Sraz byl v 5:30 – tedy přibližně v polovině noci. Hned před vchodem do Tesca byli vystaveny tabule (áčka), která informovala o tom, co se tu bude dít. Heidy Janků sice přijela o něco později než vyžadoval scénář, ale myslím, že to vůbec nevadilo. Já, Bengas, Malé Vinohradské i Petr Vacek jsme byli natolik flexibilní a pestří, že to, myslím, šlo i bez scénáře...
Moderátor Petr Vacek, Heidi Janků a Laďa Kerndl, herečky Malého Vinohradského divadla a mnoho dalších příznivců občanského sdružení Múzy dětem slavnostně odstartovali vystoupením v ostravském nákupním centru Galerie společný projekt Tesco Charita roku...
Protože o.s. Múzy zvítězilo ve výběrovém řízení na sbírku TESCO charita roku 2006, která bude probíhat od května do října ve všech obchodních domech TESCO v ČR, proběhla v pátek 14.4. pilotní akce celého projektu...
Do dětského domova v Telči jsme zamířili až na konci našeho třídenního výjezdu. Hned mezi dveřmi nás děti vřele vítaly a poznávaly kouzelníka i našeho principála Karla. Taky se nás ptaly, zda s sebou máme toho „zpívajícího černocha“. Poznali jsme, že při naší poslední návštěvě King George opravdu zapůsobil.. Ale od té doby uplynuly dva roky a některé děti byly pro nás nové. Pro ty jsme byli překvapením všichni. Kouzelník se hned stáhl chystat zázraky do jednoho z obývacích pokojů a hudební skupina Piosenki začala ladit nástroje v jídelně. Mezitím Karel s Maruškou zahájil v jiném pokoji návštěvu pohádkami a písničkou...
Deset kilometrů a držková polévka v restauraci U Víta byly předělem mezi loučením s dětmi z Budkova a vítáním v Jemnici. Není to dost ani k nadechnutí. Natož k vstřebání zážitků a k přípravě na nové. Naštěstí se na nás děti a tety vrhly a v nastalém shonu jsme na citové dozvuky z Budkova neměli ani pomyšlení. Od přivítání nás tety upozorňovaly na to, že nám tedy „něco“ předvedou, ale protože pořád nešla paní učitelka, která měla ono „něco“ na starosti, začali jsme - jak jinak – Mezihorkami a hned naostro divadelně...
Budkov je pro nás trochu srdeční záležitost. I po dvou letech jsme se sem těšili trochu jako domů. Možná je to krásným zámeckým parkem a jeho dvěma stromy lásky, možná vřelostí dětí, nebo tím, že zámek není suchou historickou památkou, ale místem vhodným k žití. Ano, i tady děti mají zázemí, které je pro praktický život vlastně hendikepuje, i tady působí negativně izolovanost domova od většího města, ale klima je utěšenější než ve většině jiných od větších aglomerací vzdálených DD. V každém případě jsme se tu setkali se spoustou známých, kteří na nás nezapomněli a se spoustou kamarádů nových...
Apríl nás dnem soutěžního finále provázel od rána. Nejdřív si z nás vystřelil pražský dopravní podnik, který kvůli půlmaratonu zkomplikoval cestu do divadla METRO porotcům i účinkujícím, pak jsme si, zřejmě vinou nějakého šotka vystřelili z dětí, takže některé přicházely na dvanáctou, jiné na jednu, jak bylo domluveno a další si myslely, že začátek je ve dvě a přišli tedy o začátek. To vše ovšem byly jen maličkosti, protože to podstatné vyšlo skvěle!...
Rok a půl jsme v Krnsku nebyli, takže jsme tam tentokrát vyrazili v sestavě, která musela jet dvěma auty, protože by se do jednoho nevešla. To abychom dětem dlouhou pauzu trochu vynahradili. Při vjezdu do areálu, který nás vždycky překvapí svou honosností se zdálo, že nás tu zase nikdo nečeká …., ale ten dojem trval jen krátce. Dalším silným dojmem byl usedavý pláč malého Vašíka, který se nás bál a křičel , že nechce strašáky. Později jsme se dozvěděli, že se takhle děsil i jiných návštěv. V našem případě mu to ovšem nevydrželo a před naším odjezdem dováděl o sto šest, střídal náruče Simony Vrbické i našich černošských kolegů, radoval se z mírně morbidních masek a vycpaných zvířátek Petra Nikla, přetahoval se s Dixinou o míček a byl zkrátka v sedmém nebi. Snad jsme ho odblokovali na trvalo...
Při o týden odložené premiéře v Jablonci nás ve starší vile přivítaly dvě milé tety a asi 14-letých dětí. Mladší děti právě dlely ve druhé budově a k nám se připojily až po obědě. Múzování zahájil kouzelník Paul písničkami ze své dílny. Jednou z nich byla dost hororovitá poeovská variace o Červené smrti, ale jak jsme se i tady přesvědčili, strašidelné příběhy mají děti nejraději. Afričtí přátelé Jacques a Pedro pak naučili děti krátkou africkou písničku a oslnili děti i nás krásným kánonem v další písničce...
Do Sazené jsme se vraceli trochu provinile, protože od našeho slibu brzkého návratu už uplynulo skoro 15 měsíců. Naštěstí nám to nikdo nevyčítal. Vychovatelé se trochu obměnili stejně jako děti, mladá maminka Žaneta s dcerou Kamilkou je v domově na půl cesty, talentovaný muzikant Milan se dostal pro řadu kázeňských přestupků do výchovného ústavu. Většina našich známých tu ovšem zůstala...