Při přípravách na letošní, v pořadí už VII. ročník „dračáků“ jsme byli vyděšeni hrozivými předpověďmi meteorologů, ale nakonec se vše v dobré obrátilo zcela v duchu šťastné sedmičky. Na Žluté lázně svítilo v sobotu slunce a tím pádem i na všechno, co jsme tam pro děti z 12ti dětských domovů z celé ČR připravili my i skvělá parta profíků Prague Dragoboat a nadšenců z pražského Rotary klubu.
Ve Žlutých lázních jsme to rozbalili už podruhé, ale na tamním pétanqueovém hřišti poprvé a tenhle prostor nám přinesl štěstí stejně jako ta sedmička. Jedinou komplikací byla svízelná cesta výpravy z Vrbna pod Pradědem. Vstávali po třetí hodině ranní, ale zpoždění se postupně nasčítávala, … až zmeškali první jízdu. Sice jsme se je snažili v lodi zastoupit, ale zážitek z prvního závodu jsme jim předat nemohli a neuměli. Naštěstí si to pak vynahradili v dalších jízdách a dosyta i při radostném holdování všem překvápkům, která jsme i jim v rámci dětského programu připravili. A že toho nebylo málo!!!
Byli jsme společně vítat jaro! Nebo jaro přišlo vítat nás? Ať už to bylo jakkoli, sešli jsme se na Mařanově mlýně a užívali jsme se vzájemně.
Tentokrát byla ústředním tématem PRÁCE. V pátek jsme si ji museli najít, v sobotu vykonávat a zhodnotit a patřičně se po práci večer zrelaxovat. Při pracovních pohovorech uspěl každý a nikdo nezůstal nezaměstnaným.
Do Benešova nás tentokrát nezavedla jen dlouhodobá úspěšná spolupráce a vzájemné sympatie s místním „děcákem“, ale také natáčení štábu ČT. Ten chtěl, krom jiného, natočit v akci s Múzami a dětmi zasloužilého „múzáka“ Marwana. Plánovali jsme výjezd v zúžené sestavě, ale když těsně před odjezdem zavolal kouzelník Paul Merild, že kvůli vodou zaplavenému bytu musí místo za dětmi za instalatérem, zdálo se mi, že nás do Benešova pojede až příliš málo. Nakonec to ale vůbec nevadilo a užili jsme si návštěvu skvěle, jako vždy. Děti byly evidentně natěšené a k mému překvapení si vyžádali hned na začátku písničku Tambolaka namokili, kterou je naučili Jacques s Pedrem, kteří už se před lety odstěhovali do svých původních domovů Angoly a Konga. Naštěstí jsme si písničku pamatovali i my, takže jsme vzpomínku na oba černošské kamarády hudebně oživili.
V Písku jsme byli už v pátek v podvečer, ale to jsme se tu jen narychlo pozdravili s několika dětmi, šéfem a dobrým duchem DD Radimem i pár tetami, ubytovali se a spěchali do písecké kavárny a pražírny „Vykulená Sova“, kde jsme večer hráli s kapelou Fénix na křtu Píseckého betlému 1900. Ten tu zorganizoval a svými verši provázel spoluautor betlému básník Ondřej Fibich. Na koncert dorazili i Radim s tetou Dášou, ale největší „furore“ tu dělaly děti, které přijely s námi (Kačenka, Laurinka a Tobík) a náš psí souputník Čikita.
V horním patře dětského domova Polárka jsme i přenocovali…a když jsem ráno vyvenčil Čikitu vzbudil múzáky, konečně jsme se po snídani dali do toho, co jsme dětem slibovali. Po stavbě aparatury, s níž nám děti přeochotně pomáhaly, Zuzka rozdělila děti na tři části, řekla jim 5 stejných slov z naší hororové písničky o Sv. Mikuláši a jejich úkolem bylo napsat během přehrání pár minut krátký text na těch 5 slov. A výsledek?
„Mikuláš přinesl řezníkovi káď na salám. Děti zapomněly na špetku soli“...
61. výjezd, osmý rok ŽNN.
Zima, zima, zima, zima, zima.........ale víte co? Nám to nevadilo! Po dlouhé době jsme se potkali na Mařanově mlýně a chystali objekt pro setkání nové skupiny holek a kluků z dětských domovů. Všichni tentokrát přijeli do Vlašimi, kde na ně Ivoš s Kubou čekali. Po chutném obědě jsme se seznamovali slovně, kresbami, slovem i hrou.
Konec října znamenal i konec maratonu aktivit kolem naší výstavy, přesněji dvojice výstav. Dvojice proto, že stejně dlouho jako výstava výtvarných děl určených k prodeji ve prospěch našich projektů v historické budově Portheimky trvala i paralelní výstava fotoplachet „Smíchov žije“ v Malé galerii vedle vchodu do Nového Smíchova. I na ní byly vystaveny fotografie z našich akcí, předměty určené k prodeji a texty o Múzách, odkazující (s aktivní pomocí kustoda Davida) návštěvníky na velkou výstavu v Portheimce a související akce.
Dernisáž v přízemních galerijních prostorách Portheimky byla rozloučením náramným. Přiznávám, že se mi ve dvou momentech pátečního večera do očí vedrala i slaná vlhkost. Prvním důvodem byla úvodní série autorských písní Jakuba Nohy. Pro mne nečekaně se naprosto neomylně trefoval do písniček mému srdci nejmilejších, takže přirozené dojetí ze zdárně končící akce zdvojnásobil. I druhé, ještě úsměvnější dojetí má nepřímo na svědomí Jakub Noha, ale o tom později...
Třetí komponovaný podvečer s aukcí byl hudební jen částečně, ale tradici lešením a modrou textilií zahalené Portheimky, ba i rozličnými viry způsobených absencí si udržel. Chyběl déšť vystřídaný téměř letním počasím. Ovšem vzhledem k tomu, že se akce tentokrát konala v pátek a „rosničky“ hlásily poslední krásný víkend roku, návštěva ani tentokrát netrhala rekordy. Aspoň ale měly dost prostoru oba televizní štáby a přítomní fotografové...
Druhý podvečer s vloženou aukcí byl opět hudební a do modře omotané barokní budovy všichni znovu vcházeli skrz dešťové kapky. Kvůli tsunami zdravotních problémů jsme museli obměnit i pořadatelský tým, ale svátek, ve který se čtvrteční podvečer proměnil to nenarušilo.
Na hudební náplni se tentokrát podílel další z vystavujících výtvarníků Davod Cajthaml, s nímž v uskupení „Dekadent Fabrik“ zahráli múzáci Martin Čech – flétna a Swetja - fujara. Jejich snová hudba nás přenesla do jiného, trochu potemněle romantického světa....
V mezičase smrště akcí a aktivit spojených s velkou výstavou a aukcemi „Múzy dětem v Portheimce“ jsme se vydali s kapelou Hazuka za seniory do Mělníka. Až v průběhu příprav jsme zjistili, že Adriana Rohde Kabele, jež má na starosti kulturní i jiné aktivity tamních dědečků a babiček, pojala naší návštěvu jako benefici ve prospěch činnosti Múz. Na hudebním výjezdu Múzy reprezentovala hlavně mužská část kapely (já a Marwan), ale i naše zpěvačky nám občas s něčím pomáhají, takže nakonec se náš koncertní výjezd stal regulérní múzí akcí…a to jednou z nejlepších, jak to u předem nepřipravovaných událostí občas bývá...
Tři dny po vernisáži velké výstavy „Múzy dětem v Portheimce“ se konal první z plánovaných čtyř dvojkoncertů s vloženou aukcí. Protože se k různým protivenstvím celou akci v Portheimce provázejícím přidala i vlna virových onemocnění řádící v řadách pomocníků i účinkujících, místo původně ohlášeného Ziriabu hrál úvodní arabské písně Marwan Alsolaiman s mým suplujícím doprovodem na djembe. Lešením i nadále obestavěnou a do modré tkaniny zabalenou Portheimku opět smáčel déšť a také řada původně ohlášených hostů kýchala do peřin. Přesto vládla uvnitř nálada sounáležitosti plná pohody a úsměvů...