uskutečněné akce

Unavení po večerním koncertu v Písku, který se protáhl do rána a po troše obligátního bloudění jsme dorazili do Lazce u Příbrami. DD PEPA je vždycky zážitek. Vzhledem k tomu, že tu jsou soustředěny děti se speciálními problémy, konkrétně děti týrané a zneužívané, nastávají speciální problémy i pro nás.

Přivítání tomu ovšem nenasvědčuje. Tety i děti jsou vřelé, hned nás chtějí pohostit, děti se derou o naše ruce, o doteky. Problémy nastávají až když si obhlížíme prostory, kde budeme s dětmi múzicky dovádět. Místnost pro muzikoterapii je studená v pravém i přeneseném slova smyslu. Odkázali jsme sem tedy kouzelníka. Dalším větším prostorem je jídelna, ale ani ta není dostatečně přívětivá a hlavně zdejší lavice a stoly vylučují nějaké řádění provázené pohybem a omezují kontakt. Takže se to podstatné, stejně jako při minulé návštěvě odehrávalo ve vedlejším obýváku.

Děti měly potíže se soustředěním při většině jinde působivých činností. Kouzelník je musel umravňovat, tanec byl také nepřekročitelnou překážkou, ale kupodivu se dokázaly soustředit při všech dramatizacích. Pohádky jim zřejmě umožňovaly zapomenout na své skutečné příběhy a převtělit se do jiných rolí a osudů.

Občas nás zamrazilo, když si třeba jinak velmi živá a veselá Nikolka stěžovala, že ji kouzelník opravdu neuškrtil nebo, v roli arabské kozičky, volala po svém rozporcování. Podobné momenty jsme zaznamenali i u dalších dětí.

Počáteční chladná rezervovanost větších dětí časem tála a nakonec se do pohádek zapojovali všichni. Zdena a Andrea s chutí četly, Eva hrála nemocného tatínka a do pohádek se zapojovaly i tety. Největší radost z nás ovšem měly menší děti. Nikolka, Lukáš i další se pouštěli do všeho s chutí. Do bubnování dokonce s větší chutí než našim unaveným uším bylo milo. Z Bengas měl tentokrát největší úspěch jedenáctiletý Radek , který své vrstevníky učil na bicí, ale bavil se s dětmi i jinak. I tady přišel ke slovu, přesněji ke gymnastickému pohybu Michal Vopelka, ovšem kluzká podlaha i enormní stydlivost dětí úspěch gymnastického hříbku omezily. Michal se ovšem projevil jako skvělý společník dětí a v této roli fungoval bezchybně. Dospělí členové Bengas měli v této oblasti rezervy. Možná to bylo tím, že zde vůbec romské děti nebyly. Těžko říci, jestli má fakt že v takto specializovaném dětském domově nejsou romské děti, ale možná bychom se nad tím my, příslušníci „civilizovanější“ majority měli zamyslet. Za zamyšlení ovšem určitě stojí i to jestli není toto soustředění stejně spíš na škodu. I určitá námi pozorovaná rezervovanost zdejších vychovatelek je možná předepsaná podle nějakého výzkumu, ale pouze zvyšuje celkový dojem mírného chladu a sterility. Ze všeho je sice znát nadprůměrný dostatek hmotného zabezpečení, ale chybí hřejivost, pocit vřelosti ve vztazích. A děti si jí pak téměř vynucují.
No a my se k vřelosti necháme přinutit rádi. I příště.

Návštěvníci/účastníci: Bengas (Miguel Horvát, František Červeňák, Radek Sivák, Robert Marcin), Tereza Indráková, Věra Slunéčková + Vojta, František Kostlán, Paul Merild, Karel Navrátil + Dixi, Ivo Procházka, Michal Vopelka; Jaroslav Krakonoš Bureš