uskutečněné akce

Vždy jsem měla kamarádku, která často přišla do školy uplakaná. Bud´ to bylo kvůli klukům, špatnému prospěchu ve škole, nebo proto, že se jejich rodiče pohádali. Já to nikdy nezažila, ale věděla jsem moc dobře, jaký to je. Má nejlepší kamarádka Nikča to zažívala denně.

„Nikčo, co ti zas je, seš úplně mimo!“ „Neříkej, že tvůj táta se zas opil?“ Nic neříkala, proto jsem věděla, že ANO. Nikča měla hodnou mamku , akorát si obě musí vytrpět dny, kdy se její otec ... ... ... opije. A těch dní je čím dál tím víc! Věděla to dobře, ale nic s tím nemohla dělat. Její mamka už vůbec! „Niky, nemyslíš ,že by se měl tvůj otec léčit?“ „To by nepomohlo, on už lepší nebude.“ Šly jsme domů. Byly velké prázdniny, takže jsme měly celé dny volno. Rozhodla jsem se, že vezmu Nikču do kina, aby přišla na jiné myšlenky. „Mami! Tati! Jdu s Nikčou do kina, nevím v kolik se vrátíme.“ Nikdo se neozýval, ale z kuchyně bylo slyšet nějaké hlasy. Mamky a ještě druhý, nevím koho byl. Šla jsem za hlasy. V kuchyni stál vysoký tmavovlasý muž. Stál vedle mé matky, která něco vařila. Jeho tvář byla klidná a něžná. „Mami?“ „Jé, Lucko, ty už seš doma?“„Jo, už to tak vypadá!“ Podívala jsem se na toho muže, co stál vedle mé matky a pak na ní. „Jo, no, Karle, tohle je moje dcera Lucka. Lucko, Karel-můj šéf. Jen si tu uděláme nějakou práci.“ Ten muž ke mně natáhl pravou ruku. Nechala jsem ji ruku nataženou. „Jdu s Niky do kina!“ Otočila jsem se a šla za Niky. „To byl snad jen sen!“ „Co byl sen?“ Naléhala na mne Nikča. Pane jo, co si to tu namlouvám? Byl to jen její šéf. Film byl krásný, zvolily jsme komedii. Myslela jsem, že Nikča přijde na jiné myšlenky, ale spletla jsem se. Hned jak jsme vyšly z kina, Nikče úsměv z tváři zmizel. „Co se děje?“ „Nechci domů, bojím se, že táta bude zas opilý.“ Šla jsem s ní, až domů. Její otec tam nebyl. Vrátila jsem se domů. Před garáží stálo auto. Byl pořád u nás. Co u nás dělá takovou dobu? Vtrhla jsem do domu, oba seděli na gauči v objetí. Okolo sebe měli poházené lahve od alkoholu a do toho všeho příšerná hudba. „Mami co se to tu děje?“ „No co, to si nemůžu jednou za čas trošku užít?“ Podívala jsem se na toho může. Teď už jsem ho poznala! Byl to tec Niky. „Hele, Lucino, až se uklidníš, přijd´!“ Co prosím. Co si to ke mně dovoluje, ten opilec? „Je tu táta?“ „Co by tu dělal, prosím tě?“ „Víš, on tu bydlí, na rozdíl od něho!“ Práskla jsem dveřmi a odešla ven. Čekala jsem na tátu, bylo už skoro půl dvanácté a on nikde... Seděla jsem na lavičce před domem, najednou se otevřelz dveře. Ze dveří vyšel on a má matka. V té tmě nebylo moc vidět, ale rozuměla jsem moc dobře. „Tady ne, tamhle sedí Lucka!“ To není možné, že by mamka podváděla tátu? NE NENE! A táta o tom ani neví. Prošla jsem okolo nich, zavřela se v pokoji a zkoušela to vše ignorovat. Nešlo to. Jak to mohla mamka tátovi udělat?! Jak dlouho, už to trvá? Proč nám mamka nic neřekla a lhala nám? Na dveře mého pokoje někdo zaklepal, byla to mamka, začala se mi omlouvat a tvrdila, že už se to víckrát nestane. Nevěřila jsem jí, když nám lhala s ním, tak už to bude dělat pořád. Usnula jsem až v půl třetí ráno. Doufala jsem, že to vše byl jen zlý sen.

Ráno jsem se probudila až v půl jedenácté. Vkročila jsem do obýváku a užasla jsem! Mamka ležela na gauči a chrápala. Kolem sebe měla už od včerejška poházené lahve. A včera mi tvrdila, že už se to nikdy nestane. Možná bych tomu věřila, kdyby alespoň uklidila ten svinčík. No tak to už je moc! Táta doma nebyl, rozhodla jsem se tedy, že za ním půjdu do práce. Paní, co tam byla jako recepční, mi tátu zavolala. „Lucinko moje!“ Táta mne pevně objal v teple rodičovské náruči. „Omlouvám se, že ses to musela dozvědět takhle.“ „Co, ty jsi to věděl?“ „Lucko, vím to už tři měsíce, neříkali jsme ti to s mamkou, aby ses zbytečně nestresovala,“ „Cože? To si děláte srandu, ne?!“ tak on to věděl a nic mi neřekl. Nic jsem neřekla, jen sem se na něj podívala a šla jsem pryč. Potřebovala jsem si to nějak srovnat v hlavě. Nemohla jsem uvěřit, že mi to táta dokázal tak dlouho tajit. Vždyt´ jsem jeho dcera a mám právo vědět co se doma děje, už nejsem malá holka! Rozhodla jsem se, že půjdu za Nikčou – vše ji říct. Ona má také právo vědět pravdu. Měla jsem namále, abych se před dveřmi jejího domu neotočila a neběžela domů. Musela jsem taky držet slzy, co jsem měla už v koutcích očí. Zat´ukala jsem na dveře u Nikči doma. Nikdo neotevíral. Zvonila jsem tam dobrých třicet minut, pak se ty zatracené dveře otevřely. „Dobrý den, je Nikola doma?“ „Ahoj Lucinko, no Nikča, ona, já nevím jak ti to mám říct, no ona je v dětském domově!“ Cože, ona je v dětském domově, co tam ksakru dělá? To určitě zavinil ten její super otec . „Lucinko, myslím, že bys už měla jít!“ Ted´ jsem to nedokázala udržet, z očí mi vytryskl proud slz. Ve dveřích se objevil Niky táta – její mamka rychle zavřela, slyšela jsem už jen, jak na ni řve. Šla jsem rychle domů. Nevěděla jsem co budu dělat, ale věděla jsem, že když Niky dali do dětského domova tak, půjdu i já. A taky že jo. Nepletla jsem se.

Doma to bylo k nevydržení, mamka se čím dál tím víc opíjela a Nikoly táta u nás byl taky čím dál tím víc. A tátu jsem viděla jednou týdně. Jednou, když jsem doma uklízela ten svinčík, co tam nechala mamka, zazvonil zvonek. Doufala jsem, že to bude táta. Byl tam, ale s ním tam byla i nějaká paní. „Ahoj, Lucko, musím ti něco říct.“ Sedli jsme si všichni tři na gauč. „Tak co mi chceš říct?“ Nemusela jsem to slyšet, ta paní tu byla, aby mne odvezla do dětského domova. „Víš, tvá matka už nemá sílu dál se o tebe starat, proto musíš na nějakou dobu do dětského domova! Než vše vyřídím a budeš bydlet u mne.“ Nic jsem neříkala, věděla jsem, že to přijde. Odjela jsem s tou paní. Vždycky jsem si myslela, že v dětském domově jsou děti , co něco udělaly, nebo měly špatný prospěch ve škole, ale není to tak. Kdyby to tak mělo být, nebyla bych tam. Měla jsem štěstí, dali mne do stejného dětského domova jako Nikču. Všechno jsem ji řekla, ona to ale všechno věděla. Od té doby, co je tu. Děti tam byly hodné, žádné co by něco špatného udělaly. Kamarádů jsem tam měla hodně. Táta za mnou jezdil taky hodně. Mamka se ted´ léčila. Trvalo to dlouho. Dost dlouho než táta vše zařídil. Jednou za mnou přijel – ve tváři štěstí. „Lucko, mám pro tebe dobrou zprávu! Za týden jedeš už na stálo domů!“ Byla jsem štěstím bez sebe! V dětském domově jsem byla přes půl roku a dost jsem tam zažila. Ani bych nevěřila, že tam čas tak letí, ale nikdy jsem nepřestala věřit, že zas budeme s tátou žít jako normální rodina. Dětský domov pro mne znamenal hodně. Když jsem se tam dostala, vždycky jsem se tam měla o koho opřít a svěřit se s každým trápením. Je mi líto těch, co už tam jsou od malička, ale oni taky dosáhnou toho, čeho chtějí. Rozloučila jsem se se všemi a hlavně s Nikčou, slíbila jsem, že se budu snažit za ní jezdit co nejvíc. A jela jsem domů… domů jako k tátovi. Ten dům, kde jsme bydleli ještě jako celá rodina, jsme prodali. Máma je pořád v nemocnici a ještě hodně dlouho bude. Jezdím za ní každý týden, doufám, že jí jednou všechno co udělala dokážu odpustit. Za Nikčou jezdím každý týden a brzy už bude taky doma u mamky. Její otec odjel, ani nevím kam, ale to jí je jedno, ona ho už jako svého otce nikdy brát nebude.