brána byla zavřená, zvonek žádný, takže jsem musel volat panu řediteli. Ten nás uklidnil, že opravdu jsme očekáváni, a po chvilce přišel otevřít sympatický vychovatel a když se pak našel ovladač brány, vše už šlo jak po drátkách. Tentokrát nás nikdo nechtěl hnát do akusticky katastrofální jídelny a usadili jsme se ve velmi přívětivém obýváku jedné z rodinných skupin. Domov sídlí v několika luxusních patrových domcích a děti tu jsou materiálně zajištěny nadstandardně. Problém je odlehlost areálu, výhodou naopak relativní blízkost Škodovky, kde nachází většina zde dorůstajících chlapců zaměstnání a je jim často zajištěno i bydlení...
Do boleslavského dětského domova jezdíme rádi a často. Pamatujeme nejen obměnu dětí, ale i vedení a „tet“. I s těmi současnými ovšem už jsme staří známí. Uvědomil jsem si to zejména při povídání s vytáhlou Klárou, kterou si pamatuju už od velikosti špunta. Byly tu samozřejmě i děti, které nás zažily poprvé. Všem ale po celou naši návštěvu svítily oči radostí a vděčně se vrhaly do všeho, co jsme nabízeli.
Rejstřík múzování vycházel z osvědčených čísel, takže Marwanovo ulítlé představování múzáků jsme prokládali písničkami, ty střídala kouzla, tanec i dramatizace dalších písniček...
Pár hodin před zahájením výstavy na mne začala pršet smršť omluv za neúčast. Omluvily se hostesky, někteří autoři, zástupci radnice a několik původně oznámených zájemců o obrazy. To ovšem byl první a jediný mráček. Následovala už jen příjemná překvapení a atmosféra v duchu vzájemnosti.
Vernisáž navštívila čtveřice autorů vystavených děl a trojice z nich se stala i dražiteli. Ivan Bukovský musel odejít dřív, než jsem ho mohl požádat o pár slov k vystaveným dílům, ale Linda Glanc, Vladimír Kiseljov a Jiří Primas ochotně o svých dílech hovořili...