Návštěva Kadaňského ústavu sociální péče, ale především jeho obyvatel byla z mnoha hledisek výletem daleko za mantinely dosavadní praxe Múz. Poprvé se této návštěvy zúčastnila i kompletní rodina Petra Vopelky a zejména na reakcích obou dcer, bylo zřejmé, že jsme se ocitli v jiném světě. Jindy aktivní a bezprostřední děvčata byla v bezprostředním kontaktu s viditelně těžce postiženými neobvykle tichá a zamlklá. Dalším netypickým jevem byly slzy, které naši návštěvu hojně zalévaly. Kupodivu to většinou nebyly slzy bolestné a netekly jen z našich dojatých očí. První slzely ošetřovatelky, když sledovaly jak většinou zcela do sebe uzavřená a na lůžko odkázaná Kristýnka reaguje na jemný zpěv Věrky Slunéčkové...
Na druhou návštěvu „děcáku“ v Mladé Boleslavi se s námi vydali tři nováčci a dva ne zcela zkušení Múzáci. Novici byli herci David Novotný a Tomáš Racek s žonglérem Kubou Suškem, podruhé s námi jeli Táňa Vilhelmová a Honza Potměšil. Žádná neotrkanost se ovšem nekonala...
Druhý soukromý dětský domov pro nás byl v neděli tak trochu začarovaný. Vzdaloval nás od něj nejdříve Pražský maraton, který nás směrem na Příbram ne a ne pustit, a pak ještě několik uzavírek a oprav silnic. Přesto jsme nakonec přijeli poměrně včas. Aspoň na oběd...
Diagnostický ústav poprvé. Zase nový zážitek, který téměř vylučuje, že se tu setkáme při budoucím návratu se stejnými dětmi. Bohužel je velká pravděpodobnost, že se s nimi setkáme jinde. V lepším případě v některém z dětských domovů, v horším v jednom z pasťáků – pardon, výchovných ústavů. Pestrá sestava nám umožnila dětem nabídnout hodně podob múz a děti byly velmi učenlivé i vděčné...
První návrat do uprchlického tábora byl plný překvapení. Nakonec s námi nejeli avizovaní novináři z Vlasty, protože omezení fotografování, která platí v těchto zařízeních jim prakticky znemožňovala práci. Neplánovaně se naopak do múzáckého auta přidal černý (doslova) pasažér Vojta...
To tedy byly kontrasty! Dětský domov, který jsme neobjevili v žádné databázi, ale pouhým zrakem při svých návštěvách severočeských dětských domovů a uprchlických táborů, byl pro nás v mnoha směrech šokem. Poprvé byli naši čtyřnozí souputníci vnímáni personálem jako nevítaní vetřelci, poprvé se některé vychovatelky ani nesnažily předstírat kladný vztah ke svým svěřencům a poprvé nebyly děti obrazem dojmu, který v nás zanechaly vychovatelky...
Návštěva útulné vilky v podhradí Zvíkova přinesla na naší zpáteční cestě z Písku několik, ne vždy příjemných poznatků. Začátek byl ovšem příjemný. Trochu zmatečný, ale také ve znamení rychlého navázání vztahu. Na naši návštěvu tu totiž byli připraveni Vlastou, který nás zažil při naší první návštěvě DD v Písku...
Do Písku jsme se těšili už proto, že nám vedoucí vychovatel pan Koreš dával zprávy o tom, jak velcí kluci hrají na bubny, které od nás dostali i proto, že jsme i tady při první návštěvě uvízli kouskem srdce. Po příjezdu jsme zjistili nejen to, že na Františka už netrpělivě čeká malá A… a na nás ostatní řada dalších dětí...
Tak je to za námi. Den po aprílu se Akropole ozdobila múzičkami, našimi i partnerskými logy, ve vestibulu jsme nainstalovali výstavku fotografií Petra Vopelky z našich návštěv a Bambina připravila aranžérsky dokonalý prodejní stánek s knihami, promo-CD, výtvory dětí z navštívených zařízení a dalšími předměty...
Odpolední příjezd do Liberce provázelo sluníčko, byť sníh ještě ležel nejen na Ještědu. Jedličkův ústav v Liberci je komplex několika budov, děti jsou v té nejnovější, nejsvětlejší a pro jejich specifické potřeby také nejlépe vybavené. Našim potřebám skvěle odpovídala také kulturní místnost, v níž se celé naše setkání konalo...