Diagnostický ústav poprvé. Zase nový zážitek, který téměř vylučuje, že se tu setkáme při budoucím návratu se stejnými dětmi. Bohužel je velká pravděpodobnost, že se s nimi setkáme jinde. V lepším případě v některém z dětských domovů, v horším v jednom z pasťáků – pardon, výchovných ústavů. Pestrá sestava nám umožnila dětem nabídnout hodně podob múz a děti byly velmi učenlivé i vděčné...
První návrat do uprchlického tábora byl plný překvapení. Nakonec s námi nejeli avizovaní novináři z Vlasty, protože omezení fotografování, která platí v těchto zařízeních jim prakticky znemožňovala práci. Neplánovaně se naopak do múzáckého auta přidal černý (doslova) pasažér Vojta...
To tedy byly kontrasty! Dětský domov, který jsme neobjevili v žádné databázi, ale pouhým zrakem při svých návštěvách severočeských dětských domovů a uprchlických táborů, byl pro nás v mnoha směrech šokem. Poprvé byli naši čtyřnozí souputníci vnímáni personálem jako nevítaní vetřelci, poprvé se některé vychovatelky ani nesnažily předstírat kladný vztah ke svým svěřencům a poprvé nebyly děti obrazem dojmu, který v nás zanechaly vychovatelky...
Návštěva útulné vilky v podhradí Zvíkova přinesla na naší zpáteční cestě z Písku několik, ne vždy příjemných poznatků. Začátek byl ovšem příjemný. Trochu zmatečný, ale také ve znamení rychlého navázání vztahu. Na naši návštěvu tu totiž byli připraveni Vlastou, který nás zažil při naší první návštěvě DD v Písku...
Do Písku jsme se těšili už proto, že nám vedoucí vychovatel pan Koreš dával zprávy o tom, jak velcí kluci hrají na bubny, které od nás dostali i proto, že jsme i tady při první návštěvě uvízli kouskem srdce. Po příjezdu jsme zjistili nejen to, že na Františka už netrpělivě čeká malá A… a na nás ostatní řada dalších dětí...
Tak je to za námi. Den po aprílu se Akropole ozdobila múzičkami, našimi i partnerskými logy, ve vestibulu jsme nainstalovali výstavku fotografií Petra Vopelky z našich návštěv a Bambina připravila aranžérsky dokonalý prodejní stánek s knihami, promo-CD, výtvory dětí z navštívených zařízení a dalšími předměty...
Odpolední příjezd do Liberce provázelo sluníčko, byť sníh ještě ležel nejen na Ještědu. Jedličkův ústav v Liberci je komplex několika budov, děti jsou v té nejnovější, nejsvětlejší a pro jejich specifické potřeby také nejlépe vybavené. Našim potřebám skvěle odpovídala také kulturní místnost, v níž se celé naše setkání konalo...
Změna času na letní způsobila to, že jsme přijeli do nedaleké Telče až v půl jedenácté. King Georgovci tu už byli, ale i tady se skutečné setkání se konalo až po příjezdu múzického auta. Poprvé byl kouzelník přijímán trochu s rezervou. Měl sice připravená nová kouzla, ale zdejší děti si hodně pamatovaly a hlavně byly zvědavé na novinky...
Jen na odpoledne a část večera nám vyšla návštěva DD v Jemnici, to ovšem nemělo vůbec žádný vliv na intenzitu a kvalitu setkání se zdejšími dětmi. Kouzla zabírala, pro děti naprosto nové pohádky Aloise Mikulky v podání Huga a Simony také, ale největším šokem a v pravém slova smyslu svátkem byl hodinu a půl trvající koncert Kinga George a jeho kapely...
Co do počtu interpretů asi největší byla naše druhá moravská minišňůra. Sedm muzikantů kolem King Goerge, tři členové Fénixu, stálý múzický kouzelník Paul, Milan „Hugo“ Forman s kolegyní Simonou a nakonec čtyřnohá návštěvnice Dixi...