Na výlet Karlem svolaný na nekřesťanskou hodinu dorazilo opravdu jen skalní jádro národa Múzického. Oním jádrem byli Věra Slunéčková (na kontě 43 akcí s Múzami) se synem Filipem (14) a chlupáčem Vojtou (22) , kouzelník Merild (54 Múzování) a principal Karel (98 Múzích akcí) s Dixinou (48). Ostatní měli ve stejný termín akce jinde (Marwan, Mouin, Jacques, Dana Syslová, Petr Vacek atd.), byli nemocní (František Kostlán a pár dalších neotužilých) nu a ostatní zřejmě spali, sportovali, nebo jinak o se dbali...
Pod tímto dlouhým názvem se odehrály v prostorách Žižkovského Vikadla i před samotnými účastníky do poslední chvíle utajené oslavy 2. výročí zahájení činnosti našeho občanského sdružení. V neděli 23. března 2003 jsme se poprvé vydali ve smíšené sestavě různých kumštýřů za dětmi. S rozechvělým očekáváním, kupou obav a bez reálných představ o tom, co na nás v těchto zařízeních čeká. Oslava dvouletého výročí se obešla bez bilancování a stala se malým festiválkem převážně muzikantů, které po dobu oněch dvou let a doufejme, že i pro léta další, spojily společné návštěvy dětí v nezáviděníhodné situaci...
V první jarní den jsme se vydali na premiérovou akci. Šlo o vernisáž první samostatné výstavy o.s. Múzy dětem v knihovně pro děti a mládež v Praze 4 Na Veselí. Prostor knihovny dovolil jen skromnou prezentaci fotografií z našich návštěv dětí v zařízeních náhradní výchovy, ale atmosféra, která v knihovně zavládla byla skvělá. Hosty vernisáže byli „páťáci“ z blízké výběrové školy a na vše, co jsem jim v rámci vernisáže připravili reagovali opravdu „výběrově“. Své, pro nás nečekané znalosti projevili už při krátkém seznámení s tím, co Múzy dělají v hale...
Těsně po desáté hodině jsme tentokrát dorazili do Potštejna. Byli jsme tu očekáváni už minulý týden, ale tehdy se Krakonošovi podařilo múzické auto zaparkovat tak šikovně, že ho vytahovaly dva traktory až do poledne a návštěvu jsme museli o týden odložit. V neděli 20.března už sníh ani led naší cestě za dětmi z Potštejna nebránily a po cestě jsme s mírnými obavami sledovali jen hučící řeky místy vylité z břehů. V Potštejně jsme na hrozící živel rychle zapomněli, protože se tu rozpoutaly živly jiné. Romské rytmy a melodie zdejší tanečně nadané děti rozohnily na nejvyšší míru a my ostatní jsme také nijak nezaostávali. Zdejším přijetím nadšení Bengas vyvolávali nemenší nadšení svou hudbou, ale nebylo tu jen kulturní souznění Romů...
Do Dolních Počernic jsme vyjížděli v sestavě napůl staré známé, napůl docela nové. Z těch starých známých to byl Karel Navrátil, který se brzy po příjezdu do dětského domova plánovaně vytratil z múzického dění, aby měl dost času na rozhovory s místním panem ředitelem Martinem Lněničkou a vychovatelem Štefanem Klímou, který nejenže sám strávil 20 let v dětském domově jako chovanec, ale také ze země a evropských fondů vydupal a vede časopis Everwood určený pro starší děti z dětských domovů...
Odjezd ve znamení zmatků, nejdelší pobyt mezi navštívenými a dobrý pocit při návratu. Do těchto tří charakteristik by se dala shrnout naše třetí návštěva azylového zařízení (to je oficiální termín pro uprchlický tábor) v Červeném Újezdě.
Zmatky začaly sdělením Táni, že má alergii na psy a pokud se jí dlouho spící choroba ozve, musí okamžitě k lékaři. Karel tedy odvedl Dixi domů a jeli jsme pro Mouina. To ovšem až po zjištění, že nás pojede o jednoho víc. Karel totiž po dvou výjezdech, kdy sám nejel spočítal výjezd opět bez sebe…. a v autě nás jelo o jednoho víc...
Nové Strašecí je pro nás trochu tajemné. Se zdejšími dětmi totiž působí mimo rámec činnosti Múz naše skoro nejstabilnější spolupracovnice Věrka Slunéčková. Byla s nimi totiž opakovaně ve francouzském Audabiacu, kde s nimi nacvičovala různé básnické a dramatické útvary. Možná i proto jsme sem jeli bez bloudění a náš brzký příjezd trochu popletl vychovatele Járu. Po vřelém uvítání asi 15 dětmi a oběma vychovateli jsme se rádi nechali provést po čerstvě zrekonstruovaném domě. Vše působilo pěkně, ale zatím trochu nezabydleně, syrově.
Plzeň je pro nás městem bloudění. Dokonce jsme museli volat Karlovi, který tentokrát zůstal doma, abychom se dostali na místo určení, tedy za zdejšími dětmi. Jelo nás málo, protože i v našich řadách řádily choroby, Jacquese Molibu postihla dokonce nebezpečná nemoc zvaná zapomnětlivost, ale radosti jsme si s dětmi užili i tak dost.
Při návratu do Litoměřic, již třetím, jsme si v autě pročítali zprávy o předchozích návštěvách a začali se celkem pochopitelně těšit. Nejen, že jsme jeli do nejhezčího DD, ale také děti, za nimiž jsme se vydali slibovaly zážitky víc než příjemné. Náladu nezkazila ani zapomenutá kamera a naše očekávání byla dokonale naplněna. Nejdříve jsme se ovšem setkali s pro nás zbrusu novými tetami. Opravdu nová byla ve skutečnosti jen jedna, ale pro nás to byly všechno tváře neznámé. Ty známé přiběhly za chvilku. Skoro se všemi dětmi jsme už znali a vlastně jsme jen navazovali na to, co jsme s dětmi zažili při návštěvách předešlých.
A zase nás nečekali. V „pasťáku“- pardon,správně v Dětském domově se školou - v Hamru na Jezeře obecné rozpaky po našem nečekaném příjezdu neměl na svědomí zapomětlivý ředitel, ale sympatický vychovatel pan Novák. Ten si spletl týdny v kalendáři a my těsně po příjezdu viděli jak velcí kluci odcházejí kamsi na druhou stranu. Naštěstí se i tady vše v dobré obrátilo a nakonec se ukázalo, že i zdejší vášniví vyznavači fotbalu dali přednost Múzám. A to přesto, že je v neděli reprezentovala čistě mužská sestava...