Do děcáku na mašťovském zámku jsme přijeli už v sobotu večer, ještě plní dojmů z mosteckého DD a z kratičké návštěvy hradu Hněvína se sochou magistra Kellyho a jedinečným výhledem na uhlí zasvěcené město a kopcovitý kraj. Už při příjezdu bylo zřejmé, že se vracíme mezi staré známé. Dva kloučci si nás pamatovali z Opařan, další pak z loňské premiérové návštěvy. Pedro měl tedy při zpěvu Tambolaka i Mbemba jalulá vědoucí zárodek pěveckého sboru, Paul zasvěcené publikum, které navíc znalo hodně kouzel i z televize. Ovšem vidět kouzla naživo a na dosah ruky, je úplně jiná káva než televize! ...
Vrátili jsme se sem po čtyřech letech, ale protože první návštěva pod vlajkou Múz byla v režii party kolem festivalu Out of Home, byla tohle vlastně múzí premiéra. Domov nás překvapil v mnoha směrech. Ani ne na pohled (nepříliš půvabné a účelné panelové stavby uprostřed sídliště), jako svým vnitřním uspořádáním. Skupiny tu fungují samostatněji, než jinde, novinkou je „Mosťáček“- samostatně fungující krizové zařízení pro malé děti a vypracovali si tu i vlastní systém přípravy dospívajících na samostatný život. Přestože tu mají přes 40 dětí, zapojilo se jich do múzování jen 14 (dvě skupiny z prvního patra komplexu a pár těch, kteří se k nám přidali po obědě, když nás předtím viděli řádit na zahradě)...
No jo! Na minulém ŽNN byla fakticky poslední šance vohřát se! Tentokrát už to nebyla žádná
sauna a vopejkačka jako minule. Navopak! Byla pěkná klemra. Prostě kosa jak v psírně! Jen
největší votužilec Tomáš tvrdil, že je prima chládeček a myl by se v potoce, kdyby nebyl tak přísně
chráněnej. Bylo nám to ale docela šumák a fuk, páč nás zahřálo vopětovný setkání se s mládecema
a děučencema z rozličnejch klokaních kapes. Tématem tohodlectoho vejkendu byla makanda...
Na říjnovém kurzu ŽNN byla asi letošní poslední možnost nachytat trochu slunce na zimu. A možná jedna z prvních příležitostí pro jedenáct statečných klientů, jak se dozvědět něco praktického do boje s dospěláckým životem. V programu Vaření sice došlo k poněkud nepestrým a nepraktickým nákupům, ale všichni si nakonec stejně pochutnali. I bydlení si holky a kluci zdárně obstarali...
Do zdejšího DD jsme dorazili po opulentní snídani a vřelém rozloučení v České Lípě těsně po desáté. Sice jsme nejdřív zamířili místo do Palackého do Pasecké, ale pak jsme omyl napravili a v prostorné klubovně začali řádit s dětmi jabloneckými. Bylo jich trochu míň (13) a většinou menších, ale jako dobří parťáci se také osvědčily. Do múzování se ochotně zapojovaly i tety Jitka a Martina, ale hlavními aktéry byly pochopitelně děti. Malá Monika byla první Paulovou kouzelnickou pomocnicí i prvním modelem Bobovým, ale jmenovat na prvním místě jen jí by bylo nesprávné, protože ten primát by si zasloužili všichni...
Sluncem provázený návrat po skoro čtyřech letech byl ve znamení slunce (i v té symbolické rovině) celý. Sedm zdejších starších obyvatel si nás pamatovalo do té míry, že při úvodním představování zazpívali s Jacquesem suverénně spatra africkou Tambolaka namokili, kterou jsme je učili někdy při předposlední návštěvě! I v dalších směrech jsme plynule navázali na staré přátelství - s potěšením jsem se dozvěděl, že všichni zdejší absolventi našeho Života nanečisto si vedou v samostatném životě dobře. Někdo studuje, ostatní pracují a dvě mladé maminky jsou v domácnosti. Nikdo nespadl do sociální sítě a nikdo nemá potíže se zákonem. Skvělá zpráva!
Po létě hned první kurz byl věnován nově účastníkům z Klokánků. Všichni jsme je napjatě očekávali a těšili se, že poznáme nové tváře - „protinožce“. :-) Sešla se skupina, z které sálala dobrá nálada a zájem. Program běžel jako na drátkách a celý víkend utekl jak voda. Krom příjemné a tvůrčí atmosféry byly ve vzduchu cítit vůně zajímavých jídel, hořících svíček, barev (nejen života) a přicházejícího podzimu...
Objížďky a spoléhání na popletenou GPS navigaci nás trochu zdržely, takže jsme do České Kamenice dorazili „až“ po desáté hodině. Přijeli jsme sem jak domů. Od poslední návštěvy se změnil sál ze staveniště v přívětivý světlý multifunkční prostor…a divočáci navštěvující v noci zahradu proměnili původně rovnou plochu hřiště v travou zarostlou oranici, po níž se nedá chodit bez rizika újmy na zdraví. Změnilo se trochu osazenstvo. Ubyli někteří naši starší kamarádi a výrazně přibylo roztomilých mrňousů. I ti noví se k nám ale chovali jako ke starým známým a hned obsadili naše dlaně svýma pacičkama a občas i naše náruče. I tety nás vítaly jako dávné kamarády a múzické představování (woodkopf, kouzlení, žonglování a písničky) v sále bylo spíš připomínkou toho, co jsme spolu už prožili a ujištěním, že nás opět čeká hezký společně proskotačený den. Jen Šahen byl totálním překvapením!
Po cestě zkomplikované objížďkou a nepředjížditelným náklaďákem jsme dorazili poprvé v múzí historii do Lipové u Šluknova. Ještě předtím jsem si prohlédl web, který mne překvapil svou kvalitou a obsažností a také trochu připravil na to, co nás čekalo: přívětivě upravená budova v pěkném okolí, ale hlavně vnímavé vstřícné a zvídavé děti a navíc milé a dětmi respektované tety a strejdové. To vše je vizitkou práce pana ředitele, s nímž jsme se sice nesetkali osobně (jako zastupitel ve Varnsdorfu měl v současné výbušné situaci povinnosti jinde), ale stopy jeho činnosti nás provázely na každém kroku. Při představování před obědem jsme zjevně zaujali vším, co jsme nabídli, ať šlo o kouzla, žonglování, woodkopf,písničky, nebo – a to asi nejvíc – Šahenovy ukázky moderních tanečních stylů...
Po dlouhém a trochu zmatečném domlouvání s organizátory přišel konečně den D. Všichni jsme byli natěšeni a připraveni k odjezdu…a řidič Krakonoš s múzím autem nikde. Přijel o hodinu později v oblaku kouře, ale po nějakém čase polévání kol se brzdy přece jen uklidnily a nechaly nás dojet za dětmi a dívčími vedoucími tábora pro uprchlické děti do Rakovic. Byl to první a poslední vážnější zádrhel naší letošní návštěvy dvojakce Berkatu. Pátek (nejteplejší den roku) jsme strávili v činorodém ruchu i v němém úžasu nad talentem a invencí dětí. Ať šlo o tanec, hraní na kytaru a bubny, nebo o tvorbu soch, vypadalo to, jako bychom se sešli na soustředění studentů nějakých uměleckých škol. Bani, Vladimír, Evžen, David, Imani, ale i ostatní prostě zářili! Navíc jsme se tu nesetkali s žádným ofrňováním nebo klackováním...