Do Písku jsme tentokrát jeli trochu jako pošťáci, byť tentokrát bez skutečného pošťáka a kouzelníka Paula. Vezli jsme totiž zásilku korálků pro zdejší šperkaře a mí pražští muslimští sousedé nám navíc pro děti přidali pytel kvalitního oblečení a pár nových školních batohů.
Při hovoru o korálkování mne překvapil vedoucí vychovatel Radim Koreš zmínkou o tom, že díky účasti v našem projektu Korálky dětem se zdejší šperkaři dostali do světa modelingu. Místní modelingová agentura je totiž přizvala ke spolupráci a ta by se mohla proměnit v dlouhodobou. To ale k našemu výjezdu do Písku moc nepatří, takže se více dozvíte v nejbližší době na www.koralkydetem.cz nebo na FB Korálky dětem.
Po zářijovém úspěchu výroční akce Okolo Korkyně si nás korkyňští pozvali na další slávu.
Tentokrát jsme měli zpestřit odpolední, vesele slavnostní odpoledne v Dobříši spojené s beneficí ve prospěch korkyňského „děcáku“. Akci uspořádala dobříšská radnice ve spolupráci s dvěma donátory z řad místních podnikatelů. Múzími delegáty se stali tentokrát Bob Hochman a Katka Herciková a já coby pozorovatel, fotograf a nadšený ochutnavač 18 druhů koláčů, které dodaly skvělé hospodyně z řad dobříšského občanstva a samozřejmě také dámy korkyňské. Prodej a soutěž o nejlepší koláč byl také součástí benefice a na vlastní jazyk mohu potvrdit, že byly všechny výtečné a není divu, že nakonec nezůstal na velkém stole ani drobeček :-)
Tramtadadáááá…A máme za sebou neuvěřitelný 50. kurz Života nanečisto, který stál opravdu zato!
Jelikož je tento modul výběrový, tak se nám sešli absolventi všech tří předchozích modulů a k tomu pár nových oveček. Hned na začátku tomu Kuba nasadil korunu a začalo vel ké seznamování. Očekávání účastníků – že si užijeme hodně zábavy, se naplnilo po celý víkend a to v podobě nejrůznějších běhacích, předváděcích a především kreativních her...
Nedělnímu 6. ročníku akce Okolo Korkyně předcházela sobotní zádušní mše, nebo spíš niterné a krásné rozloučení s nedávno zesnulou Antonií Boťovou, zakladatelkou korkyňského DD, prvního soukromého dětského domova u nás. Rozloučení v Plečnikově kostele nejsvětějšího Srdce na náměstí Jiřího z Poděbrad se zúčastnili všichni, kdo s domovem spolupracují, všechny děti a řada přátel Antonie „Tonduly“ Boťové, která tento domov doslova vydupala ze země a za dvacet let jeho existence pomohla desítkám dětí dostat se z nesnesitelných životních podmínek a najít solidní životní cestu. Rozloučení bylo nepatetické, klidně a důstojné. Všichni řečníci byli věrohodní a mluvili tak, aby jejich slovům rozuměli i děti, které byly v kostele poprvé. Písně oblíbenkyň „Tondulky“ Janis Joplin a Evy Olmerové i Vojtova kytarová vložka navodily dojem, že se s ní jejich prostřednictvím spojujeme...
Že je 60 let pořádný kus času vám jako čerstvý šedesátník mohu dosvědčit. Když nás tedy „teta“ Kateřina, ředitelka DD Potštejn zvala na oslavu 60 let výročí založení potštejnského „děcáku“, skoro jsem nevěřil vlastním uším. Protože jsme ale u takového jubilea nemohli chybět, vydali jsme se v sobotu s Múzami přispět k oslavám svou troškou. Nejeli jsme ovšem jako obvykle do Potštejna, ale do Pěčína, na koňskou farmu manželů Svobodových, kteří pomáhají potštejnským dětem poznat svět koní a osvojit si spoustu koňáckých dovedností. Že soužití s koňmi a přírodou učí děti spoustě dalších věcí, od odpovědnosti k vědomí ceny práce a vztahu k životu, snad netřeba zdůrazňovat...
I tento nedělní letní výjezd se konal na objednávku. Protože objednavatelem nebyl žádný děcák, ale Židovská obec, trochu jsme váhali, ale nakonec zvítězil názor, že v naší zemi rostou antisemitské tendence, takže pojedeme vlastně také za určitým způsobem hendikepovanými dětmi…a jeli jsme.
Tábor v kaňonu Střely byl v tropickém dni proti Praze oázou čerstvého vzduchu, a když nás ke konci cesty převzala navigátorka Bařenka, odpustili jsme si i obligátní bloudění, které bývá při cestě na nové místo už tradiční.
Po příjezdu jsme si k představování vybrali táborovou jídelnu, kde jsme absolvovali komplikované kolečko, v němž každý z nás třiceti pěti ke svému jménu připojil pantomimické ztvárnění nějakého zvířete, ale předtím musel zopakovat jména a pantomimické etudy pěti svých předchůdců...
V neděli 24.6.2012 jsme rozbalili stany na Džbánu, kde se konalo tradiční Kašpárkohraní. V autokempu postupně vyrostlo mnoho atrakcí a lákadel pro děti všech možných věků. V našich stánkách si mohli děti i rodiče vytvořit vlastní korálkový šperk nebo se nechat zmalovat od našeho body pantera Boba Hochmana – obě aktivity byly velice úspěšné a Bobova židle i naše korálkovací lavice byly po celou dobu plně obsazeny a čekaly se i fronty…
V sobotu 23.6.2012 jsme se účastnili United Islands, a to hned na dvou frontách. Jeden stánek s aktivitami pro děti jsme měli na dětském ostrově v rámci bojovky "Cirkus hledá princiála" - Hned od rána jsme šířili krásnou myšlenku Woodkopfu a děti pak měly možnost si vyzkoušet chodit na vyznačené trati s "wood na kopfu" :) Za splnění této trasy jsme jim umístili razítko do kartičky. S Marwanem dopoledne krom prkénkování (jak některé děti tuto aktivitu nazvaly) mohla děcka vyzkoušet hadí tance a zahrát si Múzeso. Nutno dodat, že všichni byli moc šikovní!!!...
Do Solenic jsme tentokrát vyrazili na objednávku ředitelky Olgy Vernerové jako osvědčené obohacení programu slavnosti u příležitosti 45. výročí založení zdejšího DD. Sestava složená z žongléra Honzy, tanečníků Šahena a druhého Jana, body paintera Boba a mne s Jarkou Krakonošem coby woodkopfových lektorů dorazila na místo časně odpoledne, právě včas, aby shlédla bubenické číslo místních dětí, které nás překvapily i hrou na tibetské mísy....
Před cestou z Přibyslavi do Sedloňova jsme si přivstali, takže jsme po cestě stihli pohled z novoměstských hradeb do malebného údolí Metuje i návštěvu slavoňovského unikátního dřevěného kostela z 16. Století, kde právě probíhala mše. Cesta nádhernou přírodou orlického podhůří nás naladila ještě svátečněji, takže jsme do Slavoňova dorazili patřičně povzneseni. Naše zdejší premiéra začala srdečným přivítáním hlavní vychovatelkou „tetou“ Irenou a od počátku bylo zřejmé, že nedělní atmosféra ve zdejším „děcáku“ odpovídá našim ranním zážitkům. Ne snad vznešeností, ale vřelostí a vstřícností určitě! Dětí tu bylo dohromady jen asi 20 (část obyvatel byla u moře), ale ti co tu zůstali, byli po všech stránkách moc fajn!...