jak pomoci

Ukázky z knihy "Odložené životy" Pavla Kočího

Ukázka z povídky "Michelangelo by zešílel, aneb múzy nesouloží"

Holčička Otec si posadil sestřičku na kolena, on sám se musel postavit těsně k němu, aby otec mohl, kdykoliv se mu zachtělo, položit ruku kolem jeho ramen. Vytvořili bezděky barevnou kompozici šťastné rodiny, která by se dala graficky použít na jakýkoliv obal.

Matka vždy číhala opatrně opodál a pozornýma očima sledovala bankovky, které otec jemu i sestřičce strkal do kapes, do vlasů, za oblečení, nebo zdvihl ruku co nejvýše nad hlavu a pustil bankovku, která se snášela dolů a proklouzávala tleskajícími ručičkami rozesmáté sestřičky až na podlahu, kde ji musel synek bleskurychle sebrat, neboť zaváhal-li, otec ji přikryl ihned svou černě lesklou botou a on musel prosit černou skálu o vydání pokladu.

Skálo, skálo žíznivá,
dej mi poklad zaživa,
neb tě zazdím fernetem
a poklady sama vrhneš ven.

A otec se smál. Pochopíš, synku, jednou pochopíš. Možná jednou pochopí, ale teď ho zalila jakási marná trudnomyslnost, tati, ta skála a fernet sem k mé sestřičce nepatří.

Sestřičce pak zmizely peníze ještě tu noc, pro její dětský rozoumek byl nejbezpečnější úkryt pod polštářem. On je však dával do igelitového pytlíku a zasouval do rezavých skulin vraků aut na dvoře, pochopil velmi záhy, že uvnitř bytu peníze před slídící matkou neukryje.

Vydržel pak mlčky druhý den její hysterický řev a naučil se krýt si obličej před kostnatými pěstmi tak, aby ho svými ranami nepoznamenaly. Trpěl na dálku spolu se sestřičkou, která stála bledá ve dveřích svého pokoje s rukama svěšenýma podél tělíčka a vyděšeně rozevřenýma očima. Bezhlesně pohybovala na protest rty, němě přihlížela jeho výprasku. Tiše se modlil:

"Vydrž, jen se, prosím, nerozbreč, já taky nebrečím, nic to není, nebolí to, vydrž, přece se skutečnost brát na vědomí. Proč, to nedokázala sama sobě vysvětlit… A nikdy už s nimi doma nemluvila, což nebyl v žádném případě truc, jen její tichý protest, vyjadřovala tak svůj nesouhlas. Matku její mlčení přivádělo téměř k šílenství, netroufal si nechat je dvě samotné. Jakmile matka napřáhla k ráně, rychle sestřičku vystrčil za nejbližší dveře a zajíkaje se vzrušením, zařval:
"Zbij mě! Jí se ani nedotýkej nebo…!"
"Nebo co, ty hajzle, ty parchante, ty zloději, no co, co?"

Sklonil hlavu, úpěnlivě se styděl sám před sebou, že se v něm vynořila vteřina nezvládnutelné nenávisti, ve které by svou vlastní matku zabil.

Lamentující matka "Ani moje vlastní děti mě nemají rády!" Pak pokaždé na dva až tři dny zmizela.

Ukázka z povídky "Tři dny a epilog"

"Kde máš maminku, Štěpánko?"
"Doma. Ona se mnou nemluví."
"To jsi tolik zlobila? A máš lísteček, co máš koupit?"
"Já to vím. Rohlíky, jogurty, sušenky a sýr trojúhelníčky."
"Tak to půjdeme spolu, trojúhelníčky jsou vysoko, tam bys nedosáhla."

Prodavačky se po sobě s úšklebkem podívaly, takovou malou holku pošle samotnou nakupovat, dorota.

"Tady máš zpátky, Štěpánko, a neztrať to. Je to hodně peněz."
"Já to dám taky do tašky. Naskledanou."
"Ahoj. A pozdravuj maminku. Ať příště přijde taky."
"Jo."

No sice ať se holka učí, ale tolik peněz jí svěřovat. Však jí to řeknu, že to přehání, pomyslela si pokladní a netušila, že nebude mít už nikdy příležitost.

° ° °

"Mami, mám ti přinést kabát?" Štěpánka chvíli čekala, zda se dočká odpovědi.
"Stačí ti jeden jogurt a dva rohlíky?" Marně.
"Tak víš co? Když ty nebudeš mluvit, tak já taky nepromluvím." Jde na to asi špatně, je jí skoro do pláče.
"Ale ještě než nepromluvím, tak ti řeknu, že si přinesu deku a polštář a zůstanu tu s tebou. Dole je totiž prázdno…když tam nejsi. Tak od teďka nemluvíme, jo?" Nic.
"Tak dobře. Teď!" A Štěpánka si odstartovala mlčení.

A mlčky si k oběšené mámě na půdu natahala deky a polštáře ze své i máminy postele, svetry co našla, prostřela na židli ubrus a znovu nastavěla mámou nesnědenou snídani, oběd, večeři, přinesla rádio, ale nepustila ho, své vybrané hračky, knížky z knihovny, uvařila znovu čaj pro sebe a pro mámu…

A byl večer, půda potemněla i přesto, že na schodech se nepřetržitě svítilo. Štěpánka zavřela dveře na půdu. Pak si postavila útulné doupě a zakutala se do něho. A porušila svůj slib.

"Kdybys chtěla," řekla máminým visícím nohám v hnědých polobotkách, ty totiž matně viděla vznášet se ve vzduchu vstupním otvorem svého doupěte.
"Tak tu mám docela teplo. A hodně místa."

Odpovědi se jako obvykle nedočkala. Štěpánka se zavrtala svým rozpáleným horkým tělíčkem hlouběji do pelíšku a úplně se vzdala rozespalé horečce. To jsem zvědavá, jestli mě máma ráno už vzbudí, pomyslela si a ani nepocítila, jak se na ni strop doupěte zbořil.

° ° °

Třetí den.

Už bylo skoro poledne. Před domkem na chodníku stály dvě ženy, jedna korpuletní postarší v šátku, druhá štíhlá v dívčím věku a minisukni.
"Včera byla u nás ta malá nakoupit."
"Ale už nepřišla třetí den do školky a omluvenou ji nemáme."

Ulicí pomalu jelo dodávkové auto, u žen zastavilo, pootevřelo se okénko u řidiče a zevniř zaduněl mužský bas.
"Brej den. Nevíte, kde tady bydlí Zavadilová?"
"Stojíte přímo před jejím domem," řekla dívka. "Právě se dohadujeme, co s ní je."

Motor ztichl. S cvaknutím se rozlétly dveře dodávky a vysoukal se mohutný plešatý chlap s pivním panděrem v sepraných džínách. Převyšoval obě ženy o hlavu. Zahlaholil:
"To bych taky rád věděl, už třetí den nepřišla do práce a já mám z toho u pumpy průser."

Nahrnul se bez ostychu k přízemnímu oknu, zastínil si oči a hleděl dovnitř. Obě ženy nesměle postoupily za ním.
"Někdo tam je, hraje televize."

Chlap přešel ke dveřím a zazvonil. Pak na ně razantně zabušil.
"Paní Zavadilová. Potřeboval bych s vámi mluvit. Tady Sejc. Haló! Otevřete!"

Vzal za kliku. Dveře se pootevřely. Chlap se ohlédl po ženách.
"Hele, poďte se mnou, kdyby něco…ať mě nepodezírají z vloupačky."

Chodba je uvítala tichým klidem. Odvážili se tedy do kuchyně, televizní obrazovkou pluly nezvučně závěrečné titulky nějakého filmu, nakoukli do pokojů.
"Nikdo tu není. Má tohle stavení nějaký dvorek?" Ozval se náhle chlap a tak hlasitě, že sebou napjaté ženy trhly.
"Nevíme."

Chlap vyšel na chodbu a bral za všechny kliky, až otevřel dveře na půdu.
"Hele, tady se svítí."

A schody zaduněly pod jeho krokem. Ženy se zastavily dole u schodů, dunění utlo. Ozval se zmatený lomoz. Ženy na sebe s obavami pohlédly. Ze schodů se bez jakéhokoliv varování zřítila lavina zoufalého řevu.
"Ježišmarjá! Nechoďte sem, vona je tu voběšená!" A po chviličce. "A už je tuhá."

Chlap prudce seběhl ze schodů, ženy stačily tak tak uskočit, běžel k domovním dveřím a tahal z kapsy mobil.
"Musíme zavolat policajty a doktora!"
"A kde je to dítě?" Téměř jednohlasně zvolaly ženy.

 

ZakulaceníZakulacení Múzy dětem, z. s., Štefánikova 249/28, Praha 5, 150 00, IČ: 26636468, č.ú.: 250078927/0300, info@muzydetem.cz