Do Frýdlantu vyrážíme s bongy, kufrem plným barev, pár nástroji a hbitými nohami tanečníků. Takže: Krakonoš, Bohumír Bob, Pedro, Alička, Šahen a Dominika- ti dva vůbec poprvé a já. V dětském domově nás sice moc nečekají, přijíždíme v čase oběda na skupinách a máme počkat, navíc část dětí vyrazila s tetami na výlety, máme tedy jen pár duší, ale už se chystáme. Prostor v jídelně, abychom se mohli učit tančit, stolek na Bobovy palety, bubínky z futrálů ven...
Forum 2000 ve spolupráci s občanským sdružením Múzy dětem připravilo pestrý kulturní program, který proběhl na pódiu před Národní technickou knihovnou. Součástí kulturního programu bylo také několik celodenních aktivit.
Po sobotním přespání v Hamru na jezeře s jarním krásným počasím jsme v neděli 17.4 dopoledne dorazili do Nymburku do dětského domova. Počasí bylo ještě lepší než v sobotu, a to pomohlo s vytvořením lepší nálad na tvorbu. Cesta tam byla snadná a nezabloudili jsme jako někdy jindy na výjezdech. Těšil jsem se na ty dva výjezdy, neboť už dlouho s dětmi nebyl, a stýskalo se mi nejen po dětech ale taky po múzácích. Auto bylo zaplněno krásou Barušky a Alice, tichem Boba a hlubokým jasným pohádkovým hlasem náhradního principála Paula....
Do Hamru na Jezeře jsme jeli už po páté. Protože je zde Dětský domov se školou, bylo tu spousta dětí, které múzování nezažili. Hned po příjezdu jsme se jim tedy v jídelně představili ukázkami.Marwan předvedl arabské nástroje, Alice ukázku z Bacha, Řezi zažongloval a došlo i na malou ukázku kouzel. Počasí nám přálo a tak jsme hned po výtečném obědě většinu času trávili venku. Zatím co Bára s dětmi hrála pohybovou hru, podařilo se několika dívkám i přes ustavičný dozor vychovatelů utéct...
Do Radenína jsme přijeli už v sobotu večer, ale bohužel až po večerce, takže jsme nemohli dětem předvést světelné žonglování, které si pro ně připravil Řezi. Ubytování v jedné skupině v křídle zámku bylo luxusní a užívali jsme si ho při povídání až do půlnoci. I v jídelně připravená snídaně předčila naše očekávání, takže jsme si plnými doušky užívali pobyt na zámku. Pak jsme se přesunuli do tělocvičny, kde už začalo obvyklé múzování...
Naprosto netypickou byla naše sobotní návštěva ve Volyni. Nebyli jsme v dětském domově, ale v sále restaurace, který ovšem byl plný dětí z Jižních Čech a Vysočiny. Mnohé z nich jsme znali, s dalšími jsme se seznámili v tom nejlepším stylu, jaký si lze představit. Probíhal tu totiž Nejmilejší koncert – přehlídka toho nejlepšího, co děti umí ostatním nabídnout. Ať šlo o tanec, zpěv, nejrůznější scénky, bubnování (v něm mne nadchli malí bubeníci z Humpolce), výkony dětí byly na překvapivě vysoké úrovni. Výsledky hodnocení poroty nebudu uvádět, protože si je přečtěte v příštím čísle Zámečku, který tu byl zastoupen velmi agilním reportérem...
Po úvodních seznamovacích hříčkách a ledolamkách, kdy jsme se vzájemně seznámili se svými jmény, původem a koníčky, jsme shlédli scénku s pracovním názvem „reklama na život“. „Domácnost, Práce, A co dál?!?, Domácnost, Práce, A co dál?!?. Život nanečisto Vám dá spoustu rad, jak s životem v budoucnosti úspěšně se rvát…..“ Po krátkém rozboru scénky už byl čas navštívit osud. Ponurá hudba dokreslovala atmosféru chladné místnosti. Poté už byl čas na zajištění si postele. V objektu to vypadalo jako v mraveništi. Účastníci pobíhali sem a tam, tam a sem...
Principál Karel nás i v neděli nechal na holičkách - klidně si prohrál souboj s jarními bacily a podlehl horečkám. A tak jsme vyrazili sami bez vedení. Tedy s vedením náhradním, Karel ho předal Paulu Merildovi, který se role principála ujal magicky, jak se na kouzelníka patří. Vyrazili jsme tedy v sestavě: Paul, Bob, Krakonoš a Samuel, a bez toho pravého vedení nás záhy zaskočily problémy: uvízli jsme už před branou Korkyňského domova. Za branou na nás totiž číhala chlupatá příšera jménem Ozzy a my trochu znejistěli, jestli nás náhodou nechce k obědu. Ale děti už na nás mávaly z oken a tuze se nám smály, že je to přece jenom jejich kamarád pes...
Do Unhoště jsme se vydali podruhé a nutno říci, že oslabení. Náš principál Karel byt totiž zrovna stižen chorobou a tak zůstal v zajetí horečky doma. Cesta byla krátká. Tento dětský domov je nedaleko od Prahy. Hned po příjezdu jsme však zjistili, že přes veškerou předešlou domluvu jsme zde neočekáváni. Děti měli jiný program. Některé se chystaly na výlet, jiné měly úklidový den. Na tak zvané „skupince číslo 3“ se nás ovšem ujali a pohostili nás. Jak kávou, později obědem, tak obývacím pokojem vhodným pro naše aktivity...
Nečekali nás, a přesto dopadlo všechno skvěle!
Výjezd byl domluven dlouho dopředu, v úterý jsem telefonicky návštěvu potvrdil…ale když jsme vešli, byli všichni velmi překvapeni. Zřejmě nějaký komunikační šum, nebo šotek. Nakonec to ale vůbec nevadilo, tety si poradily i s obědem pro nečekané hosty, a nikdo v žádném směru netrpěl. Naopak. Všichni jsme si celý den nádherně užívali. V Nechanicích byla spousta nejrůznějších mrňat, která nás postupně okupovala, takže jsme měli občas na klíně až tři prcky. Obdivuhodné bylo, jak se o svá mrňata starali Ti velcí, V tomhle směru vynikal obzvlášť student Robert, ale nezaostávaly ani Maruška, Zdena, Vlasta a další...