Ve velmi vstřícném rekreačním zařízení u krásné Sázavy proběhl další seznamovací víkend nových patronek a jejich (snad) budoucích kamarádek z dětských domovů. Předcházely mu organizační šachy a „škatulata hejbejte se“ způsobené nedávnou covidovou panikou, jež samozřejmě neminula ani dětské domovy. Odříkávání účasti původně přihlášených ze strany domovských zařízení, děvčata, která se ještě nevrátila z návštěv u příbuzných atd. atp. K tomu problémy s dopravou na místo, kdy dívky jely jinudy, nebo dokonce jinam, patálie s alergií jedné z nich. Ten výčet působí skoro vražedně, ale ve skutečnosti byl pravdou opak! Děvčata s patronkami se přenesla přes počáteční problémy a rozpaky rychle...
Start projektu „Děti pomáhají dětem“ měl hned několik primátů: Poprvé jsme absolvovali v jeden den akci ve čtyřech dětských domovech, poprvé v životě jsem jel jako spolujezdec na zadním sedadle, protože jsem se na sedadlo spolujezdce nevešel, poprvé jsme jeli spanilou jízdu s duchovní matkou projektu Hankou Hendrychovou (jinak filmovou režisérkou) a poprvé jsme systematicky posunuli děti z dětských domovů z obvyklé role příjemců do rolí těch, kteří sami obdarovávají.
Začali jsme v dětském domově v Písku. Jezdíme sem už předlouho, ale dětské osazenstvo se mění a tentokrát jsme se tu setkali s pěkně neposednou cháskou. Samozřejmě byla prvním hlavním magnetem fenka Čikita, ale děti zajímal i život dětí indických a plyšáky jim posílali a i dopisy s pomocí Hanky psali s ochotou hraničící s nadšením...
V pro nás novém prostoru u Grébovky v “parketovém sále” proběhlo v sobotu celodenní školení nových patronů, nově koedukovaně, tedy společně i s novými patronkami. Během celodenního školení sáli adepti patronství informace o tom, v čem patronství spočívá, jaká jsou jeho úskalí, jaké děti a proč se dostávají do zařízení ústavní výchovy a spoustu dalších, pro jejich budoucí vztah s dítětem z ústavní výchovy, důležitých.
Překvapivě mnoho toho už většinově věděli a nemuseli jsme tedy uvádět na pravou míru spoustu obecně velmi rozšířených mýtizovaných představ o dětských domovech a jejich obyvatelích...
Ač se to zdá nepravděpodobné, proběhla i v době koronavirózních mimořádných opatření dvě seznámení dívek s jejich patronkami.
To první, v Praze na Černém Mostě, bylo hodně bizarní, protože jsme se sešli ve čtyřech a všichni v rouškách. „Teta“ a já jsme se zúčastnili jen na začátku, protože z mé strany stačilo říct „ To je Aničko Magda“ a „To je Magdo Anička“ Padlo sice i pár dalších vět, podrbání Čikity a seznámení Magdy s kmenovou vychovatelkou, ale ani s ní nebylo co řešit. Do bytu na návštěvu (DD Dolní Počernice má kromě hlavní budova i byty, které adaptaci dětí na normální život svědčí mnohem víc) jsme nemohli a stanovovat si pravidla fungování partnerského vztahu nebylo třeba, protože Anička je na svůj věk výjimečně samostatná a zodpovědná...
Po příjezdu do boleslavského DD (je pro nás trochu srdeční záležitostí – jezdíme sem už sedmnáct let a zažili jsme několikeré střídání dětí i vychovatelů), nás obsypali malí kamarádi a kamarádky hned u múzího auta. Děti nám nadšeně pomáhaly se stěhováním věcí do obýváku, který je už naším tradičním jevištěm, „tety“ nám udělaly kafe a protože prvními slovy při setkání byla otázka, jestli budeme hrát „lipku zelenou“, zahájily naši produkci tradiční „Mezihorky“ s bouřlivým sborem. Při absenci kouzelníka a hudebnické převaze ve výpravě byla obecně muzika hlavním hybatelem naší návštěvy. Marwan se překonával při mystifikačním představování nás všech, Alice zahrála brilantně let čmeláka, jako v člověka proměněného čmeláka ji totiž Marwan představil, na „velké housle“ jak děti pojmenovaly její cello, ale hlavně: děti se tu nestyděly...
Do Klánovic jsme se vydali PATRONa představit opět ve dvou, tentokrát byl ale mým parťákem Honza Voves, jeden z historicky prvních patronů, jenž nám v posledních letech pomáhá i s fundrisingem a s prezentací projektu na nejrůznějších úrovních.
Na prezentaci projektu klánovickým vychovatelům jsme byli ohlášeni už od loňska, ale že jich bude ke čtyřiceti, jsme nečekali!!! Velký počet vychovatelů v Klánovicích je dán tím, že každý tzv. kmenový vychovatel má na starosti jen jedno, maximálně dvě děti. To je samozřejmě skvělé pro děti a v systému náhradní výchovy v ČR dost výjimečné a chvályhodné...
Republikou táhnoucí poryvy respiračních chorob a chřipky nám tentokrát výjezd notně zkomplikovaly. Už složení týmu vyžadovalo angažovat místo původně přihlášených náhradníky a střídat sestavu múzáků i během výjezdu. Na kvalitě zážitků a oboustranné radosti to ovšem znát nebylo.
Do DD Racek jsme přijeli ve třech autech, ale skoro naráz. Dětí tu bylo 19. I jejich řady trochu zřídly chorobami. Při sobotní neúčasti Marwana se ujal moderace kmenový mág Múz Paul a pak šlo vše ráz na ráz: Představování s písničkami Múz i Piosenek, kouzlením, ochutnávkou herecké improvizace vedené múzáckou novickou Andělkou, divadelně improvizovaný hřbitovní morytát, Darí s korálky a pak nečekaným sluníčkem ozářené venkovní woodkopfování, žonglování a škola malých kouzel...
Po 7 letech trvání projektu a desítkách supervizí patronů a v posledních třech letech i patronek se konala supervize s řadou novinek a vstupů do nových prostorů, které nás trochu naplnily trémou.
Poprvé šlo o společné setkání patronů a patronek. Poprvé byla supervize spojena s edukačním prvkem: přednáškou a poprvé byl program naplánován na tak dlouhý čas. Skutečnost ovšem všechny obavy ukázala jako bezpředmětné. Přestože byl program velmi náročný, opět se ukázalo, jak výjimečnými osobnostmi patroni a patronky vesměs jsou...
Dvě prosincové “náborové” cesty s manažerem projektu Lukášem Talpou směřovaly do DD Nymburk a DDŠ Liběchov. V Nymburce jsme měli v úterý příležitost nejen poznat dětský domov, který se snaží děti co nejvíc zapojit do života okolního města, ale i obdivovat změny, které tu nastaly od poslední Návštěvy Múz a radovat se třeba z toho, že tu mají stálého psychologa. Nejpodstatnější pro nás byl ale fakt, že jsme paní ředitelce a vedoucí vychovatelce vysvětlili, čím se Patron liší od jiných projektů směřujících k podpoře dospívajících v ústavní výchově v citlivém období přechodu do samostatného života. Odjížděli jsme velmi spokojeni s pocitem, že příjemné překvapení bylo vzájemné.
Do liběchovského DDŠ jsme ve čtvrtek jeli za paní ředitelkou, která o Patronu už věděla poměrně dost (seděla vedle Lukáše na nedávné konferenci “Dítě v systému”). Přivítání bylo tedy vřelé, setkali jsme se i s třídní učitelkou převážně 16tiletých „dětí“, které už před naším příjezdem projevily o Patrona zájem na základě toho, co se o něm dozvěděli od paní ředitelky.
Liběchov je velikánský objekt, po dlouhá léta směrem ven dost uzavřený a s pohnutou historií, ale i tady je znát čerstvý vzduch a řada pro děti příznivých změn, které tu paní ředitelka za 4 roky svého působení stihla zavést. A není to jen působení etopeda a externích psychologů.
Povídali jsme si skoro celou vyučovací hodinu bez dozoru kohokoli z pedagogů s osmi mladými lidmi, kteří nás překvapili jak mírou svého zájmu, tak fundovanými otázkami. Odjížděli jsme s nejlepšími dojmy, s předběžnou domluvou únorové návštěvy Liběchova partou múzáků a s radostí z šířící se dobré pověsti projektu. Naši radost navíc umocnily i dvě patronské supervize, při nichž jsme si v úterý a ve středu ověřili jak mimořádnými osobnostmi naši patroni a patronky jsou...
Loni bylo defilé jednotlivých klik Sametového Posvícení na Kampě prostředkem celé akce, letos se na ní začínalo. Startovní nervozita i drobné problémy jsou neodmyslitelnou součástí velkých akcí a nevyhnuly se nám ani tentokrát, ale když TO ZAČALO, byli jsme připraveni, natěšeni. Posíleni švýcarským bandem jsme odstartovali celou akci na jedničku. Tentokrát byla skvělá i dvojice moderátorů Hanka Malaníková s Philippem Schenkerem. Ten i patřičně parodicky zapěl hlavní slogan naší kliky „Kdepak ty včelko úl svůj máš?“ Jednoduchá Alžbětina choreografie zafungovala bezvadně a finále, kdy včelky vlétají do imaginární česna hledaného úlu, které tvořily chůdy skvělého chůdaře, hecíře a jedné z dominant včelí kliky Sama Neduhy, si vysloužilo velký aplaus...