uskutečněné akce

V rámci možností jsme udělali co se dalo. To byl závěr, k němuž jsme se dobrali při dlouhé rekapitulaci naší třetí návštěvy DD v Sazené. Proč jsme zrovna tuto návštěvu tak dlouze rozebírali? Posuďte sami.

Přijeli jsme po půl desáté, dřív než kdykoli jindy. Dětí bylo zatím asi osm, ale s tím už máme zkušenosti. Teta, která nás přivítala vítala vřele i naše čtyřnohé souputníky, ale varovala nás před tím, že dětí je tu málo a nejsou tu žádné malé. Nebyla to úplně pravda, pár dětí kolem deseti let se tu našlo, ale zejména z těch větších jsme cítili značnou rezervovanost. Sedmnáctiletá Simona ohlásila, že se musí učit a ani její kolegyně a kolegové nehýřili nadšením.

Oproti našim zvyklostem jsme tedy na zahřátí začali žonglováním, nic jsme neorganizovali a jen postupně jsme začali občas zpívat, k žonglování bubnovat, hrát na klávesy a plynule jsme přešli ke kouzlení a omračujícímu takřka cirkusovému hudebnímu číslu Saši Zoltána. Ten hrál oblečený do konstrukce poskládané s asi deseti hudebních nástrojů. Monstrum jeho vlastní výroby mu umožňovalo hrát na skoro všechny nástroje najednou. One man band, neboli jednomužný orchestr přilákal už skoro všechny, byť jim cirkusový charakter produkce neunikl.

Před obědem jsme ještě stihli pohádku o Lvu a býcích, do níž se už zapojili i další větší děti, které přivezl z ranního fotbalu pan ředitel. Toho jsme ovšem za celou návštěvu neviděli. Úlohy Lva se velmi dobře zhostil Jiří, který se při naší první návštěvě prezentoval jako nadaný malíř. Role býků si rozdělili bratři Filip, Martin a …třetí jméno mi vypadlo z hlavy, ale výkony všech jsou nezapomenutelné. To se týká i dalších rolí, kterých se chopili po obědě.

Oběd, bramboračka s houbami nasbíranými manželem paní kuchařky a zapékané špagety byl skvělý, stejně jako koláčky podávané ke kávě. Ale pořád byl cítit mírný odstup části velkých dětí. Až později jsme se dozvěděli, že pan ředitel jim cosi slíbil a právě dnes nesplnil, takže jsme to v zastoupení trochu slízli my.

Pravda ovšem je, že zejména Simona se během naší návštěvy zcela proměnila. Její počáteční odstup díky chování našich dívčích múz nahradila sdílnost a otevřenost až nebývalá. Nakonec Marušce dala číst i svůj, před jinými pečlivě utajovaný deník.

I sedmnáctiletá Žaneta, maminka skoro roční Kamilky, byla vstřícná a oči této na první pohled přejemné bytosti při sledování múzických čísel jen zářily. Žanetu ovšem po obědě odvolaly mateřské povinnosti. O malou Kamilku se předtím starala také Andrea, která se dobře zhostila i role Neděle při dramatizaci Janou zpívané jazzůvky „Docela všední obyčejný den“.

Těch dramatizací tady bylo snad víc než jinde. Hráli jsme ještě pohádku o líném zajíci, při níž se ukázali jako dobří čtenáři opět všichni tři bratři a všichni osvědčili své schopnosti i v romské pohádce o princezně – vlkodlaku.

Přes všechno vydařené múzování jsme odjížděli ze Sazené v rozpacích.
Neutěšené budovy, nespokojené děti, prostředí zanedbané a stresující. Teta, která trávila čas s námi a s dětmi byla sice múzováním nadšená, ale vypadala jako výjimka v prostředí jinak evidentně amúzickém. Talentovaný Rosťa, kterému jsme zakoupili klávesy po naší první návštěvě tu už není stejně jako jeho obdobně talentovaný bratr a klávesy teď kdesi zahálejí.

Nadějí jsou kromě talentovaného Jirky i oni tři bratři, kteří se kromě čtení pohádkových rolí střídavě učili bubenické fígle od Karla a žonglérské od Renaty. Uvidíme příště. A další návštěvu tentokrát nebudeme moc odkládat.

Návštěvníci/účastníci: Jana Fabiánová + krátkostrstá kolie Uschi, Renata Němečková, Věrka Slunéčková + chlupáč Vojta, Maruška Zicháčková, Paul Merild, Karel Navrátil + Dixi, Saša Zoltán; Jaroslav Krakonoš Bureš