Do Lichnova, naší druhé moravské etapy, jsme dorazili v sobotu podvečer. Dětský domov tu sídlí snad v nejhonosnější budově celé obce. Rekonstrukce budovy proběhla nedávno a velkoryse. Přivítala nás „tety“, která nás hned ubytovala v samostatném domku, který normálně obývají (a samostatnosti se zde učí) děti ve věku 15+. Cítili jsme se tu jak v tříhvězdičkovém hotelu. Otázkou ovšem je, je-li komfort dobrým vkladem pro budoucí samostatný život sociálně hendikepovaných… To sem ovšem nepatří. Poté, co jsme si rozdělili lůžka a vybalili věci, jsme se sešli v jídelně s 15 skoro dospěláky (malí už šli spát) a nastartovali vše seznamovacím kolečkem jmen spojených s gesty. Všichni se zapojili a projevili postřeh i dobrou paměť, nejtěžší oříšek jsme ovšem museli rozlousknout my poslední v kruhu (múzáci Jirka, Honza a já), když jsme měli zopakovat všechna předchozí jména a gesta, ale zvládli jsme to...
Na nejdelší putovní výjezd v historii Múz (Praha - Vrbno pod Pradědem – Lichnov - Melč – Fulnek – Praha) jsme se vypravili už v pátek v podvečer. Cesta se nám kvůli zacpané Praze trochu protáhla, takže jsem v devět večer od Prostějova hlásil paní ředitelce, že dorazíme asi až před půlnocí. Přijeli jsme už před 23. hodinou s odhodláním tiše se ubytovat, abychom nikoho nerušili ze spánku … a přišel šok: Z domova vedle kostela na krásném náměstí nám vstříc vyběhla sama paní ředitelka (teď už pro nás Hanka), vřele nás vítala a a půvabnými tetami nechala nejdřív ubytovat v, pro tuto noc, „našich“ útulných pokojích, aby nás poté zavedla do podkroví, kde na nás čekal celý „uvítací výbor“....
A máme za sebou dubnový kurz, na který přijeli téměř všichni, jako minule. Společně jsme se vrhli na téma „práce“, které jsme probrali, jak se patří. Nejdříve jsme se zabývali tím, jak práci získat – co je třeba u pohovoru umět; jak a kde se dá práce získat. Následně jsme si tyto pohovory zkoušely a každý, ze sedmnácti dětí, nakonec práci získal. Druhý den si tuto práci (pod přísnými šéfy) vyzkoušely, neb „bez práce nejsou koláče“, což o sobotním dnu platilo dvojnásob. Každý, kdo se chtěl najíst, totiž musel zaplatit penězi, které právě za práci získal. A to se také všem povedlo – každý si vydělal dost na to, aby si koupil pořádný oběd, večeři a ještě něco k tomu....
V pražském Karlíně vypukl ve čtvrtek 19.dubna další ročník módního nezávislého festivalu CODE:MODE 2012 a my jsme tam mohli být také. Snažili jsme se s našimi šperky z projektu korálky dětem konkurovat výrobkům od profesionálních návrhářů a celkem úspěšně. V pátek do našeho stánku lákal kolemjdoucí a návštěvníky náš dobře známy bodypainter Bob, kterého si oblíbila převážně dětská část osazenstva. A tak mohlo v Kaizlových sadech pobíhat mnoho kočiček, draků a dalších zvířátek, která nebyla úplně na první pohled poznatelná...
Do Sedlce jsme jeli se sestavou nováčků, kteří se trochu obávali toho, co je v instituci dříve přezdívané „pasťák“ čeká. Čekal nás na rozdíl od soboty den deštivý a na rozdíl od Semil si naši poslední návštěvu kromě vychovatelů nikdo nepamatoval. Taky tu bylo místo semilských 14 dětí kolem 40 převážně puberťáků s už docela pestrou minulostí. Takže určitě žádná procházka růžovým sadem. Nicméně i tady jsme si dali v prostorné jídelně představovací kolečko. Přestože se občas zaseklo u někoho, kdo se nechtěl pohnout, nebo otevřít pusu, nakonec jsme to zvládli a ledy se trochu pohnuly. Tály i dál, když kouzelník zakouzlil, Honza předvedl a vtipně okomentoval pár kousků s míčky a Filip vytvořil žirafu a srdce z balónků. I písnička Mezi horami tu našla pár pozorných a pozpěvujících si posluchačů, a když jsem zavelel ke kriminální akci na hřbitově, překvapili nás místní klienti i vychovatelé očividnou radostí, s níž se chopili rolí mrtvol, hyeny, olupovače mrtvol, ale i dveří a hyení maminky...
Potřetí v Semilech a už jako doma. Jak vítající „teta“ Jitka, tak Hedvika a další děti působili už při prvním setkání slunečného dne, jako bychom tu byli naposled maximálně před týdnem. Když se Hedvika zeptala jestli budeme zpívat tu o zabitém Janíčkovi, začali jsme ji v dosud poloprázdném obýváku u kávy na přivítanou hrát a zpívat a přicházející děti se přirozeně přidávaly. Krása!. Protože nás bylo přijatelné množství (dohromady s dětmi i tetami asi 25), dali jsme si představovací kolečko jmen doprovázených gesty. Zvládli to všichni, včetně později příchozí Evky. Jen Bob se vymlouval na absenci paměti, ale všichni byli hodní a odpustili mu....
Již skoro jarní počasí nás provázelo 47. kurzem na Mařanově mlýně s nosným tématem domácnost. A protože se jedná o první kurz třídílného cyklu, bylo velké seznamování. V rámci úvodních ledolamek a krátkých hříček jsme se trochu více poznali a kromě jmen jsme se o sobě dověděli i něco navíc. Peníze, které osud všem nadělil, ne každému stačily k pořízení ubytování, a tak přišla na řadu práce, za ni peníze, rozhovor s majitelem bytu, prostudování a podpis smlouvy a nakonec přeci jen každý získal svůj pelíšek. Při odpoledních mnohonožkách jsme se všichni pěkně proběhli a někteří ze sebe dostali opravdu maximum...
Dne 27.3.2012 se konal v Praze Butovicích další „bazárek“ pro zaměstnance firmy Albert. Akci s velikonoční tematikou jsme realizovali s Nadačním fondem Albert a stejně jako o Vánocích se setkala s velice příjemnou odezvou. Na stovky výrobků, které tvořily děti z DD Budkov, DD Dubá-Deštná, DD Hamr na Jezeře, DD Fulnek, DD Lichnov, DD Melč, DD Senožaty, DD Solenice a DD Vrbno pod Pradědem prodávali v Praze zástupci z dětského domova Senožaty a to velice úspěšně...
Solenice podeváté, ale tentokrát po dvou a půl roce. To mi proběhlo hlavou při přípravě na návrat do domova, který jsme navštívili kdysi mezi prvními. Přes časovou mezeru jsme tu našli spoustu „starých“ známých. A nešlo zdaleka jen o „tety“ Broňu a Danu, pamatovala si nás tu řada dětí a podle toho jsme se tu také cítili. Na rozdíl od poslední návštěvy jsme se tu nesetkali s žádným „strejdou“, nad jejichž přítomností jsem jásal při minulé návštěvě. Odešli. Možná i proto jsme byli přivítáni vřeleji a při všech činnostech i s neutuchající pozorností malých i velkých. Dětí tu bylo kolem 30 a to od nejmenšího, bohužel zrovna nemocného batolete, přes prťousky až k velkým slečnám se skoro hotovým mužským. Ten věkový rozptyl by mohl vzbuzovat obavy, že s nimi nelze dělat vše společně, že buď malí, nebo naopak velcí se občas budou nudit, ale opak byl pravdou!...
Po dvou letech se vracíme do jednoho z nejmenších dětských domovů z těch, které opakovaně navštěvujeme. Nejmenších nikoli rozlohou, ale počtem míst pro děti, kterých tu může být maximálně 12. No a při příjezdu nás jich tu navíc čekala jen polovina. Ale i tak jsme si s nimi užili radosti habaděj! Představování v jídelně u krásného a prostorného stolu začalo spontánně společným hraním a zpíváním naší skoro hymny Mezi horami. Po ní se ujal startovních čárů Paul, který jako vždy způsobil pokles brad i nevěřícné výkřiky. Pak to šlo napřeskáčku. Bob slíbil pomalování tváří i končetin, šestnáctiletý Honza profesionálně okomentoval své žonglérské kousky, Bilbo do jeho představování vpadl po klaunsku z vedlejšího obýváku a vytáhl na trochu zakřiknuté děti řadu klaunských čísel i trumpetu, aby pak se svou ženou Sylvií přidali ještě jednu autorskou písničku...