uskutečněné akce

Osm lidí a pět psů. Taková byla sestava, která se vydala splatit dluh dětem v České Kamenici. Pardon, psů bylo šest, pokud ovšem počítáme Toníčkova maňáskového minipitbula Alíčka. A ten dluh? V červnu 2003 jsme slíbili, že se vrátíme asi za půl roku. A ten půlrok nám trval 17 měsíců. Ani děti ani tety na nás naštěstí nezanevřely. Všichni se k nám od příjezdu chovali jako bychom odjeli před týdnem.

A hned od počátku úřadovala smíšená múzická smečka. Díky našim čtyřnožcům ztratila např. Betynka, devítileté děvčátko se závažným psychickým i fyzickým postižením panickou hrůzu ze psů. A zázraky se děly i na naší straně. Zpěvačka Jana, která v předvečer odjezdu ztratila hlas se projevila jako skvělá tanečnice a zaujala pro tanec děti i dospělé. Téměř geniálně začala hip hopem, pak přidala výrazové protipóly: radostnou taneční kreaci následovala taneční agrese. A k tanci se přidávaly i tety. Zejména teta Eva tančila s vervou i nadáním.
Totéž se dělo při žonglování. To ale předbíhám, protože tohle všechno se dělo až po obědě.

Začali jsme tím, že jsme přestavěli připravené hlediště do kruhu, zazpívali jsme si později dramatizovanou písničku a pak přišla ke slovu první dramatizovaná pohádka. Adepti herectví se hlásili tak vehementně, že musel dokonce zakročit principál, aby malí herci nevskočili do pohádky dřív, než se přivítáme a řekneme si něco o tom co nás při celodenním obcování s múzami čeká.

Asi nejvýraznější dramatický a komediální talent projevil šaškující puberťák Tomáš, ale dobří byli i ostatní. Po celou dobu naší návštěvy se překvapivě hojně a kvalitně projevovala Petra, studující maturitní nástavbu k učebnímu oboru prodavačka. Hrála, starala se o naše žaludky, tančila a žonglovala. Podobné to bylo i u Zuzany, ale tohle vyzdvihování jednotlivců je trochu nespravedlivé k ostatním, kteří byli také bezvadní. Za zmínku ovšem určitě stojí malý ještě Pája, který mj. polil po obědě Karla kávou, ale byl také perfektním kouzelníkovým asistentem a roztomilý byl i při všech dalších činnostech. Za jmenovitou zmínku stojí také blonďatá dvojčátka Aneta a Mirka. Byly to takové malé ještěrky, ale v roztomilosti si s Pájou nezadaly. Vychovatelky je rozeznávají podle malé jizvy na Anetčině nosíku, ale pro nás byl poznávacím znamením stojící culík na Mičině hlavě.
A ještě jedno jméno nesmím vynechat. Do všeho se ochotně a s vervou pouštěla také Katka. Kterou jsme si pamatovali z divadelních scének, které nám to děti předváděli při minulé návštěvě.

To nejpodstatnější ovšem byla zdejší atmosféra. Příznačný byl i oběd, kdy si nás jednotlivé skupiny rozebraly a všichni jsme stolovali u nefalšované rodinných stolů. Tety byly skvělé všechny. Eva se pouštěla do většiny aktivit s dětmi, další teta učila naší kolii aportovat, ale hlavně to jsou mámy a ne zaměstnankyně, které by šly do DD kvůli místní vysoké nezaměstnanosti. Všechno je zajímalo, oprávněně se pyšnily tím, co jejich děti vytvořily a učí tu děti kromě keramiky a různých výtvarných technik i praktickým věcem. Děvčata se učí šít a při loučení jsme dostali jsme překrásné polštářky, po nichž by nadšeně skočil každý pražský butik. Textilie od fy Otto Blanc stejně jako múzácká tričky tady skončily ve správných rukách. A nám tu bylo … no jako doma.

Návštěvníci/účastníci: Jana Fabiánová + krátkostrstá kolie Uschi, Renata Němečková + Žuli, Věrka Slunéčková + Vojta, Dana Syslová + bíločerná Máňa, Paul Merild, Karel Navrátil + Dixi, Toníček Novotný (+ maňásek Alíček); Jaroslav Krakonoš Bureš