uskutečněné akce

Zatímco někteří účinkující v pátek ještě zkoušeli a šli brzy „na kutě“ natěšeni na ranní odjezd do Řepice, „písecká“ část výpravy se rozhodla pro malou generálku na nejstarším středoevropském mostě. Trio Blues Mothers se chopilo svých nástrojů a spustilo melodie k tanci i poslechu, podpořeno podupávajícím a potleskávajícím „zbytkem“ výpravy. Po přesunu do Řepice v této aktivitě pokračovalo až za půlnoc, notně posíleno všemi členy výpravy, kteří také vyndali hudební nástroje a oprášili své znalosti lidových písní.

I přes nepřízeň osudu, která nemocemi a dalšími přírodními ranami způsobila neúčast Bengas, Dáši Voňkové, manželů Havlových, Honzy Potměšila a Toníčka Novotného, nás Múzáků bylo v Řepici plno. Moderování se místo Honzy Potměšila ujal Karel Navrátil, který kromě lítosti nad neúčastí části vystupujících poděkoval za podporu festivalu Nadaci Divoké Husy. A úderem třinácté hodiny zazněly první tóny kapely Fénix, která festival zahájila několika dětskými písněmi. Během nich začaly hojněji přicházet naobědvané rodiny a na následující vystoupení kouzelníka už se to dětmi před pódiem jen hemžilo.

Jana Fabiánová s ostatními „múzami“ nacvičily s dětmi osvědčenou divadelní verzi písně Docela všední obyčejný den a do organizovaného řádění se zapojovali už i dospělí. Jana doprovázená Marcelem a Jirkou byla také perfektní, takže bylo na co řádit.

Pak přišlo na řadu žonglování s Renčou a žonglovalo se i při arabských písních v podání Ziriabů, ovšem už ne na parketě před podiem. Tam se umně vlnily boky a všechny údy dívek i odvážných mužů pod vedením Terky a Jany.

Jacques s Leonardem zabubnovali a zazpívali písně z Afriky a v závěru také naučili návštěvníky Sola nzila mpulusu. Jejich učení ovšem usnadnil sbor Múzáků, kteří duli do svých hlasivek z různých koutů areálu.

Jana Fabiánová pak, opět za doprovodu Marcela a Jirky, zazpívala několik jazzových standardů, Swetja s fujarou doprovázen Karlem na djembe přesunul festival do tatranských horských údolí a pak si odbyla pěveckou premiéru i fenka Dixi, která „zpívala“ při přetahování o mohutné poleno do dvou mikrofonů. Její rozsah a intonaci jí záviděla i skvělá Jana Fabiánová.

Pak opět přišel kouzelník a tentokrát i zahrál a k němu trio Blues Mothers přidalo pár bluesových „pecek“.

V pravou chvíli dorazivší Víťa Marčík upoutal jako vždy pozornost malých, větších i těch největších a netradičním způsobem nás provedl pohádkou o Šípkové Růžence. Kromě Růženky, sudiček, královské rodiny a služebnictva, zapojil do hry také netradiční role jako pytlíkovou asistentku, hlídače loutek či asistentku kytarovou.

Nastoupit hned po Víťovi by bylo těžké, proto principál a kapelník Fénixu Karel vložil lišácky před Fénix ještě mezinárodní rytmický kvintet /David, Jacques, Leonardo, Marcel a Standa/. A kluci ukázali, proč se říká, že hudba je univerzální jazyk.

Nelehkou roli měl Fénix, ale své role se zhostil také skvěle. Zahrál Poslední večeři podle Leonarda. Areál se zklidnil a melodie rychlých, táhlých, smutných i veselých písní o zradě, zklamání i naději se nesly celou vsí.

Nu a po malé hudební vsuvce spontánních Blues Mothers se už do hlasů i do nástrojů opřel Jakub Noha band a zaplavil nás rytmy a melodiemi, jež roztancovaly většinu prostranství.

Následující Mystérium Víti Marčíka o proměně vody na víno bylo opředeno hustou tmou a nočním tichem…, které po zadumané odmlce prolomilo opět trio Blues Mothers, ale teď už možná kvarteto či kvinteto. Na podiu se totiž střídali všichni účastníci festivalu. I básník Ondřej Fibich přispěl svou brilantní textovou improvizací k silnému zážitku všech, kteří zůstali.

Navzdory obavám z konkurence obřího festivalu v Táboře přišlo poměrně dost lidí a nejen kvůli vydařenému počasí určitě nelitovali. Vše krásně plynulo, takže pro některé návštěvníky byl problém najít chvilku, kdy by se zašli podívat na výstavku v prvním patře radnice,o kterou příkladně pečovala Bambina Vopelková.

Festival neměl hluchá místa a Múzy našly řadu nových přátel. Tak aspoň zněly hlasy těch, kteří se rozhodli vyjádřit svou spokojenost slovně.