V podvečer 15.12. se v příjemné kavárně 3+1 v pražské ulici Plaská začaly dít věci. Prostory kavárny se pozvolna měnily v aukční sál a kapacita míst byla rázem navýšena hned o několik desítek. Dražitelka Hanka si pečlivě psala poznámky k jednotlivým aukčním předmětům, Síma s Lídou měnily místnost na výstavní tak, aby si ještě před vypuknutím aukce mohli všichni účastníci prohlédnout předměty, jež na ně čekají. Vlastně téměř všechny....
Po návratu do panelákového, ale velmi přívětivého děcáku, jsme s dětmi i tetami rozjeli vítací mecheche v hale, která se otřásala při představovacím improvizovaném reaggae, při potlesku kouzelníkovým čárům i při žonglérských kouscích Honzy. Vybalily jsme notnou část čerstvě nakoupených bubnů a bubenickým jam session se roztřásly stěny a skleněné výplně haly asi nejvíc. Někdy po deváté jsme večerní rej skončili a šli se ubytovat do skoro luxusních apartmá, která pro nás senožatští připravili a připravit aparaturu na zítřejší dvojkoncert v jídelně. I zbytek večera jsme prožili v povznesené náladě, i když si ji každý povznášel po svém....
Do Zruče jsme se sice vraceli jako k milým příbuzným, ale ani to nám nezabránilo v malém bloudění těsně před cílem. Dorazili jsme ale včas a přivítali se s místními už na zahradě.
Za rok, co jsme tu nebyli, se děti trochu obměnily, ale těch, co si nás pamatovaly, byla většina. Zručskou zvláštností je skoro stálá přítomnost minin a batolat. Tentokrát nám den zpestřoval roztomilý Pája, který se se zaujetím věnoval přenášení bubnů, koulení míčků, pokusům osedlat Dixinu stejně jako sedlá plyšového bernardýna a jinak šel z náruče do náruče, z klína na klín. Nikde dlouho nevydržel, ale u všech nacházel pozorné, vnímavé a láskyplné oči i dlaně. Prostředí hodně podobné tomu, jak se starají o malé děti nedeformované romské komunity....
Po dlouhé době se s námi za dětmi opět vydali BENGAS a jejich kapelník Migel nám po cestě do Opařan vyprávěl o Gábině, kterou známe z výjezdů do DD Pyšely. Žije a pracuje spokojeně a spořádaně s jeho kamarádem. Píšu o tom proto, že z každé zprávy o někom, kdo při cestě z děcáku neklopýtl a daří se mu dobře, máme radost a stojí za zmínku. Ale zpět do Opařan: při příjezdu jsme se přivítali a seznámili s budoucí dobrou vílou naší zdejší návštěvy malou a milou staniční sestrou Olgou Saladovou. Náš předmikulášský pobyt v Opařanech hlavně díky ní probíhal přesně podle domluveného scénáře a bez sebemenších zádrhelů! Nejdřív jsme připravili dvě dějiště múzických rejů v tělocvičně a v překrásném sále někdejšího refektáře, abychom se vzápětí ve dvou skupinách vydali na pouť po 3 pacientských skupinách...
I když to vypadalo, že se na nás shrnují mračna ze všech stran, přesto nakonec vyšlo slunce a nikdo si nemohl ani pomyslet, že prožijeme první adventní víkend s tak nádherným počasím. Některé odvážlivce (jako například Ivoše) jsme mohli několikrát potkat v krátkém tričku. Přesto, že byla nakonec uspořádaná piškvorková olympiáda ve stodole kvůli předpovědi počasí, mohlo by lít jako z konve a rozdováděná bouře svádět k jiné koncentraci - nás by to ale nemohlo vyvézt z míry. Jistě, stalo se občas, že jsme do sebe naráželi, ale v rámci hry se musí chápat i menší šťouchnutí....
Do děcáku na mašťovském zámku jsme přijeli už v sobotu večer, ještě plní dojmů z mosteckého DD a z kratičké návštěvy hradu Hněvína se sochou magistra Kellyho a jedinečným výhledem na uhlí zasvěcené město a kopcovitý kraj. Už při příjezdu bylo zřejmé, že se vracíme mezi staré známé. Dva kloučci si nás pamatovali z Opařan, další pak z loňské premiérové návštěvy. Pedro měl tedy při zpěvu Tambolaka i Mbemba jalulá vědoucí zárodek pěveckého sboru, Paul zasvěcené publikum, které navíc znalo hodně kouzel i z televize. Ovšem vidět kouzla naživo a na dosah ruky, je úplně jiná káva než televize! ...
Vrátili jsme se sem po čtyřech letech, ale protože první návštěva pod vlajkou Múz byla v režii party kolem festivalu Out of Home, byla tohle vlastně múzí premiéra. Domov nás překvapil v mnoha směrech. Ani ne na pohled (nepříliš půvabné a účelné panelové stavby uprostřed sídliště), jako svým vnitřním uspořádáním. Skupiny tu fungují samostatněji, než jinde, novinkou je „Mosťáček“- samostatně fungující krizové zařízení pro malé děti a vypracovali si tu i vlastní systém přípravy dospívajících na samostatný život. Přestože tu mají přes 40 dětí, zapojilo se jich do múzování jen 14 (dvě skupiny z prvního patra komplexu a pár těch, kteří se k nám přidali po obědě, když nás předtím viděli řádit na zahradě)...
No jo! Na minulém ŽNN byla fakticky poslední šance vohřát se! Tentokrát už to nebyla žádná
sauna a vopejkačka jako minule. Navopak! Byla pěkná klemra. Prostě kosa jak v psírně! Jen
největší votužilec Tomáš tvrdil, že je prima chládeček a myl by se v potoce, kdyby nebyl tak přísně
chráněnej. Bylo nám to ale docela šumák a fuk, páč nás zahřálo vopětovný setkání se s mládecema
a děučencema z rozličnejch klokaních kapes. Tématem tohodlectoho vejkendu byla makanda...
Na říjnovém kurzu ŽNN byla asi letošní poslední možnost nachytat trochu slunce na zimu. A možná jedna z prvních příležitostí pro jedenáct statečných klientů, jak se dozvědět něco praktického do boje s dospěláckým životem. V programu Vaření sice došlo k poněkud nepestrým a nepraktickým nákupům, ale všichni si nakonec stejně pochutnali. I bydlení si holky a kluci zdárně obstarali...
Do zdejšího DD jsme dorazili po opulentní snídani a vřelém rozloučení v České Lípě těsně po desáté. Sice jsme nejdřív zamířili místo do Palackého do Pasecké, ale pak jsme omyl napravili a v prostorné klubovně začali řádit s dětmi jabloneckými. Bylo jich trochu míň (13) a většinou menších, ale jako dobří parťáci se také osvědčily. Do múzování se ochotně zapojovaly i tety Jitka a Martina, ale hlavními aktéry byly pochopitelně děti. Malá Monika byla první Paulovou kouzelnickou pomocnicí i prvním modelem Bobovým, ale jmenovat na prvním místě jen jí by bylo nesprávné, protože ten primát by si zasloužili všichni...