Do Býchor jsme vyrazili, jakmile to covidová pravidla dovolila. Nebyli jsme tu dlouho. Kluci zapojení do projektu už zdejší zařízení opustili, a i když patroni je podporují nadále, bylo třeba povědomí o projektu v DDŠ osvěžit, nabídnout ho dalším dětem a osobně ho představit i novému řediteli. Cestou jsme s kolegou Lukášem vzpomínali na děti, s nimiž jsme se tu seznámili a dumali, jak asi pokračovala jejich cesta životem.
Přivítání v Býchorech bylo srdečné až vřelé, setkal jsem se tu se starými známými, a i nový pan ředitel byl už na první pohled a stisk ruky fajn. Když se u nás zkompletovala čtveřice adeptů, zjistili jsme, že jedna z nich patronku má a navíc jsme i o ní cestou mluvili. Mezi dětmi, kterým jsme projekt přijeli představit se sice ocitla nedopatřením, ale nic lepšího jsme si nemohli přát. Lucčin příběh je totiž čítankovou ilustrací účelu a cílů Patrona...
Na první říjen jsme měli v rámci projektu PATRON naplánovanou “náborovou” jízdu po třech dětských domovech, ale protože ve dvou DD se kvůli koronavirové situaci opět zavřely brány pro návštěvy, byli jsme rádi, že můžeme s projektem seznámit aspoň pana ředitele DD Mašťov a jeho dva náctileté svěřence.
Kamil, jemuž plnoletost doslova klepe na čelo, by patrona potřeboval jak sůl. Naslouchal nám se zájmem a o listopadovém seznamovacím víkendu pro kluky a patrony bude uvažovat, ale jestli to takhle narychlo klapne je ve hvězdách.
Jeho šestnáctiletá sestra Andy má na rozmýšlení i seznámení s případnou patronkou času podstatně víc a semínko zájmu jsme i u ní zaseli. Tak uvidíme...
Díky úspěchu Tříkrálové aukce, kterou pro nás na přelomu roku uspořádala Galerie Vltavín, se nám zásoba neprodaných výtvarných děl od spřátelených výtvarníků povážlivě ztenčila /zaplaťpámbu!/ a tak jsme se museli spolehnout nejen na tradiční dárce, ale oslovit ve větší míře než jindy i výtvarníky, kteří Múzy doposud darováním díla nepodpořili. Protože jsme k tomu využili i řadu přátel a přes ně i některé galeristy, sešlo se děl tolik, že se nám nakonec do malé D galerie Portheimky ani nevešly. Za souslovím „sešlo se“ se ale samozřejmě skrývají stovky telefonátů, schůzek a návštěv ateliérů zdaleka nejen v Praze. K tomu administrace, transport, focení a adjustace děl, příprava katalogu a tak dále a tak podobně. Zkrátka od července bylo co dělat a v klidném tempu by to šlo snad jen kdybychom začali už v březnu. To nás ovšem navštívil nevítaný host covid.
Ale stesky nejsou na místě, protože nakonec zahájení výstavy dopadlo nad očekávání dobře!!! Na 180 děl se nám podařilo sladit tak, že celek působí nečekaně harmonicky a vytváří prostředí, v němž se náramně daří i ostatním druhům umění...
Múzí výprava, kde s vyrovnaným počtem obou pohlaví, to nikdo z nás nepamatuje! Pokud připočteme Čikitu, bylo tu dokonce 5:4 pro děvčata.
První štace nás vedla do tábora pořádaného s námi spřízněnými dámami pod patronací Múz dětem ve Vlastějovicích v tábořišti Radost. A název tábora Letní múzování nasvědčuje tomu, že jsme tam nemohli chybět. Letošní radostná návštěva ještě předčila loňskou. Moderátorem večerního bloku byl Marwan. Zmátl děti do té míry, že se mě ještě v sobotu při odjezdu ptala devítiletá dívenka, jestli je mi opravdu 17 let. Podstatné ale bylo společné múzické řádění. Písničky, tanec, výrazné ozvláštněný na chůdách excelující novickou party Erikou, přivolávání hadů, k němuž děti inspirovala v sólo výstupu Lenka. Úspěch a nadšené dětské i dospělé spoluhráče mělo vše, co jsme nabídli.
I tentokrát se osvědčilo přísloví “konec dobrý všechno dobré!
Po složitých domluvách na termínu schůzky patrona Michala s jeho mladším kamarádem Adamem jsem vyjel Valašským expresem směr Litovel, přesněji směr Červenka, kde mě měl Michal čekat a do auta nabrat. Půlka cesty byla skoro idylická, ale za Pardubicemi jakoby někdo otevřel nebeská stavidla. Z oken vlaku bylo vidět potoky proměněné v rozlévající se řeky... a interkom začal hlásit narůstající zpoždění. Když prognóza dosáhla v Zábřehu na Moravě 70 min a k tomu strom spadlý na trať, seznal jsem, že se seznámení bude muset konat beze mne, protože jinak se dnes konat nebude vůbec. Naštěstí situaci pochopil jak Michal, tak paní ředitelka a zprostředkované i Adam, kvůli němuž se celá akce konala...
„Ahoj, víkend zdárně za námi. 4 nové patronské dvojice. Jedna možná přibude. Všichni nadšeni! Lukáš“
Tahle SMSs od manažera projektu mi v neděli odpoledne udělala velikou radost a shodila balvan z osrdí. Mužský „seznamovák následoval jen týden po tom dívčím a jeho přípravy provázely velmi podobné potíže jako ten „holčičí“. I tentokrát jsme museli měnit složení klukovské party na poslední chvíli, na poslední chvíli nám pár kluků vypadlo a na poslední chvíli jsme museli řešit i dopravu. Místo v 18:30 byli všichni kluci na místě až kolem 21:30, jeden byl pár hodin nezvěstný. K tomu ještě přibyla nepřízeň počasí, přesněji trvalý déšť, když nechci použít filmové sousloví známé z úst Josefa Kemra. Déšť odhalil i nedostatky místa konání, takže příště se vrátíme na Sázavku. Tady ale výčet potíží končí!...
Ve velmi vstřícném rekreačním zařízení u krásné Sázavy proběhl další seznamovací víkend nových patronek a jejich (snad) budoucích kamarádek z dětských domovů. Předcházely mu organizační šachy a „škatulata hejbejte se“ způsobené nedávnou covidovou panikou, jež samozřejmě neminula ani dětské domovy. Odříkávání účasti původně přihlášených ze strany domovských zařízení, děvčata, která se ještě nevrátila z návštěv u příbuzných atd. atp. K tomu problémy s dopravou na místo, kdy dívky jely jinudy, nebo dokonce jinam, patálie s alergií jedné z nich. Ten výčet působí skoro vražedně, ale ve skutečnosti byl pravdou opak! Děvčata s patronkami se přenesla přes počáteční problémy a rozpaky rychle...
Start projektu „Děti pomáhají dětem“ měl hned několik primátů: Poprvé jsme absolvovali v jeden den akci ve čtyřech dětských domovech, poprvé v životě jsem jel jako spolujezdec na zadním sedadle, protože jsem se na sedadlo spolujezdce nevešel, poprvé jsme jeli spanilou jízdu s duchovní matkou projektu Hankou Hendrychovou (jinak filmovou režisérkou) a poprvé jsme systematicky posunuli děti z dětských domovů z obvyklé role příjemců do rolí těch, kteří sami obdarovávají.
Začali jsme v dětském domově v Písku. Jezdíme sem už předlouho, ale dětské osazenstvo se mění a tentokrát jsme se tu setkali s pěkně neposednou cháskou. Samozřejmě byla prvním hlavním magnetem fenka Čikita, ale děti zajímal i život dětí indických a plyšáky jim posílali a i dopisy s pomocí Hanky psali s ochotou hraničící s nadšením...
V pro nás novém prostoru u Grébovky v “parketovém sále” proběhlo v sobotu celodenní školení nových patronů, nově koedukovaně, tedy společně i s novými patronkami. Během celodenního školení sáli adepti patronství informace o tom, v čem patronství spočívá, jaká jsou jeho úskalí, jaké děti a proč se dostávají do zařízení ústavní výchovy a spoustu dalších, pro jejich budoucí vztah s dítětem z ústavní výchovy, důležitých.
Překvapivě mnoho toho už většinově věděli a nemuseli jsme tedy uvádět na pravou míru spoustu obecně velmi rozšířených mýtizovaných představ o dětských domovech a jejich obyvatelích...
Ač se to zdá nepravděpodobné, proběhla i v době koronavirózních mimořádných opatření dvě seznámení dívek s jejich patronkami.
To první, v Praze na Černém Mostě, bylo hodně bizarní, protože jsme se sešli ve čtyřech a všichni v rouškách. „Teta“ a já jsme se zúčastnili jen na začátku, protože z mé strany stačilo říct „ To je Aničko Magda“ a „To je Magdo Anička“ Padlo sice i pár dalších vět, podrbání Čikity a seznámení Magdy s kmenovou vychovatelkou, ale ani s ní nebylo co řešit. Do bytu na návštěvu (DD Dolní Počernice má kromě hlavní budova i byty, které adaptaci dětí na normální život svědčí mnohem víc) jsme nemohli a stanovovat si pravidla fungování partnerského vztahu nebylo třeba, protože Anička je na svůj věk výjimečně samostatná a zodpovědná...