uskutečněné akce

A tak jsme se vydali do Štiřína. Jenže to jsme nečekali, že se nám do cesty připlete příhoda s polomrtvým psem, který pak přežil...

B ylo ráno po změně času, kdo mohl vyspávat, vyspával, koho pes, děti nebo vlastní nenechavé nohy vytáhly z postele, vydal se o něco dřív na autobusové nádraží Roztyly. Už to tak bývá, že nenechavé nohy (nebo hlavu?) má "big father" Karel Navrátil, spolu s ním Martina Foltýnová a fenka Dixi, stejně tak Věra Slunéčková se psem Vojtou, tentokrát bez syna Filipa. Vystoupili ze stejného metra a prozkoumávali pozměněné okolí, aby včas stáli na tom pravém nástupišti a očekávali ostatní Múzy a Múzáky, kterých mělo přijít opravdu hodně. A taky že přišlo! Postupně se přimíchávali do naší různobarevné skupinky bledý kouzelník Paul Merild, do růžova vyspaná žonglérka Renata Němečková s fenkou Žuli, kameraman, zvukař a jindy nazelenalý řidič Jarda Krakonoš Bureš, dále náš učitel židovských zpěvů František Kostlán s Věrkou Roubalovou, Petr Vacek se synem Jonášem a dcerkou Hankou, libanonský zpěvák Mouin Abu Chahim, kongžský bubeník a sbormistr Jacques Moliba a teprve nakonec ten, který nás měl od začátku vítat a dobrodružně navigovat, syrský loutnista a kapelník Marwan Al Solaiman. Celkem tedy čtrnáct lidí a tři psi.

Vtipkování začalo hned, třeba když se Jacques pokoušel zaplatit autobus stravenkou a tvářil se že nechápe, proč to nejde nebo když se Marwan ihned po výstupu ve Štiříně ujal slova, aby svrhl „despotickou vládu Karla Navrátila“ a ujistil nás, že pokud si myslíme, že za jeho vlády to bude jiné, jsme na velkém omylu. Jenže to byla pro nějakou chvíli poslední legrace, protože se stalo to s tím psem.

Šli jsme kolem výkopu asi čtyři nebo pět metrů hlubokého, s betonovou krychlí uprostřed, když si Renata všimla, že tam něco je. Mohlo to být cokoliv, od starého černého kabátu až po černou ovci. Bylo to zapadlé v bahnité vodě, pokryté jílovými drny, divná na tom byla červená koule velikosti malého jablka. Trochu se to chvělo, jinak nic. Byl to pes s vyhřezlým okem, zřejmě v posledním tažení.

A začala velká záchranná akce. Zatímco nahoře pánové žhavili mobily, aby přivolali nějakou pomoc, byť jen zvěrolékaře s "uspávací" injekcí, obětavá Renata vlezla po žebříku dolů, stoupla si na železnou desku a začala ze zvířete odhazovat hlínu, mluvila na něj, hladila ho, až se pes trochu pohnul. Postavit se nemohl, jen hlavu držel nad vodou. Nahoře se zatím podařilo přivolat říčanské hasiče, za nějakou chvíli psa z jámy vyprostili, pak přijela veterinární záchranka. Její řidička a záchranářka v jedné osobě stačila pejska prohlédnout a konstatovat kritický stav, když se objevil majitel. Nešťastně praštil spacákem do příkopu, dřepnul si s hlavou v dlaních a volal „Emilio, Emilio Butrageňo, cos mi to udělal, utraťte ho, ať se netrápí“.
Pak chodil kolem nás, zmatený po propité noci a říkal já jsem ňákej, vy ste ňákej, vy úplně jinej a vy ste taky Žid.

Odjeli. Pes, pán a malá drobná na páníčka trochu nazlobená energická paní.
Více vám o nich může povědět Karel Navrátil, který byl potom v nejbližší restauraci jmenován ministrem psů a koček, Renata pak jeho výkonným orgánem. Víme že pes přežil, že pán s ním chodí na kontroly po odstranění oka a že zřejmě bude nějaká dohra týkající se účtů - kdo a jak všechno zaplatí, když pán tolik peněz nemá?

Posilněni teplými nápoji, hovorem o světových problémech, trochou jídla a vracejícím se humorem, vydali jsme se k nedaleké ohradě, v níž měli pobíhat slíbení arabští plnokrevníci. Zatím kolem nás pobíhaly Petrovy děti a naši psi, ale ohrada zůstávala prázdná.
Čekání na koně. Přijdou? Nepřijdou? Pak se objevili na vršku, krásní, impozantní, s hlavami zpupně vzhůru nesenými, jen se vzpínat. Stáli jsme v řadě, nalepení na ohradu a světe div se, koně si to bez zaváhání namířili rovnou k našim arabským přátelům.
Důvěrně si popovídali, něco jako proč nepíšeš a ozvi se někdy, a teprve pak se vznešená zvířata vydala na chvilku i k nám ostatním.

Vyznamenáni jejich přízní, pokračovali jsme v cestě přes cíp golfového hřiště, kolem rybníků, přeskakovali jsme kameny, nosili se na zádech, zkoušeli za chůze všelijaké písničky, vyslechli další mocenské projevy na skále, až jsme se zastavili u kamenné studánky s čistou vodou, jen trocha podzimního listí plavala na hladině. To vám nedá, nezazpívat si třeba Jacquesovy africké „Sóla sóla nzila..“ a „Tambolaka namokili“. Ta studánka už pamatuje hodně, ale z našeho zpěvu ještě dlouho moudrá nebude.

Pršelo, pršelo, do hospody se chtělo, jenže Valnovka v Ládví byla zavřená, tak jsme - už bez Petra, Hanky a Jonáše, kteří se tady odloupli - pokračovali do Olešovic. Že by někomu vadil déšť? Sotva. Když nikdo nevyváděl psí kusy kvůli zapadlému psovi, proč by teď vyváděl kvůli troše vody. Mokří, spokojeně unavení, dorazili jsme do tepla olešovické pizzerie, kde se z posledních sil mocichtivých pučistů znovu děly převraty. Pomyslné žezlo tentokrát převzal Jacques a oslaven byl zpěvem.

Rozehřátí a najedení honem na autobus, ze kterého se cestou do tmy ztratil Jacques s Krakonošem, protože prostě museli. Za pár dní jsme je zase potkali v Praze, živé a zdravé.
Kdy a kam pojedeme příště?