uskutečněné akce

Vrátili jsme se sem po čtyřech letech, ale protože první návštěva pod vlajkou Múz byla v režii party kolem festivalu Out of Home, byla tohle vlastně múzí premiéra. Domov nás překvapil v mnoha směrech. Ani ne na pohled (nepříliš půvabné a účelné panelové stavby uprostřed sídliště), jako svým vnitřním uspořádáním. Skupiny tu fungují samostatněji, než jinde, novinkou je „Mosťáček“- samostatně fungující krizové zařízení pro malé děti a vypracovali si tu i vlastní systém přípravy dospívajících na samostatný život. Přestože tu mají přes 40 dětí, zapojilo se jich do múzování jen 14 (dvě skupiny z prvního patra komplexu a pár těch, kteří se k nám přidali po obědě, když nás předtím viděli řádit na zahradě).

Začali jsme ovšem v prostorném a příjemném „obýváku“ první skupiny. Od počátku se do spolupráce s námi zapojovali všichni, byť i tady byli větší kluci zpočátku trochu rezervovanější. Dixi se opět osvědčila jako bariéroborec, ale moc toho tu na bourání nenašla. Děti se od samého počátku zapojovaly do zpěvu i tance s nadšením. Přes 4letou pauzu si živě pamatovaly Pedra a jeho písnička Tambolaka namokili proto zazněla s patřičným nasazením. Talent postupně prokázali ve vysoké míře všichni. Obě Julinky a Nikol se osvědčily s prkny na hlavě jako zdatné kebulačky, Kristýna zvaná Kiki s Julčou nám s vervou a umem zatančily, David zahrál a zazpíval dvě cikánské písničky a nemalý talent byl znát i na nápaditých dárečcích, které jsme dostali při odjezdu. To ale notně předbíhám. Dopoledne bylo totiž jako obvykle zasvěceno vzájemnému představování. Marwan při něm osvědčil své mystifikační vlohy. Mne například představil jako tvora, který se narodil jako půl člověka a půl želvy a v celého člověka se proměnil teprve, když se našel můj obráceně polovičatý protipól. Podobně byli obdařeni novou osobní historií i ostatní. Děti ovšem ještě víc žasly nad kouzly a africkými i arabskými písničkami. Představování se zúčastnila i paní ředitelka, která později odešla za jinými povinnostmi a oba vychovatelé, kteří na nás udělali stejně příznivý dojem jako jejich bezprostřední, spontánní a nezvykle sebevědomí svěřenci. Po představování múzáků jsme se dali na zahradě do představování woodkopfu a po zkušenostech se zdejšími dětmi si dovoluji paní ředitelce doporučit, aby dětem woodkopfová prkna pořídila. Mašťovští mají totiž reálnou šanci při troše tréninku uspět na otevřených soutěžích s kýmkoli.

Po společném obědě, při němž jsme se toho dozvěděli hodně o dětech, ale také o vlídném a oblíbeném strejdovi (exmistr světa v kick boxu) a stejně vlídné a milé tetě (dobrá harmonikářka a keramička), jsme se hned pustili do dalšího múzování. Došlo na dramatizace africké pohádky a písně strašlivé o olupovači mrtvol a hyenách, ale také na Alžbětina speciální pohybová cvičení a kolové hry cvičící postřeh a reakce Samuraj a Čuka. Děti se pod Bobovými štětci postupně proměňovaly…a čas letěl jak splašený. Sotva jsme stihli již zmíněné ukázky tance a dvě písničky a byl čas k odjezdu.

Za elán, radost a vervu by si zasloužili jmenovité poděkování všichni.

Škoda snad bylo jen to, že se s námi nesetkaly děti z dalších skupin. Do prostorných obýváků by se nás vešlo klidně dvakrát tolik. Tak snad příště, nebo na některé z dalších múzích akcí.

Těšíme se k vám už teď a díky za vzkazy ve Vrbičce!

Za všechny múzáky
Karel – múzí principál (a Dixi)

Návštěvníci/účastníci: Alžběta Kostrhunová, Marwan Al Solaiman, Bob Hochman, Jirka Kunecký, Pedro Joao Macaxi, Paul Merild, Karel Navrátil + Dixi, Jaroslav KRAKONOŠ Bureš