Největší. To je asi nejvhodnější slovo pro naši 49. návštěvu. Největší počet dětí, v největším navštíveném objektu na největším pozemku a snad i největší hluk, pištění, jásání i řádění všeho druhu. V dětském domově a Zvláštní škole v Dlažkovicích má 95% dětí aspoň mírnou mozkovou disfunkci, nižší inteligenci či poruchu chování...
Gejzír energie. Tak by se dal dvěma slovy věrně popsat návrat Múz do DD v Potštejně. Tu energii nevydávali ovšem jen návštěvníci. Bylo to oboustranné a nadšení tentokrát nepolevilo ani na chvíli. Jako hlavní aktéři s námi za dětmi jeli mladí divadelníci z královéhradeckého divadla DNO. Předcházela je skvělá pověst, které nezůstali dlužni ani chloupek...
Tentokrát jsme při příjezdu děti nebudili. Od nejmenších až po paní ředitelku byli všichni v pohotovosti a od samého počátku bylo znát, že se vracíme jako dobří kamarádi. Skutečný návrat přitom prožívali jen Jarda Bureš, Paul Merild a Karel Navrátil. Pocit návratu si ovšem užili i všichni ostatní...
„Tak tohle byl určitě nejlepší výjezd ze všech, na kterých jsem byla“ To byla slova Věry Slunéčkové po prvních metrech jízdy z Litoměřic. S nejpilnější hereckou múzou souhlasili i ostatní zkušení múzáci, včetně múzy Marušky Zicháčkové. Nedělní návštěva nadchla i oba múzácké novice Jacquese a Toníčka. V čem její výjimečnost spočívala? Těžko říct...
„Ahóóoj! Je s váma ten bubeník - Honza? A kde jste nechali kouzelníka?“ Takhle nás vítaly děti před zámkem v Radeníně. Tenhle múzácký návrat byl velmi náročný pro sluchová ústrojí všech návštěvníků, ale jinak jsme odjížděli z masopustního Radenína víc než spokojeni. Jenže než jsme se s dětmi a vychovateli rozloučili, stihli jsem toho společně spoustu...
Dětský domov u Ohníče hlídají fenky Miky a Mimi tak dobře že se při našem příjezdu kalhoty řidiče a mima Zdeňka málem změnily v cáry. Dalším náznakem incidentu bylo zjištění, že vychovatelky pro dobu naší návštěvy pověřily větší děti úklidem v domnění, že jsme přijeli jen za drobotinou...
„Tak vás tu vítám. Já jsem bohužel ředitel polepšovny“. To byla první slova, která jsme slyšeli při příjezdu do „dětského domova se školou“ v krásném prostředí u jezera mezi vzrostlými borovicemi. Kvůli předpisům EU se dosavadní diagnostické a výchovné ústavy pro děti do 15ti let přejmenovaly na ony dětské domovy se školou...
Přestože návštěva v Klánovicích byla již čtyřicátým druhým výjezdem občanského sdružení Múzy dětem, obsahovala nezvykle mnoho nových prvků. Byla především „plodem“ spolupráce s partnerským sdružením STŘEP, které je z jistého úhlu pohledu naší „konkurencí“. S nadsázkou totiž lze říci, že kdyby bohulibá činnost STŘEPu úspěšně působily v širším měřítku, pak by z větší části vypráznila dětské domovy a my bychom neměli kam jezdit...
Návrat do Nechanic byl tentokrát ve znamení sněhu. Na bílé silnice se nás vydalo víc než je obvyklé a měli jsme proto i trochu problém s prostorem, kde se návštěva konala. Nakonec jsme se vměstnali do jednoho z tzv. obývacích pokojů a holdování múzám mohlo začít...
Čtvrtou desítku múzických cest za dětmi jsme dovršili první návštěvou prvního soukromého dětského domova u nás v Korkyni. A byla to také první návštěva, ze které jsme se vraceli beze stopy úzkosti o osud navštívených dětí. Čím to, že se soukromý dětský domov tolik liší od těch ostatních?...