uskutečněné akce

Deset kilometrů a držková polévka v restauraci U Víta byly předělem mezi loučením s dětmi z Budkova a vítáním v Jemnici. Není to dost ani k nadechnutí. Natož k vstřebání zážitků a k přípravě na nové. Naštěstí se na nás děti a tety vrhly a v nastalém shonu jsme na citové dozvuky z Budkova neměli ani pomyšlení.

Od přivítání nás tety upozorňovaly na to, že nám tedy „něco“ předvedou, ale protože pořád nešla paní učitelka, která měla ono „něco“ na starosti, začali jsme - jak jinak – Mezihorkami a hned naostro divadelně.

Překvapily nás velmi ochotné hory, tedy dva Tomášové Marek, Honza, Jirka a Michal, kteří se do role hor vrhli s nadšením u puberťáků zcela neobvyklým.

Další obsazení nebylo o nic horší: skvělá lipka Věra, střelec Roman, v roli Janíčka se vystřídali Jirka a Tomáš, jako perfektní kříž se osvědčila Maruška a Aničku hrála naprosto přesvědčivá…Anička. Ta pak také namalovala krásný obrázek k písničce, která vznikla odpoledne za spolupráce múzáků a dětí. O role textařů se v ní podělili múzí principál Karel a za jemnické Gracián. To ale hooodně předbíháme.

Když skončil nácvik divadelní verze „mezihorek“, stačili se ještě dětem předvést jako brilantní muzikanti PIOSENKI a pak už dorazila krásná paní učitelka v pokročilém stavu očekávání, aby nás uvedla prostřednictvím svých svěřenců do stavu jiného vnímání. Rytmické, melodické a zpěvné kreace na etnické motivy jsme po zkušenostech z minulých návštěv trochu čekali, ale rozhodně ne v této kvalitě, preciznosti a důmyslné choreografii. Trochu nám spadly čelisti, ale to nebránilo kouzelníkovi v kouzlení, Marušce /té naší/ v nacvičování a interpretaci pohádek Macourkových i jiných a nám všem v múzickém činění všeho druhu.

Chutný masotěstovinový oběd nám trochu připomněl Budkov, stejně jako dětská klíšťátka. Po obědě jsme v tělocvičně, která na rozdíl od jiných není akusticky vražedná, načali společnou písničku. Rytmy domácích perkusistů inspirovaly múzické muzikanty k velmi rytmické a trochu temné písni „Ve dne je tma“, na níž odpověděl Gracián patřičně optimisticky „Slunce je v nás“.

Rozpracovanou písničku jsme na chvíli odložili a na zahradě vytáhli žonglérské náčiní, které nám půjčila absentující Renáta. Při všeobecném řádění si velkou část pozornosti vynutila Dixi svými i pro nás neuvěřitelnými stromolezeckými kousky (viz foto).

Protože slunce hřálo a vše vypadalo opravdu jarně, vytáhli jsme kytaru (Karel) a harmoniku (Vašek) a s Hankou, Michalou, Esterkou, Graciánem a občas i s dalšími se pustili do hraní a zpěvu. Z principála Karla se ovšem stal dočasně Žižka, když dostal při hraní a zpěvu na zahradní lavičce do oka žonglérským balónkem od nejmenovaného nadhazovače. Tomu budiž ke cti řečeno, že se rudého oka zděsil a raněnému principálovi se opakovaně za neúmyslné zranění omlouval.

Přes tuhle událost jsme se po chvíli vrátili do tělocvičny, společnou písničku dotáhli do konce a několikrát si ji přehráli a přezpívali až nakonec zněla jako sbor z Jesus Chris Superstar.

To už se ale odpoledne nachylovalo k podvečeru, zbývá čas jen na pár posledních kouzel a písniček …a loučení. To proběhlo dvoufázově, protože naší první zastávkou byla restaurace U Víty hned za rohem, kde jsme rychle spláchli vlnu nejsilnějších emocí… a kde nás podle auta našla pětice dětí. I jim jsme mezi mávánim slíbili, že určitě tentokrát určitě přijedeme dřív než za dva roky. A moc rádi!

Návštěvníci/účastníci: PIOSENKI (Lenka, Petra, Honza, Vašek), Maruška Hodinářová, Paul Merild, Karel Navrátil + Dixi; Jarda Krakonoš Bureš