Již skoro jarní počasí nás provázelo 47. kurzem na Mařanově mlýně s nosným tématem domácnost. A protože se jedná o první kurz třídílného cyklu, bylo velké seznamování. V rámci úvodních ledolamek a krátkých hříček jsme se trochu více poznali a kromě jmen jsme se o sobě dověděli i něco navíc. Peníze, které osud všem nadělil, ne každému stačily k pořízení ubytování, a tak přišla na řadu práce, za ni peníze, rozhovor s majitelem bytu, prostudování a podpis smlouvy a nakonec přeci jen každý získal svůj pelíšek. Při odpoledních mnohonožkách jsme se všichni pěkně proběhli a někteří ze sebe dostali opravdu maximum...
Dne 27.3.2012 se konal v Praze Butovicích další „bazárek“ pro zaměstnance firmy Albert. Akci s velikonoční tematikou jsme realizovali s Nadačním fondem Albert a stejně jako o Vánocích se setkala s velice příjemnou odezvou. Na stovky výrobků, které tvořily děti z DD Budkov, DD Dubá-Deštná, DD Hamr na Jezeře, DD Fulnek, DD Lichnov, DD Melč, DD Senožaty, DD Solenice a DD Vrbno pod Pradědem prodávali v Praze zástupci z dětského domova Senožaty a to velice úspěšně...
Solenice podeváté, ale tentokrát po dvou a půl roce. To mi proběhlo hlavou při přípravě na návrat do domova, který jsme navštívili kdysi mezi prvními. Přes časovou mezeru jsme tu našli spoustu „starých“ známých. A nešlo zdaleka jen o „tety“ Broňu a Danu, pamatovala si nás tu řada dětí a podle toho jsme se tu také cítili. Na rozdíl od poslední návštěvy jsme se tu nesetkali s žádným „strejdou“, nad jejichž přítomností jsem jásal při minulé návštěvě. Odešli. Možná i proto jsme byli přivítáni vřeleji a při všech činnostech i s neutuchající pozorností malých i velkých. Dětí tu bylo kolem 30 a to od nejmenšího, bohužel zrovna nemocného batolete, přes prťousky až k velkým slečnám se skoro hotovým mužským. Ten věkový rozptyl by mohl vzbuzovat obavy, že s nimi nelze dělat vše společně, že buď malí, nebo naopak velcí se občas budou nudit, ale opak byl pravdou!...
Po dvou letech se vracíme do jednoho z nejmenších dětských domovů z těch, které opakovaně navštěvujeme. Nejmenších nikoli rozlohou, ale počtem míst pro děti, kterých tu může být maximálně 12. No a při příjezdu nás jich tu navíc čekala jen polovina. Ale i tak jsme si s nimi užili radosti habaděj! Představování v jídelně u krásného a prostorného stolu začalo spontánně společným hraním a zpíváním naší skoro hymny Mezi horami. Po ní se ujal startovních čárů Paul, který jako vždy způsobil pokles brad i nevěřícné výkřiky. Pak to šlo napřeskáčku. Bob slíbil pomalování tváří i končetin, šestnáctiletý Honza profesionálně okomentoval své žonglérské kousky, Bilbo do jeho představování vpadl po klaunsku z vedlejšího obýváku a vytáhl na trochu zakřiknuté děti řadu klaunských čísel i trumpetu, aby pak se svou ženou Sylvií přidali ještě jednu autorskou písničku...
Dne 14.3.2012 se v prostorách Malého vinohradského divadla konal workshop "Korálek ke korálku", kterého se zúčastnilo 15 vychovatelek z osmi dětských domovů. V první části se pod vedením Darí Fejtkové účastnice dozvěděly základy korálkování, jako je práce s ketlovací jehlou či s nýty, zakončovat výrobek či mu připnout zapínání. Některé z účastnic již měly v tomto oboru velké zkušenosti, pro jiné to bylo první setkání s touto technikou. Vzniklo tak nepřeberné množství barevných doplňků, kterými se šperkařky hned ozdobily.
O víkendu jsme se opět sešli na Mařanově mlýně a za námi se tam zastavily i první jarní sluneční paprsky.
I když se jednalo o třetí modul v rámci programu, přijeli někteří účastníci na Život nanečisto poprvé. Tématem víkendu bylo hledání odpovědi na otázku „a co dál?“...
Do Horního Slavkova jsme vyrazili teprve potřetí a navíc skoro po pěti letech, takže jsme byli připraveni na velkou proměnu. Tu nám hlásil už po telefonu pan vedoucí vychovatel oznamující, že dětský domov v podobě, kterou jsme znali, už neexistuje a děti, už v podstatně menším počtu, jsou přestěhovány do bytů mezi ostatní „normální“ nájemníky. I kvůli tomu jsme setkání s dětmi uskutečnili netradičně v restauraci „U Píchala“ v hornoslavkovském sídlišti Kounice. Také nešlo o standardní múzickou návštěvu, ale spíš o společně strávené rozjásané odpoledne...
Do Býchor jsme vyrazili sice už počtvrté, ale taky až po třech letech. A to přesto, že zdejší domov je díky založení aktivitám svého ředitele múzami téměř proslulý. Tentokrát jsem si ale umínil, že dosavadní míjení našich aktivit napravíme. Nevím, jestli se to při této návštěvě už podařilo, ale myslím, že jsme aspoň nakročili slušně. Protože nás tu čekalo dětí víc než kdykoli předtím (kolem čtyřiceti), představovací kolečko se nekonalo. Trvalo by totiž dlouho předlouho. Místo toho jsme se v jídelně představili jen my múzáci. Kromě jmen a gest samozřejmě také akcí. Filip opět vytvořil z gumové blanky nafouknuté do podoby předlouhé jitrnice pár zvířátek, pan Zindulka dal k lepšímu jednu absurdní pohádku....
V sobotu jsme se do Ledec (ne Ledců, jak jsem si doposud myslel) vydali sice už posedmé, ale tentokrát skoro po třech letech. Byl jsem tedy náramně zvědavý, jestli se po naší pravé ruce ukáže někdejší lázeňské čtyřdomí konečně s novou fasádou. Nová fasáda nás sice nepřivítala, ale novinek jsme našli a zažili spoustu. Byly to v první řadě nové děti, i když těch, kdo nás důvěrně znali, tu bylo také hodně. A to nejen odsud. Talentovaný bubeník Denis a jeho sourozenci si nás pamatovali ze Solenic, kde Denis jako malý nemluvící klouček mlátil vášnivě do brače Petra Nikla, další děti nás znaly z benešovského Racka i dalších „děcáků“. Na začátek jsme ale pro jistotu rozjeli představovací kolečko. Spočívalo v tom, že jsme se každý představili jménem a přitom udělali nějaké charakteristické gesto. Vedlejší soused jméno a gesto zopakoval a přidal své. A to se řetězilo dál a dál...
I do Let (nebo Letů?) jsme se vraceli po delší době. Zdejší klienti se ovšem poměrně často účastní jak našeho Života nanečisto, tak třeba akce Na dračích lodích k létu, takže jsme sem jeli také skoro jak domů. Hned při příjezdu nás navíc překvapivě přivítala naše někdejší múzí kolegyně Monika, tentokrát ovšem v roli vychovatelky. Usadili jsme se na „její“ druhé skupině v obýváku, do herny ke krbu jsme situovali Bobovu bodypaintingovou dílnu a Paulova magická vystoupení, do tělocvičny (mírně disfunkční, ale přesto s nejlepší akustikou ze všech tělocvičen, které jsme navštívili) jsme nanosili s pomocí zdejších mladíků aparaturu a začal úvodní představovací rituál.