uskutečněné akce

Do Písku jsme tentokrát jeli trochu jako pošťáci, byť tentokrát bez skutečného pošťáka a kouzelníka Paula. Vezli jsme totiž zásilku korálků pro zdejší šperkaře a mí pražští muslimští sousedé nám navíc pro děti přidali pytel kvalitního oblečení a pár nových školních batohů.

Při hovoru o korálkování mne překvapil vedoucí vychovatel Radim Koreš zmínkou o tom, že díky účasti v našem projektu Korálky dětem se zdejší šperkaři dostali do světa modelingu. Místní modelingová agentura je totiž přizvala ke spolupráci a ta by se mohla proměnit v dlouhodobou. To ale k našemu výjezdu do Písku moc nepatří, takže se více dozvíte v nejbližší době na www.koralkydetem.cz nebo na FB Korálky dětem.

Ale zpět k návštěvě. Do Písku jsme dorazili kvůli kolonám na silnicích až před jedenáctou. Protože jsme se tu ale chystali přespat, nestresovali jsme se tím, protože jsme věděli, že děti o nic neošidíme. Při přivítání jsme se tu opět cítili jako doma, byť nás vítala i řada tváří dosud neznámých. Velcí kluci nám pomohli s aparaturou do velkého prostoru pod střechou a představování začalo.

Do našeho úvodního bubnování s Marwanem vtančila luzně staronová múzačka Terezka a nabídla dětem ukázkami tanečních stylů možný obsah taneční dílny. Alice, věkově i vizáží dětem blízká, atmosféru ozářila krásným zvukem violoncella v ukázce z Bachova preludia, pan Zindulka dal k lepšímu krátkou absurdní pohádku vzápětí následovanou Honzovým žonglérským entrée. Přidali jsme ochutnávku arabské hudby, fénixí píseň Tanečnice s nahýma nohama a po další, k tanci provokující a také vyprovokovavší arabské „dupárně“ nás čekalo společné hodování v jídelně. Zdejší kuchařky se vyznamenaly (jako vždycky) a hbitě napravily i mé opomenutí ohlásit jednoho veganského strávníka. I Marwan se dočkal plnohodnotné krmě a když ji, stejně jako my doplnil z lákavých talířů dětmi vyráběných sladkostí, jež nám tety nabídly k poobědní kávě, cítil se stejně jako ostatní múzáci - jako v ráji.

Lehce obžerné hodování jsme naštěstí po obědě trochu vyrovnali holdováním sportu a dalším druhům pohybu na hřišti a na trávníku za budovou „děcáku“. Zjistili jsme, že místní sice woodkopf netrénovali tak, jak slibovali při naší poslední návštěvě, ale nadějných kebuláčů tu bylo požehnaně. Zejména Radek byl tak dobrý, že jsme měli co dělat abychom ho porazili. I jeho sestra Denisa je nadějná kebulačka a pozadu nezůstávali ani „strejda“ Radim a „teta“ Radka. Honza se svými žonglovátky taky neměl o adepty nouzi, taneční dílna se rozjela dokonce po dvou liniích, když Terezka nabízela tance orientální a Alice streetdance. My s Marwanem jsme k tomu bubnovali.

Kolem pana Zindulky se shromáždil hlouček pohádky chtivých a za Bobem postupně chodili zájemci o barevnou proměnu v bytosti z jiných světů. A to včetně tet, z nichž se i díky Bobovým štětcům staly luzné víly.

Slunečný den se ovšem pomalu proměňoval v rejdiště vichrů a tak jsme se kolem třetí přestěhovali opět dovnitř, kde se rozjela improvizovaná bubenická dílna, Roman za pomoci Terezky před odchodem do práce předvedl, že ovládá nejen woodkopfové prkno, ale také zobcové flétny, pan Zindulka přidal další staročeskou pohádku, jíž jsme všichni naslouchali a ani nedutali, na Marwanovu orientální flétnu se roztančili tři hadi, přidali jsme smutnou píseň o labutích a veselou arabskou udělali tečku a zaveleli k pauze. Jen Bob ještě notnou chvíli v altánku pokračoval v malování tváří a končetin, takže za námi do restaurace „Píčko“ a antikvariátu v dome U modrého slona, kde jsme odpočívali po zážitcích s dětmi, dorazil se značným zpožděním. Dixi byla dětskou přízní a věkem tak utahaná, že jsem poprosil „strejdu“ Radima o odvoz, díky němuž jsme dorazili zpět akorát včas na skvělou večeři.

Po ní jsme se opět všichni sešli nahoře, kde zase duněly bubny, které jsem přerušil rock-and-rollem Jdi mi z domu, s Alicí a Terezkou jsme pak přidaly další dvě písně fénixí a pak pan Zindulka četl brazilskou novelu o vzdorování statečného farmáře ničivému útoku nekonečného koberce žravých mravenců. Bylo zajímavé sledovat, jak jsou děti i dospělí fascinováni hlasem pana Zindulky. I když četba byla na některé z nich hodně dlouhá a po půlce odešli, dokázali první půlhodinu sedět takřka bez dechu a plně vnímat text. Dostávají zřejmě od pana Zindulky něco, co jim chybí – osobu dědečka, někoho se zkušenostmi z dob skoro bájných. Určitě budeme přemýšlet o zapojování dalších krásných seniorů do múzích aktivit!! Poslech mimochodem samozřejmě nevzdali všichni. Novelu doposlouchalo sedm statečných nejrůznějšího věku. A určitě nelitovali!

Četba na dobrou noc múzování s dětmi symbolicky zakončila, ale ještě jsme si samozřejmě povídali. Od Radima jsem se dozvěděl o osudech dětí, které si pamatujeme z předchozích návštěv, a hlavně jsem se dozvěděl, že z patnácti dětí, které dovršily 18 let, jich tu 10 zůstalo a pokračují ve vzdělávání. To je skvělá vizitka dětského domova, protože ve většině „děcáků“ převažuje praxe, že děti s okamžikem dovršení plnoletosti všechno hodí za hlavu a utíkají „užívat svobodu“. Po pár měsících většinou litují, ale cestu zpátky naše legislativa neumožňuje, takže často končí špatně. K těm deseti plnoletým v Polárce srdečně gratulujeme!

A ještě musím zmínit jednoho prcka, který nás fascinoval. Tuším osmiletý Lukáš je neuvěřitelný nejen hudební talent! Dokázal zahrát na všechny nástroje, které mu přišly do ruky a ačkoli působil trochu hyperaktivně, dokázal se i soustředit na všechny role, do nichž se dostal. Jako had skvěle vnímal tanečnici Terezku a bez problémů jí pohybově sekundoval, jako Janíček v Mezihorkách dovedl hrát mrtvého a ještě ukázňovat své starší kolegy. Dokladem toho, jak nás zaujal je fakt, že se Alice domlouvala s Radimem o tom, že by jezdila z Prahy učit Lukáše na cello. Tak doufejme, že Lukáš bude umět své talenty využít a u některého z nich vytrvá!!!

Na brzkou shledanou :)

Za Múzy dětem
Karel, múzí principál

Návštěvníci/účastníci: Alice Kodýtková, Bob Hochman, Honza Hárovník, Marwan Alsolaiman, Karel Navrátil + Dixi, Stanislav Zindulka, Tereza Indráková + Jaroslav KRAKONOŠ Bureš