Od vernisáže přibyly v Portheimce další obrazy (mj. od Martina Patřičného a Jirky Navrátila sr.), onemocněly hostesky, ale s pomocí kustodky paní Libuše a obětavé pokladní Ivanky jsme vše zdárně připravili, takže v páteční večer před dlouhým volnem zbývalo jen doufat, že všichni neodjeli vychutnávat babí léto do přírody mimo Prahu a naopak dorazí potěšit se nejen širokou nabídkou obrázků, ale také jedinečnou atmosférou. Tu tentokrát výrazně zpestřily písničky Petra Nikla, kouzla neodmyslitelného mága Paula a snad také naše (Hazuky) hudební zákusky...
Po zdánlivě nekonečných organizačních a technických přípravách a zádrhelech (dát dohromady díla desítek výtvarníků a vše domluvit a sladit je fakt úkol nelehký) nastal den D. Poslední dolaďování a aranžování, polepky, dražební listiny, kontrola katalogu, rychlé zasvěcení hostesek do systému instalace, domluva s mágem a muzikanty... To vše už za přítomnosti prvních hostů vernisáže, několika autorů i zástupců radnice Prahy 5. Pak pokyn licitátorovi a kouzelníkovi v jedné osobě Paulovi Merildovi - a start! Pomyslná stuha je přestřižena, výstava otevřena...
Sladit čas tří dětských domovů a čtyř lidí z múzáckého týmu pro startovní setkání Sametového Posvícení nebylo jednoduché, ale povedlo se!! Ve slunečném nedělním odpolední jsme se sešli s dětmi ze tří „děcáků“ v pohostinných prostorách DDŠ Lety. Pohostinnost nespočívala jen v krásném prostředí. Štrůdl, který dělali kluci i šneci od děvčat byly náramné, stejně jako káva, meloun a hrozny a péče všech hostitelů a hostitelek.
Nejlepší ale bylo vše, co jsme podnikli směrem k 17. listopadu a tentokrát slavnostnímu výročnímu Sametovému Posvícení...
S Lukášem Talpou jsme dorazili na místo do Rodinného centra Routa s předstihem, takže jsme mohli dosyta obdivovat vlídnou zahradu s prostorem pro hry dětské i klidné posezení rodičů, krásnou jurtu, která vypadá jako optimální prostor pro setkávání a akce nejrůznějších typů.
My ovšem potřebovali plátno k projekci z dataprojektoru, takže jsme se usadili v patře v neméně hezké a pohostinné “zasedačce”. Zpočátku to vypadalo na přesilovku z naší strany, ale když přišlo několik žen se zkušenostmi z pěstounské i hostitelské péče a s nelíčeným zájmem o projekt Patron i život dětí v ústavní výchově, rozproudila se velmi zajímavá a i pro nás přínosná debata...
Jubilejní pětistá akce Múz mohla zdánlivě být téměř rutinní cestou za účelem seznámení dalšího “Kluka z děcáku” s jeho budoucím patronem, dospělým budoucím kamarádem. O rutinu samozřejmě nejde nikdy. Vždy je to velké dobrodružství doprovázené napětím, jestli jsme oba vybrali tak, aby si sedli. Nových aspektů mělo ale tohle první setkání ještě víc. Za prvé šlo poprvé od začátku projektu o aktivitu samotného chlapce. Marek se zúčastnil jedné akce, na níž projekt přibližoval účastníkům projektový manažer Lukáš a sám nám pak zavolal, že má o projekt a vlastního patrona zájem. Přestože sehnat pro něj patrona v kraji, kde jsme dosud s Patronem nefungovali trvalo několik měsíců, Marek mi stále telefonoval a ptal se jak to vypadá....
Na tábor uspořádaný a vedený pod hlavičkou a v duchu Múz dětem zasloužilou múzačkou Maruškou Zicháčkovou a jejími kolegyněmi z Babic jsme vyrazili v pátek v podvečer. Cestě předcházelo několik obměn v týmu a další organizační a technické zádrhele, ale na naší náladě ani pátečním představovacím programu to znát nebylo.
Pěvecké schopnosti navštívených dětí jsme si vyzkoušeli v úvodní písničce o krokodýlovi … a pak už to šlo ráz na ráz: Alžběta zarepovala pohádku Petra Nikla, Alice hrála na cello a zpívala, s dětskými písničkami nám pomohla i Maruška /ta s námi druhdy zpívala v kapele/, čtyřnohá oslavenkyně Čikita /narodila se před 10 lety/ se nechala dětmi hladit a drbat, František dal lepšímu písničky o psech s foukací harmonikou, já střídal kytaru, zpěv a buben, Filip večeru nasadil korunu perfektní a ucelenou žonglérskou exhibicí, do níž nadšené diváky zapojoval, a na závěr jsme děti ještě připumpovali španělskou písní Amigo. Reakce dětí, na něž čekalo ještě překvapení v podobě noční “bojovky” byly náramné.
Všechno je jinak. To je asi nejvhodnější motto pro tuto akcí.
Páteční výjezd do tábora Dobrodějek v Rokytnici nad Jizerou jsme museli zrušit na prosbu hlavní Dobrodějky Míši. Majitel objektu, kde se tábor konal, dělal děvčatům i dětem scény a Míša dramatickou situaci nechtěla naším příjezdem dál komplikovat. A dobře udělala, protože bychom asi směrem k hulvátovi řvoucímu na děti a dívky nemlčeli!
Zůstali jsme tedy na noc v Praze a před cestu do DD Sedloňov, kde jsme nebyli už 7 let, jsme v sobotu předřadili výlet v duchu někdejších akcí Múzy sobě. Tentokrát spíš muži sobě, protože obě děvy, které s námi měly původně jet, ve finále nemohly. Výlet přes bazén v Přibyslavi, Hunčovské hory, restauraci Hvězda v Broumovských skalách s neuvěřitelnou restauratérskou dynastií Nováků a návštěvu skvělého výtvarníka a přítele Múz Jirky Samka i jeho ženy v barokním domě v Polici předčil i naše nejsmělejší očekávání a sny. Do Sedloňova jsme navíc dokonce jeli kousek přes Polsko...
Motivační návštěva Nového Strašecí měla hned u startu pár zádrhelů. Prvním bylo už hledání schůdného termínu před prázdninami - nedělní podvečer, navíc těsně po návratu dětí z vodáckého výletu nebyl pravda ideální, ale co můžete chtít po východisku z nouze. Druhým zádrhelem byl pohled na koncová světla do Strašecí odjíždějícího autobusu, v němž jsme proti plánu neseděli a sledovali je z opuštěné zastávky. Naštěstí jel za chvilku z blízkého Dejvického nádraží “rychlík”a my po neplánovaném špacíru z nádraží dorazili na místo. Do jídelny se pomalu trousila skupinka sice známých, ale viditelně povinnou komplikací podvečera otrávených puberťáků. Naštěstí díky nakažlivé Alžbětině energii a vtipu i strhující ukázce improvizovaného zpěvu postupně tály ledy, děti i zpočátku trochu nervózní vychovatelka Monika...
Jako rodinný výlet mohla na první pohled působit patronská výprava do Jihlavy a Žďáru. Manažer projektu Lukáš vzal sebou totiž devítiletou dceru Bětulku a já fenku Čikitu. Nicméně účelem cesty bylo vytvoření dvou nových patronských dvojic a skladba výpravy nám jen pomáhala charakter výpravy trochu odoficializovat.
V Jihlavě jsme se setkali nad restaurační kávou s patronkou Zuzanou, řekli si vše potřebné o očekávaném průběhu návštěvy i jejího budoucího vztahu s Katkou ze zdejšího DD a pak jsme se přesunuli do hlavní budovy DD. Se vstřícným panem ředitelem, psycholožkou, také Kateřinou, která má zatím projekt Patron na starost i už zmíněnou Katkou u kávy jsme během krátkého času načrtnutý scénář v podstatě beze zbytku a bez problémů naplnili. Protože šlo vše tak hladce, nechali jsme Zuzanu a Katku, aby se seznámily bez naší, teď už zbytečné asistence a vyjeli do Žďáru...
Už začátkem roku jsme se domluvili s Míšou z Dobrodějek, že společně připravíme tuplovaný dětský den pro děti z DD, s nimiž obě naše neziskovky spolupracují. Dobrodějky byly v tomto případě hlavním organizátorem a tahounem programu prvního dne, ubytování, vaření a Múzy, věrny svému jménu zajistily podstatnou část mimosportovního programu v krásném sportovním Areálu DTJ Santoška. O tom, jak si užívaly děti z DD Krnsko a Nové Strašecí čas s Dobrodějkami se dočtete na jejich stránkách. My dorazili v sobotu navečer, stihli se pozdravit se spoustou známých dětí (k mému překvapení krásně ozdobených dobrodějnou bodypainterkou Táňou), fandit zápolícím sportovním týmům a s Jakubem a Petrem ze Sametového posvícení představit dětem ze Strašecí stejnojmennou listopadovou akci s alegorickým průvodem v maskách, jehož se mají po dohodě s ředitelem Sašou Krškem také zúčastnit...