Po dvou letech se vracíme do jednoho z nejmenších dětských domovů z těch, které opakovaně navštěvujeme. Nejmenších nikoli rozlohou, ale počtem míst pro děti, kterých tu může být maximálně 12. No a při příjezdu nás jich tu navíc čekala jen polovina. Ale i tak jsme si s nimi užili radosti habaděj! Představování v jídelně u krásného a prostorného stolu začalo spontánně společným hraním a zpíváním naší skoro hymny Mezi horami. Po ní se ujal startovních čárů Paul, který jako vždy způsobil pokles brad i nevěřícné výkřiky. Pak to šlo napřeskáčku. Bob slíbil pomalování tváří i končetin, šestnáctiletý Honza profesionálně okomentoval své žonglérské kousky, Bilbo do jeho představování vpadl po klaunsku z vedlejšího obýváku a vytáhl na trochu zakřiknuté děti řadu klaunských čísel i trumpetu, aby pak se svou ženou Sylvií přidali ještě jednu autorskou písničku...
Dne 14.3.2012 se v prostorách Malého vinohradského divadla konal workshop "Korálek ke korálku", kterého se zúčastnilo 15 vychovatelek z osmi dětských domovů. V první části se pod vedením Darí Fejtkové účastnice dozvěděly základy korálkování, jako je práce s ketlovací jehlou či s nýty, zakončovat výrobek či mu připnout zapínání. Některé z účastnic již měly v tomto oboru velké zkušenosti, pro jiné to bylo první setkání s touto technikou. Vzniklo tak nepřeberné množství barevných doplňků, kterými se šperkařky hned ozdobily.
O víkendu jsme se opět sešli na Mařanově mlýně a za námi se tam zastavily i první jarní sluneční paprsky.
I když se jednalo o třetí modul v rámci programu, přijeli někteří účastníci na Život nanečisto poprvé. Tématem víkendu bylo hledání odpovědi na otázku „a co dál?“...
Do Horního Slavkova jsme vyrazili teprve potřetí a navíc skoro po pěti letech, takže jsme byli připraveni na velkou proměnu. Tu nám hlásil už po telefonu pan vedoucí vychovatel oznamující, že dětský domov v podobě, kterou jsme znali, už neexistuje a děti, už v podstatně menším počtu, jsou přestěhovány do bytů mezi ostatní „normální“ nájemníky. I kvůli tomu jsme setkání s dětmi uskutečnili netradičně v restauraci „U Píchala“ v hornoslavkovském sídlišti Kounice. Také nešlo o standardní múzickou návštěvu, ale spíš o společně strávené rozjásané odpoledne...
Do Býchor jsme vyrazili sice už počtvrté, ale taky až po třech letech. A to přesto, že zdejší domov je díky založení aktivitám svého ředitele múzami téměř proslulý. Tentokrát jsem si ale umínil, že dosavadní míjení našich aktivit napravíme. Nevím, jestli se to při této návštěvě už podařilo, ale myslím, že jsme aspoň nakročili slušně. Protože nás tu čekalo dětí víc než kdykoli předtím (kolem čtyřiceti), představovací kolečko se nekonalo. Trvalo by totiž dlouho předlouho. Místo toho jsme se v jídelně představili jen my múzáci. Kromě jmen a gest samozřejmě také akcí. Filip opět vytvořil z gumové blanky nafouknuté do podoby předlouhé jitrnice pár zvířátek, pan Zindulka dal k lepšímu jednu absurdní pohádku....
V sobotu jsme se do Ledec (ne Ledců, jak jsem si doposud myslel) vydali sice už posedmé, ale tentokrát skoro po třech letech. Byl jsem tedy náramně zvědavý, jestli se po naší pravé ruce ukáže někdejší lázeňské čtyřdomí konečně s novou fasádou. Nová fasáda nás sice nepřivítala, ale novinek jsme našli a zažili spoustu. Byly to v první řadě nové děti, i když těch, kdo nás důvěrně znali, tu bylo také hodně. A to nejen odsud. Talentovaný bubeník Denis a jeho sourozenci si nás pamatovali ze Solenic, kde Denis jako malý nemluvící klouček mlátil vášnivě do brače Petra Nikla, další děti nás znaly z benešovského Racka i dalších „děcáků“. Na začátek jsme ale pro jistotu rozjeli představovací kolečko. Spočívalo v tom, že jsme se každý představili jménem a přitom udělali nějaké charakteristické gesto. Vedlejší soused jméno a gesto zopakoval a přidal své. A to se řetězilo dál a dál...
I do Let (nebo Letů?) jsme se vraceli po delší době. Zdejší klienti se ovšem poměrně často účastní jak našeho Života nanečisto, tak třeba akce Na dračích lodích k létu, takže jsme sem jeli také skoro jak domů. Hned při příjezdu nás navíc překvapivě přivítala naše někdejší múzí kolegyně Monika, tentokrát ovšem v roli vychovatelky. Usadili jsme se na „její“ druhé skupině v obýváku, do herny ke krbu jsme situovali Bobovu bodypaintingovou dílnu a Paulova magická vystoupení, do tělocvičny (mírně disfunkční, ale přesto s nejlepší akustikou ze všech tělocvičen, které jsme navštívili) jsme nanosili s pomocí zdejších mladíků aparaturu a začal úvodní představovací rituál.
I když jsme do Boleslavi jeli v sobotu už poosmé v devítileté historii Múz, nebyli jsme tu už tři roky a tak jsme byli zvědavi na změny, které se tady udály v době naší nepřítomnosti. Ze známých tváři už tu byly jen čtyři: Radek, Marián, Milan a Jana. Ale i tak jsme se tu cítili od samého počátku jako doma. Podstatný podíl na tom měl i „strejda“ Dan a obě „tety“. Starali se u nás jako o nějakou velevzácnou návštěvu. V hale jsme se sice seděli hodně natěsno, ale těsno nám tam nebylo. Smíchu bylo dost a dost a taky důvodů pro radost. Dixi našla své příznivce, a i když byly děti trochu zklamané, že už neleze na stromy, o to víc si užívala drbání a při obědě i krmení. Protože tu byla, až na jmenované čtyři pamětníky, skoro samá mrňata, trochu jsme jim přizpůsobili program. Paul nevytahoval kouzla vyžadující nějaký vzdělanostní základ, ale jeho zázraky rozhodně udivovaly i nás velké...
Tento víkend se opravdu podařil. Počasí nám přálo a až na pár sněhových přeháněk bylo jako v březnu. Účastníkům se sice ven zpočátku moc nechtělo, ale nakonec běhali jako o závod při venkovních hrách. Tématem bylo tentokrát, jak si pomoci v samostatném životě. Bavili jsme se o hospodaření, jak vyjít s výplatou, když je tolik věcí, které člověk potřebuje a hlavně chce...
V předvánočním čase se uskutečnila další z benefičních akcí na podporu o.s. Múzy dětem. Akce byla trochu poznamenaná státním smutkem, který se v tento den konal. Přesto do pražského klubu Futurum dorazila pěkných pár desítek fanoušků vystupujících kapel a Múzáků. V průběhu večera pak všichni účastníci uctili památku exprezidenta Havla minutou ticha a následně i minutou potlesku....