uskutečněné akce

Do DD v Nymburce jsme se vraceli po roce a čtrnácti dnech. Po cestě jsme uvažovali o přísloví „sejde z očí, sejde z mysli“, ale hned po prvních pozdravech s dětmi jsme na ně rychle zapomněli. Děti si pamatovaly nejen kdo u nich byl posledně, při vzpomínce na Jacquese spontánně zazpívaly „tambolaka namokili“, vzpomínaly dokonce i na „smyčcaře“ z naší první návštěvy, herce ze druhé, prostě to vypadalo, jako bychom se viděli naposled někdy před týdnem.

Oproti minule tu bylo dětí víc, ale ti větší byli dost zaměstnaní pečením vánoček a přípravou pudinku ke svačině. Jejich práce byla voňavě přítomná v celém domově.

Vůdčí osobnost a zpěvačka Zdena se ukázala jen párkrát, usměvavě zdravila, ale povinnosti jí tentokrát nedovolily se víc zapojit. Mimochodem asi o deset kilo zhubla a moc jí to slušelo.

Múzování tentokrát načali herci Maruška a Petr z Malého Vínohradského divadla. Konkrétně šlo o Macourkovy pohádky a do obou se hojně zapojovaly děti v nejrůznějších rolích. Do další Macourkovy pohádky o kousavém svetru se po obědě zapojila i teta Zdena a ukázala, že herectví by mohlo být klidně její další profesí. To ale předbíháme.

Dopoledne vystřídal herce v hudebním pokoji kouzelník Paul a opět děti uchvátil. Navíc si nechal dětmi nadiktovat deset libovolných slov, na něž slíbil složit přes oběd písničku. Pak děti rozparádilo torzo kapely Blues Mothers, Matěj se Standou. Jejich radostná muzika nakazila svou skotačivostí nejen děti a po jedné romské písničce se hned nabídl Michal, že skočí pro kluky z místní romské kapely a po obědě nám zahrají.

Před obědem jsme ovšem ještě i sem vnesli divadelně animovanou písničku Mezi horami a měla takový úspěch, s jakým jsme ani po dřívějších zkušenostech nepočítali. Opakovali jsme ji tu na přání dětí dohromady asi osmkrát. Janíčci, jeleni, Aničky i další se střídali, i křížů bylo víc, ale nejlepší byla Marcelka. Jako kříž stála hrdě, vážně a důstojně, ačkoli jinak se projevovala jako smíšek a čertík. Skvělý byl i Davídek, hudebně nadaný a hyperaktivní mrňous, kupodivu ale celkem poslušný, nepodobný v tom jiným hyperaktivcům, kteří většinou připomínají neřízené střely.

Skvělý oběd jsme museli odměnit, takže jsem v jídelně zahráli tetám a paní kuchařce opět Mezi horami a ještě chvíli v jídelně zůstali, např. na onu pohádku o kousavém svetru. I v ní se víc než hojně a nadšeně uplatnili dětští herci.

Kouzelník Paul pak předvedl, co napsal na téma oněch deseti dětmi zadaných slov. Nebyla to sice písnička, ale epická báseň končící uštknutím kobrou určitě nebyla špatná.

Mezitím se v hudebním pokoji připravila místní kapela složená ze tří syntezátorů, na něž ovšem hráli čtyři brilantní samouci. Přestože chyběl hlavní zpěvák, šlapalo jim to úžasně. Začali jakousi balkánskou směskou, pak zahráli asi tři rytmické cikánské písničky a první set končili ploužákem, při kterém jim se zpěvem vypomohla Veronika a hlavně třetí, největší a nejvnadnější z místních Marcel.

Po hudbě jsme děti rozdělili. Menší se vrátily s naší Maruškou do jídelny, kde kreslily pohádky , kouzelníka a další pestré výjevy, ti větší zůstali v hudebním pokoji, kde se stali rádci dvojice Marienka a Petr /v rolích Tomáše a Gábiny/, která se jim svěřovala se svými partnerskými a dalšími problémy. Jako hlavní poradkyně se projevila Veronika, která působila téměř jako kolegyně pánů Plzáka a Uzla.

Po „partnerské poradně“, která evidentně dorost zaujala se k nám vrátila mrňata z jídelny. Některá ještě domalovávala obrázky, ale už se zase lačně vrhala do kouzlení. Na chodbách se v průběhu dne kadeřničilo (Marcelka česala Marušku), hrálo na bubny i harmoniku, prostě celý „děcák“ žil v rytmů Múz.

Před odjezdem jsme ochutnali buchty a kafe, které pro nás připravila velká děvčata, poslechli si další várku písniček místní kapely, ale také Blues Mothers a nakonec zase zopakovali Mezi horami. Tentokrát nás zaujala Jarmilka ve dvojroli střelce a Aničky. Nejdřív Janíčka zastřelila a pak ho pak šla oplakat. Jarmilka se projevila také coby talentovaná bubenice. Za zmínku stojí nadšení a elán všech dětí, ale jmenovat musím Světlanu – sluníčko ženoucí se do všech akcí, a taky Sylvu, snad nejmenší z dětí, ale určitě ne nejmenší vervou.

A ještě musím zmínit Michala Vopelku, který doprovázel kouzelníka na flétnu a navíc trpělivě absolvoval náš dvojitý příjezd i odjezd. Po srdceryvném loučení a zastávce v motorestu za Poděbrady se totiž kouzelník vyděsil, že nechal v Nymburce kabát. Vrátili jsme se tedy, dobouchali do zamčené budovy abychom po hledání, s nímž nám pomáhaly tety i děti zjistili, že kouzelník si strčil kabát do kufru a zapomněl na to.

Snad tenhle zbytečný návrat popožene návrat příští, na který se už těšíme.

Návštěvníci/účastníci: Blues Mothers (Standa Derungs, Matěj Ptaszek), Marie Hodinářová, Paul Merild, Karel Navrátil, Petr Pochop, Michal Vopelka, Marie Zicháčková