Byl to azylový dům…a nevypadalo to tam jako v azylu, byla to soukromá obdoba diagnostických ústavů …a odlišnost byla patrná na první pohled, byli jsme tu poprvé…a setkali se se spoustou starých známých. Takhle nějak by se dala popsat naše sobotní návštěva v azylovém domě. Ještě by bylo možné použít sousloví „všechno bylo jinak“. A to od začátku. Původně měla být jiná i sestava návštěvníků. Podzimní příval chřipek nás však úplně promíchal. Odpadli nám tři herci-kupodivu je naprosto skvěle nahradily samy děti. A zcela poprvé v existenci Múz jela sestava s výraznou ženskou převahou...
Potřetí v Nymburce a zase jiné dojmy. S dětmi už se známe dobře a vše podle toho probíhá, ale zdá se, že po naší poslední návštěvě vyslovená obava o vývoj zdejšího DD měla své opodstatnění. Zdá se, že jak se tu mění ředitelky ztrácejí tety vychovatelky dobrou náladu a snad i trpělivost. Nebo možná jen neměly v neděli dobrý den. Ne že by se to odrazilo v komunikaci s dětmi, Ty byly skvělé a bylo znát, že jsou pro ně Múzy vítanými hosty, nebo spíš přáteli. Ochotně se učily africké písničky s Jacquesem Molibou, který je nejdřív nadchl virtuózní ukázkou bubnování na djembe...
První cesta do dětského domova v Plzni byla nezvykle bezproblémová. Jelo po dlouhé době velké procento nováčků, zejména proto, že s námi jela romská skupina Bengas. Na místo jsme dorazili včas a jediným překvapením pro nás byla krychlovitá stavba dětského domova. Trochu rozpačitě přijala paní ředitelka naše čtyřnohé průvodce, ale právě ti nám během pár minut pomohli překonat počáteční dětské rozpaky. A pomohlo možná také naše složení, v němž převládali – stejně jako mezi zdejšími dětmi – lidé tmavší pleti...
Mimořádná sestava s mimořádným posláním nám připravila mimořádný zážitek. Do Mladé Boleslavi jsme se vydali jen proto, že jsme ji měli skoro po cestě a proto, že jsme pro zdejší nadšené vyznavače múz zakoupili kýženou kytaru s příslušenstvím. Telefon v DD nebrali, takže šlo skutečně o přepadovku. Po zazvonění se ovšem konala přepadovka v opačném gardu. Děti se na nás vrhly s radostným výskáním a v takovém fofru, že kameraman Krakonoš nestíhal...
Krásné údolí Vltavy, příjemné vychovatelky a nadšené děti. Tak by se daly shrnout nejvýraznější rysy našich návštěv dětského domova v Solenicích. A ani ta třetí nebyla výjimkou. Při příjezdu byly sice všechny branky i vrata na zámek, ale pak se dveře otevřely, vyhrnuly se z nich usměvavé vychovatelky a hlavně děti, které nás vítaly jako staré známé a do pokročilého odpoledne nás nepustily. A kdybychom přece jenom neměli fyzickou převahu, nepustily by nás snad dodnes. I když…fyzických sil nás tahle návštěva stála hodně. A to nejen proto, že s námi tentokrát přijeli i tři novináři...
V Krnsku jsme při poslední návštěvě hráli fotbal a Pavel Nový byl už při zpáteční cestě bombardován telefonáty větších děvčat. Tentokrát tu ovšem bylo při našem sobotním příjezdu pusto prázdno. Vzápětí jsme se dozvěděli, že nás čekali až v neděli. K pražským problémům s odjezdem se tedy přidaly další, ale i zde se uplatnilo přísloví o dobrém konci, který vše napraví. Počáteční rozpaky ovšem tentokrát trvaly dost dlouho. Děti se z domků podobných milionářským sídlům trousily pomalu a zejména někteří pubertou postižení se tvářili svému stavu přiměřeně znuděně. Možná to bylo i tím, že podstatná část těch aktivnějších byla za sportem na Slovensku a další část v Černé hoře...
V dětském domově v Kralupech jsme byli naposled před loňskými Vánocemi. Určitou nesoustředěnost dětí jsme tehdy přičítali zmatkům, které vznikly přelidněním zdejších malých prostor současnou návštěvou Múz a pracovníků Rádia Impuls. Tentokrát jsme se ve zdejším „děcáku“ s nikým o prostor nepřetlačovali, ale snížená schopnost soustředění zdejší děti neopustila. Už při strhujícím vystoupení Víti Marčíka, které tentokrát po úvodních třech písničkách naši návštěvu zahajovalo, bylo zřejmé, že zdejší děti se sice skvěle baví, ale nedokáží být zcela koncentrované...
Do Mladé Boleslavi jsme se potřetí vydali po kratší přestávce než je u Múz obvyklé. Bylo to proto, že v Jičíně měl představení Víťa Marčík a my jsme Boleslavské děti nechtěli připravit o požitek z jeho charizmatického divadla. To se ovšem konalo až odpoledně a my jsme byli v Boleslavi už před desátou. Vítání bylo veliké a cukrářské učnice Evča a Darina jen litovaly, že nám nestihly připravit nějaké mlsky. Hned na začátku jsme si společně zazpívali písničky, které jsme pak s dětmi „dramatizovali“. Oblíbená čechomorka Mezi horami i Věrkou přeložená Kachnička šedka se dětem líbily a po chvilce váhání se daly ochotně vtáhnout do pantomimických písničkových scének...
Úžas a překvapení na každém kroku. Tak by se dala charakterizovat v pořadí 69. návštěva interpretů pod vlajkou Múz dětem dětí v nezáviděníhodné situaci. Tentokrát jsme byli už potřetí v dětském domově v Pyšelích. Překvapením číslo 1 bylo zjištění, že je tu nejen nová pan ředitelka, ale i zde se čerstvě upustilo od nevhodné praxe, kdy děti bydleli odděleně podle pohlaví a věkové kategorie. Rozdělení do skupin simulujících rodiny si nadšeně pochvalovaly děti i vychovatelky.
Podruhé jsme navštívili Broumov ve čtvrtek před koncem prázdnin. I tentokrát tu byly maličké děti ze speciální mateřské školy + větší děti z dětského domova. Ti nejmenší si s námi začali hrát bezprostředně po našem příjezdu, větší byly trochu zaražené. Také jich tu bylo jen pár, protože ti ostatní byli na pětidenním cyklistickém výletě. S maličkými jsme ovšem tentokrát řádili až až! Inscenovali jsme s nimi totiž dvě písničky...