uskutečněné akce

První návrat do uprchlického tábora byl plný překvapení. Nakonec s námi nejeli avizovaní novináři z Vlasty, protože omezení fotografování, která platí v těchto zařízeních jim prakticky znemožňovala práci. Neplánovaně se naopak do múzáckého auta přidal černý (doslova) pasažér Vojta. S novináři by měla ostraha problémy, Vojta jim naštěstí nevadil. Pro děti v táboře byl psík snad ještě větším magnetem než v dětských domovech.

Dalším překvapením pro nás bylo mnohočetné setkání s dětmi, které tu byly už při naší první návštěvě Červeného Újezda. Slyšeli jsme o velké migraci, o odlivu utečenců z naší republiky, ale pokud lze soudit z návštěvy jednoho uprchlického tábora, nic z toho se tady, Červeném Újezdě nepotvrdilo. Spousta dětí nás měla v živé paměti, oba arménští kluci byli stejně hyperaktivní a talentovaní jako minule a opakoval se i postupný přírůstek obecenstva. Na začátku nám říkal Martin, mladý zaměstnanec UT, který nás dostal na starost, že se nějakých patnáct dětí určitě sejde….a končili jsme s 38 dětmi a kupou dospělých, kteří všichni nebyli rodiči.
Začátek v jídelně byl ovšem opravdu komorní. Kolem Věrky Slunéčkové a její interpretace knížky Divočina se sesedlo snad jen 6 dětí. Ostatní knížka zpočátku nelákala, radši by bubnovali a jinak řádili. Když ale zjistili, že řádit se dá i při volné interpretaci knížky, přidávalo se jich víc a víc. Po knížce přišla na řadu hudební ochutnávka. Zahráli jsme – zatím bez aparatury – pár písniček a Swetja rozezněl multietnickou notu hrou na fujaru, kterou na bubny doprovodili Honza Noha a Karel. No a pak přišla bouřlivě aplaudovaná kouzla Paula Merilda a před obědem ještě všeobecné kreslení.

Mezitím ovšem už v čajovně připravoval Petr Nikl své scénické překvapení. Konalo se až po obědě, ale stálo za to. Stínohra, světla, dva rybářské pruty na nichž mezi dětmi poletovaly podivné předměty, ze za plenty vykukovaly rozličné masky, ozývaly se prapodivné zvuky a řetězec vizuálních i zvukových překvapení nebral konce. Hudební doprovod zpočátku obstarával na mírně rozladěné pianino jeden ze starších místních klientů, kterého po chvíli vystřídal Jiří Šlupka Svěrák a oba múzáčtí perkusisté. Okouzlené děti se chvílemi sápaly po předmětech kroužících na vlascích a stávaly se pro umělecké artefakty reálným nebezpečím. Jedinou skutečnou škodu si však nakonec způsobil Petr Nikl sám, když přelomil kulaté zrcadlo, na němž se celé snové představení odehrávalo. To se ale stalo až po odchodu dětí.

Po vizuální pohádce se totiž dění opět přestěhovalo z čajovny do jídelny, kde už byla připravena aparatura i kouzelník. Kouzla se střídala s hudbou, Věrka zpívala písně ruské, Šlupka dětské a anglické, ke slovu přišly i cikánské písničky a do hudebního dění se zapojovali hojně i místní. Tentokrát se sice nekonal takový multietnický festival jako při naší první návštěvě, ale verva a nadšení našemu setkáni rozhodně ani na okamžik nechyběly.

I tady bylo loučení halasné a bouřlivé. Bohužel až při loučení, kdy si děti říkaly o malé plyšáčky, kterými nás obdarovávají děti z dětských domovů jsme si uvědomili, že přivezené bonbony sice potěšily, ale pár plyšáků by zdejším dětem možná mohlo poskytnout aspoň malou náhradu něčeho z toho co jim tak zoufale chybí.

Návštěvníci/účastníci: Věra Slunéčková + pes Vojta, Marie Zicháčková, Paul Merild, Karel Navrátil, Petr Nikl, Jan Noha, Jiří Šlupka Svěrák, Swetja; Jaroslav Krakonoš Bureš