Do Písku jsme se těšili už proto, že nám vedoucí vychovatel pan Koreš dával zprávy o tom, jak velcí kluci hrají na bubny, které od nás dostali i proto, že jsme i tady při první návštěvě uvízli kouskem srdce. Po příjezdu jsme zjistili nejen to, že na Františka už netrpělivě čeká malá A… a na nás ostatní řada dalších dětí...
Tak je to za námi. Den po aprílu se Akropole ozdobila múzičkami, našimi i partnerskými logy, ve vestibulu jsme nainstalovali výstavku fotografií Petra Vopelky z našich návštěv a Bambina připravila aranžérsky dokonalý prodejní stánek s knihami, promo-CD, výtvory dětí z navštívených zařízení a dalšími předměty...
Odpolední příjezd do Liberce provázelo sluníčko, byť sníh ještě ležel nejen na Ještědu. Jedličkův ústav v Liberci je komplex několika budov, děti jsou v té nejnovější, nejsvětlejší a pro jejich specifické potřeby také nejlépe vybavené. Našim potřebám skvěle odpovídala také kulturní místnost, v níž se celé naše setkání konalo...
Změna času na letní způsobila to, že jsme přijeli do nedaleké Telče až v půl jedenácté. King Georgovci tu už byli, ale i tady se skutečné setkání se konalo až po příjezdu múzického auta. Poprvé byl kouzelník přijímán trochu s rezervou. Měl sice připravená nová kouzla, ale zdejší děti si hodně pamatovaly a hlavně byly zvědavé na novinky...
Jen na odpoledne a část večera nám vyšla návštěva DD v Jemnici, to ovšem nemělo vůbec žádný vliv na intenzitu a kvalitu setkání se zdejšími dětmi. Kouzla zabírala, pro děti naprosto nové pohádky Aloise Mikulky v podání Huga a Simony také, ale největším šokem a v pravém slova smyslu svátkem byl hodinu a půl trvající koncert Kinga George a jeho kapely...
Co do počtu interpretů asi největší byla naše druhá moravská minišňůra. Sedm muzikantů kolem King Goerge, tři členové Fénixu, stálý múzický kouzelník Paul, Milan „Hugo“ Forman s kolegyní Simonou a nakonec čtyřnohá návštěvnice Dixi...
Mezinárodní byla sestava, která se vydala v neděli ráno na jubilejní padesátou návštěvu múz - tentokrát do České Lípy. S arabskou hudbou a zdvořilostí jeli za dětmi dva Syřané a jeden Libanonec, mezi divadelníky z Buchet a loutek byla i původně Slovenka Zuzana. Zbytek jsme byli Češi jak poleno...
Největší. To je asi nejvhodnější slovo pro naši 49. návštěvu. Největší počet dětí, v největším navštíveném objektu na největším pozemku a snad i největší hluk, pištění, jásání i řádění všeho druhu. V dětském domově a Zvláštní škole v Dlažkovicích má 95% dětí aspoň mírnou mozkovou disfunkci, nižší inteligenci či poruchu chování...
Gejzír energie. Tak by se dal dvěma slovy věrně popsat návrat Múz do DD v Potštejně. Tu energii nevydávali ovšem jen návštěvníci. Bylo to oboustranné a nadšení tentokrát nepolevilo ani na chvíli. Jako hlavní aktéři s námi za dětmi jeli mladí divadelníci z královéhradeckého divadla DNO. Předcházela je skvělá pověst, které nezůstali dlužni ani chloupek...
Tentokrát jsme při příjezdu děti nebudili. Od nejmenších až po paní ředitelku byli všichni v pohotovosti a od samého počátku bylo znát, že se vracíme jako dobří kamarádi. Skutečný návrat přitom prožívali jen Jarda Bureš, Paul Merild a Karel Navrátil. Pocit návratu si ovšem užili i všichni ostatní...