uskutečněné akce

Návštěva útulné vilky v podhradí Zvíkova přinesla na naší zpáteční cestě z Písku několik, ne vždy příjemných poznatků. Začátek byl ovšem příjemný. Trochu zmatečný, ale také ve znamení rychlého navázání vztahu. Na naši návštěvu tu totiž byli připraveni Vlastou, který nás zažil při naší první návštěvě DD v Písku. V klubovně v prvním patře jsme si společně zazpívali, Štěpánka Čechová rozdala další dárky od svých pražských žáků a Toníček si získal děti i tety svými minimalistickými etudami. Mezitím si Víťa Marčík s kolegou za asistence dětských dobrovolníků venku chystali divadlo a před představením došlo i na fotbal. Ten měl vyplnit čekání na Vopelkovi, kteří se zdrželi v Písku. Zápas to byl vyrovnaný jen díky urputné obraně domácích, Herní převaha byla na straně Múz hlavně díky Víťovi a Pavlovi, ale dobrý výkon překvapivě podávali i Věrka a Toníček. Nádherné počasí rámovalo fotbal, ale i strhující vystoupení Víti Marčíka s Pavlem Šmídem. Nedivili jsme se, že nad jejich uměním jsou u vytržení i ve Francii a ve Španělsku. Dostali nás všechny. Nejvíc se Víťa slovně trefoval do paní ředitelky, ale soudě dle jejího úsměvu, brala to sportovně. Po představení ovšem divadelníci pro jistotu přece jen raději odjeli. Do jídelny jsme se najednou nevešli, takže jsme konzumovali skvělé řízky s ještě lepším bramborovým salátem na etapy. Tím také došlo k rozdělení na dvě skupiny.

První – poetičtější, ale kupodivu i se třemi nejstaršími kluky, se přesunula do velkého obýváku, kde se muzicírovalo-dojemně zpívala Věrka Slunéčková, Toníček předváděl další svérázné němohry, které se začasté staly inspiračním zdrojem dětských improvizací, a s Fénixem našly děti mnohdy společnou notu. Tentokrát jsme trochu hráli dětem na přání. Naučili jsme je ovšem i židovskou svatební Hava nagila a další písně z vlastní dílny. Přes za oknem vábící sluníčko nás děti nechtěly pustit od hraní a dychtivě se chápaly námi přivezených nástrojů. Zejména brumle byly zdrojem zájmu a Karel tu našel dychtivé žáky. Druhá parta – převážně klukovská, se uklidila na hřiště a trochu neurvale nás zasvěcovala do fotbalové hry „mínuska“. Hrubými výrazy šetřil málokdo.

Rodinný dětský domov s 15 (!) chráněnci byl ve srovnání s píseckým nesrovnatelně lépe vybaven, vztahy mezi dětmi se zdály nesrovnatelně méně přátelské a během společné procházky na hrad Zvíkov kouřil snad každý, kdo unesl cigaretu. Samozřejmě v přestávkách mezi cvičením na brumle. Nabízející se teorii, čím lepší mater. zázemí, tím horší vztahy narušil sympatický Vlasta. Před několika měsíci opustil se sourozenci písecký DD, a protože tak častý nepřítel rodinného zázemí-alkohol doma opět zvítězil, putoval i se sourozenci do Podhradí. „Je to tady mnohem lepší“, konstatoval s převahou zkušeného harcovníka.

Na závěr naší návštěvy předvedly děti bravurně Aškenazyho vícevýznamovou scénkou „Nové výchovné metody“ a nastalo loučení… Místopředseda Petr pohladil (pokolikáté už) Vlastu: „Už pojedem..“. Ten se beze slova otočil a odešel – víme jistě, že mu necukala ramena? Po odjezdu Vopelkových ještě přišla invaze malých pasažérů do Múzáckého auta, kterou ukončil Karel tím, že vetřelce vynesl na ramenou. Přivolili k tomu ovšem jen za podmínky, že se Karel na chvíli proměnil v kolotoč. Pak už bylo jen mávání, troubení a stejná otázka jako vždy: „Děláme to dobře?“

Návštěvníci/účastníci: Věra Slunéčková, Martin Čech, František Kostlán, Víťa Marčík, Karel Navrátil, Jan Noha, Antonín „Toníček“ Novotný, Ivo Procházka, Pavel Šmíd; Štěpánka + Šimon Čechovi, Lenka + Šárka + Petr Vopelkovi, Jaroslav Krakonoš Bureš