Máme za sebou premiéru!!! A troufám si říci, že více než vydařenou. Ale všechno popořádku.
Po téměř půlroční odmlce, způsobené nedostatkem zdrojů na konání kurzu, jsme se opět sešli na Mařanově mlýně. Skupina dětí byla „posbíraná“ z několika cyklů kurzů, takže účastníci se mezi sebou neznali. Hned po příjezdu a ubytování následoval blok několika seznamovacích a led lámajících hříček. Jelikož nechci prozradit nic z kuchyně „nanečistního života“, aby i další účastníci byli překvapeni, nebudu program dopodrobna rozepisovat...
Jen v trochu obměněné sestavě oproti včerejšku jsme vyrazili v neděli ráno do Senožat. Tentokrát jsme nebloudili, takže jsme byli u paneláku v Senožatech, v němž děcák sídlí, těsně po desáté hodině. Od počátku jsme se tu cítili jako doma. Milá teta Míša, dobrá duše domova, ale i další tety a děti nás přivítali, jako bychom se vrátili z týdenní cesty domů. Zapadli jsme mezi ně a děti naprosto přirozeně. Matěj mi oprávněně řekl, že bychom oba měli chodit rychleji, protože potřebujeme nějaké to kilo shodit, Stáňa mne porazila ve woodkopfu – pořídili si tady totiž woodkopfová prkna, takže mají natrénováno, zkrátka s námi jednali jako s vítanými kamarády a ne s nějakými exoty. Ty exoty z nás ovšem částečně udělal Marwan při představování....
Organizování návštěvy i cesta do Žatce byly trochu dobrodružné.
Paní ředitelka byla překvapena, že se k nim chystáme a až po dalším domlouvání v rámci domova, zjistili, že jsme dlouho hlášení a zasvěcenými i nadšeně očekáváni. Cestu nám zkomplikovaly silniční uzávěry, ale nakonec jsme po cestě krásným lesem se zajížďkou do Rakovníka dorazili na místo…a byli jako doma. Pro velké úspěchy z návštěv minulých byl rolí moderátora pověřen opět Marwan, který všechny pobavil řetězcem mystifikací.
Tahle akce výrazně vybočila z řady našich ostatních, stali jsme se totiž spíše hosty, akce většího rázu. Zažít město jinak chce upozornit na to, že města nemusí být nutně přeplněná auty, že se zde mohou konat akce k životnímu prostředí přívětivější.
V tomhle směru jsme se tu neztratili ani my. Dílny šperků, malování na tváře a končetiny (mj. biobarvami), bonusy pro kupce šperků, které vytvořily děti z dětských domovů, to vše zapadalo harmonicky do náplně celé akce...
Návrat do Dlažkovic nám trval ještě déle než do Litoměřic, konkrétně tři a půl roku.
Pom krátkém oddechu na cestě z Litoměřic jsme přesto i tady narazili na několik známých tváří a to zdaleka nejen mezi tetami. Co ovšem bylo naprosto úžasné, byly spontánní a mnohadecibelové reakce na vše, co jsme dětem nabídli.
Platilo to jak o sobotním podvečeru, který začal v někdejším vstupním prostoru dlažkovického zámku, o „přízní“ komárů poznamenaném šírání na zahradě, ale také o celém nedělním dnu. Po celou dobu s námi byli skoro všichni z 65 klientů zdejšího, v ČR nejlidnatějšího „děcáku“ a byli ochotni se podílet do strhání na všem, co jsme jim byli schopni nabídnout...
Skoro po třech letech jsme se vydali do Litoměřic. Ne že by se nám tady nelíbilo, ale při minulých návštěvách jsme měli dojem, že se tu mají děti dobře, jezdí za nimi i řada jiných neziskovek a tety i strejdové se o ně starají příkladně, takže jsme volili návštěvy těch potřebnějších. Naše návštěva tento dojem potvrdila a prohloubila, a přesto jsem slíbil, že se sem příště vrátíme dříve.
Tentokrát jsme s Múzami vyrazili do krkonošských Janských lázní, kde má své „horské centrum“ s názvem Betlém Československá církev husitská. Ta zde pořádala právě začínající tábor pro děti příchozích, což zní lépe, než ono známější slovo: cizinci. Přijelo sem celkem 25 dětí z různých světových koutů: Tibet, Čečensko, Arménie, Gruzie, Sýrie, Ukrajina, Turecko, Rusko či Irák. Byly tu samozřejmě i děti české. Přijelo i několik mentálně postižených mladých lidí z České republiky, kteří se „husitského tábora“ účastní pravidelně. Přijati jsme byli vřele, možná i proto, že jsme přijeli v sestavě, která dětem vyhovovala. Jel s námi totiž skvělý člověk a hudebník Arkadij, Gruzínec z Arménie, který se domluvil s většinou přítomných rusky, arménsky nebo gruzínsky...
Jako domů už jezdíme do Rakovic a to nejen za dětmi, ale také za vílami mnoha národností z Berkatu, které se tu o děti starají. Samozřejmě tomu bylo stejně i tentokrát. Přijeli jsme brzo odpoledne a hned jsme se zapojili do místního dospěláckého i dětského hemžení. Děti sice ještě dokončovaly rozličné prográmky, které pro ně připravily jejich vlídné vedoucí, ale mezitím se s námi bouřlivě zdravily a vyzvídaly, co že jsme přivezli, kdo ještě přijede, kdo nepřijede a proč atd. atp. Usměvavé hostitelky nás ubytovaly a pak už přišlo klasické představování…Alžběta zazpívala a zatančila, múzí novic Ondřej ukázal, že si s našimi žonglérskými veterány Adamem a Řezim v ničem nezadá, Marwan zahrál a jako obvykle i trochy všechny mystifikoval, Paul kouzlil až se hory zelenaly, Dixina řádila s klacíčky, které jí děti přičinlivě házely a já jsem „nenápadně předvedl, že se dá s prknem na hlavě nejen chodit, ale také moderovat a woodkopfově sportovat...
Tak jsme se s dětmi zúčastnili další zajímavé akce. Již po čtvrté jsme totiž byli přizváni pořadateli z Dragon Boat na Pražský festival Dračích lodí konaný tentokrát na Smíchovské pláži. Sjelo se sem 53 děti z osmi dětských domovů z celé ČR a pod vedením naší Katky, 10 vychovatelů a několika dalších zkušených múzáků se nalodily do Dračích lodí. Pokud to snad milý čtenáři nevíš, tak věz, že do jedné Dračí lodě se vejde 20 lidí k pádlům, jeden kormidelník a jeden bubeník. Ten pak udává rytmus pro pádlování a povzbuzuje tým....
Šestý běh projektu Život nanečisto 2010 pro mládež z dětských domovů na téma „odchod z DD a co dál?“.