Tahle akce výrazně vybočila z řady našich ostatních, stali jsme se totiž spíše hosty, akce většího rázu. Zažít město jinak chce upozornit na to, že města nemusí být nutně přeplněná auty, že se zde mohou konat akce k životnímu prostředí přívětivější.
V tomhle směru jsme se tu neztratili ani my. Dílny šperků, malování na tváře a končetiny (mj. biobarvami), bonusy pro kupce šperků, které vytvořily děti z dětských domovů, to vše zapadalo harmonicky do náplně celé akce...
Návrat do Dlažkovic nám trval ještě déle než do Litoměřic, konkrétně tři a půl roku.
Pom krátkém oddechu na cestě z Litoměřic jsme přesto i tady narazili na několik známých tváří a to zdaleka nejen mezi tetami. Co ovšem bylo naprosto úžasné, byly spontánní a mnohadecibelové reakce na vše, co jsme dětem nabídli.
Platilo to jak o sobotním podvečeru, který začal v někdejším vstupním prostoru dlažkovického zámku, o „přízní“ komárů poznamenaném šírání na zahradě, ale také o celém nedělním dnu. Po celou dobu s námi byli skoro všichni z 65 klientů zdejšího, v ČR nejlidnatějšího „děcáku“ a byli ochotni se podílet do strhání na všem, co jsme jim byli schopni nabídnout...
Skoro po třech letech jsme se vydali do Litoměřic. Ne že by se nám tady nelíbilo, ale při minulých návštěvách jsme měli dojem, že se tu mají děti dobře, jezdí za nimi i řada jiných neziskovek a tety i strejdové se o ně starají příkladně, takže jsme volili návštěvy těch potřebnějších. Naše návštěva tento dojem potvrdila a prohloubila, a přesto jsem slíbil, že se sem příště vrátíme dříve.
Tentokrát jsme s Múzami vyrazili do krkonošských Janských lázní, kde má své „horské centrum“ s názvem Betlém Československá církev husitská. Ta zde pořádala právě začínající tábor pro děti příchozích, což zní lépe, než ono známější slovo: cizinci. Přijelo sem celkem 25 dětí z různých světových koutů: Tibet, Čečensko, Arménie, Gruzie, Sýrie, Ukrajina, Turecko, Rusko či Irák. Byly tu samozřejmě i děti české. Přijelo i několik mentálně postižených mladých lidí z České republiky, kteří se „husitského tábora“ účastní pravidelně. Přijati jsme byli vřele, možná i proto, že jsme přijeli v sestavě, která dětem vyhovovala. Jel s námi totiž skvělý člověk a hudebník Arkadij, Gruzínec z Arménie, který se domluvil s většinou přítomných rusky, arménsky nebo gruzínsky...
Jako domů už jezdíme do Rakovic a to nejen za dětmi, ale také za vílami mnoha národností z Berkatu, které se tu o děti starají. Samozřejmě tomu bylo stejně i tentokrát. Přijeli jsme brzo odpoledne a hned jsme se zapojili do místního dospěláckého i dětského hemžení. Děti sice ještě dokončovaly rozličné prográmky, které pro ně připravily jejich vlídné vedoucí, ale mezitím se s námi bouřlivě zdravily a vyzvídaly, co že jsme přivezli, kdo ještě přijede, kdo nepřijede a proč atd. atp. Usměvavé hostitelky nás ubytovaly a pak už přišlo klasické představování…Alžběta zazpívala a zatančila, múzí novic Ondřej ukázal, že si s našimi žonglérskými veterány Adamem a Řezim v ničem nezadá, Marwan zahrál a jako obvykle i trochy všechny mystifikoval, Paul kouzlil až se hory zelenaly, Dixina řádila s klacíčky, které jí děti přičinlivě házely a já jsem „nenápadně předvedl, že se dá s prknem na hlavě nejen chodit, ale také moderovat a woodkopfově sportovat...
Tak jsme se s dětmi zúčastnili další zajímavé akce. Již po čtvrté jsme totiž byli přizváni pořadateli z Dragon Boat na Pražský festival Dračích lodí konaný tentokrát na Smíchovské pláži. Sjelo se sem 53 děti z osmi dětských domovů z celé ČR a pod vedením naší Katky, 10 vychovatelů a několika dalších zkušených múzáků se nalodily do Dračích lodí. Pokud to snad milý čtenáři nevíš, tak věz, že do jedné Dračí lodě se vejde 20 lidí k pádlům, jeden kormidelník a jeden bubeník. Ten pak udává rytmus pro pádlování a povzbuzuje tým....
Šestý běh projektu Život nanečisto 2010 pro mládež z dětských domovů na téma „odchod z DD a co dál?“.
Tak jsme již po několikáté navštívili dětský domov Krnsko. Od naší poslední návštěvy se tu ovšem dost změnilo. Byly tu nové děti i nové tety. Ty s námi pobyly převážně u venkovních činností. Počasí nám velmi přálo a tak jsme spoustu aktivit mohli dělat právě venku. Prosklenou jídelnu jsme tedy tentokrát využili jen k obědvání. Maruška Zicháčková převzala pro tentokrát roli principálky, protože Karel nám tu tentokrát scházel a múzího řidiče nám dělal Tomáš Kopecký.
V jednom z domečků, do kterých jsou v Krnsku umístěny „rodinky“, jsme využili útulný obývák k úvodnímu představování se. To tentokrát ale nebylo hned jako první na řadě. Protože než jsem si k tomuto úvodu nachystal kouzla a pan Zindulka knížku s pohádkou tak zbytek múzáků už venku s dětmi hrál pod zkušeným vedením Lucky Šimkové hru s názvem Samurajové...
Na výjezd s múzáky dne 5.6. jsem se moc těšil z mnoha důvodů. První spočívá v tom, že už jsem dlouho mezi dětmi nebyl a nějak mi to chybělo. Druhý důvod, že meteorologové hlásili, že bude hezky a teplo, tím se člověk konečně na chvilku dostane ze zimní deprese a lenosti. Další důvody není třeba zde prozradit, neboť část toho si v svém srdci nechám a další napsanou část najdete u mě doma ve skříni v druhé zásuvce po pravé straně, kde mám čisté košile!
Nikdy mě nezajímala otázka, do kterého děcáku se jede, hlavně že se do nějakého jede a tentokrát zněl název města takto - Pyšely. Řekl jsem si, že je to hudební a hezký název, ale z důvodu že neumím česky, nevěděl, zda je správně říci do Pyšelů nebo do Pyšel? ...
I v neděli třímal principálské žezlo Paul Merild.
Tento výjezd byl pro mne trochu atypický hlavně cestou do Plzně. Karel ze zdravotních důvodů stále nemohl jet a jak paní Steinmasslová, tak Míša Mauerová a skupina Toxique jeli po svých cestách, necestách, ale hlavně jinudy a jinými auty. Nemohli jsme tedy po cestě uspořádat „brífing“ a poradit se o tom, jak co bude....