uskutečněné akce

Múzy se vydaly do Janských lázní už potřetí, ale pro mne a většinu účastníků výjezdu to byla premiéra. Měli jsme i zbrusu nového řidiče Marka, který si sebou vzal také akordeon, takže posílil hudební sekci.

Budovu Betlém, kterou pro tábor pořádaný o.s.Pecka propůjčuje každoročně církev československá husitská jsme našli snadno a s dětmi jsme navázali kontakt v podstatě okamžitě. Adama zdravily jako starého známého, ptaly se po kouzelníkovi, jen setkání s Dixinou tu bylo pro některé děti velkým úlekem. Naštěstí se i tady Dixi osvědčila coby canisterapeut a muslimské ratolesti se jí během těch necelých dvou dnů nejen přestaly bát, ale ke konci naší návštěvy ji hladily, krmily a všelijak se pokoušely o kontakt s ní...

Málem bych zapomněl napsat, že většina dětí přijela na tábor z uprchlických táborů. Byli tu Mongolové, Kurdové, Syřani, Turci i další národnosti.

Pestrou škálu doplňovaly dvě děti vedoucích a tři klienti libereckého ÚSP. Ti byli sice fyzickým věkem poněkud starší, ale mentálně byli na stejné úrovni jako ostatní.

Cesta do Janských lázní nám trvala trochu déle, než jsme předpokládali, takže jsme představení před obědem tentokrát nestihli, ale částečně jsme se s dětmi seznamovali už během oběda v jídelně (jídlo bylo mimochodem skvělé, stejně jako samy paní kuchařky).

Po obědě jsme se sešli v klubovně - plné klubovek - a zahájili společné múzování.

Alžběta zazpívala, tentokrát s doprovodem Markova akordeonu, pak jsme přečetli dětem dvě africké pohádky a zahráli tradiční Mezi horami. Když došlo na představování dětí, zjistili jsme, že si jejich cizokrajná jména asi nezapamatujeme.

Po opuštění klubovny se děti rozdělily podle zájmu. Na louce se vytvořila skupina adeptů žonglování, před jídelnou jsme se pustili do bubnování hned vedle stolu, kde probíhalo malování dětských tváří, ramen, čel a zad věhlasným body painterem Bobem Hochmanem. Alžběta kolem sebe soustředila tanečnice i tanečníky.

Mnohé z dětí měly zájem o více disciplin, takže postupně střídaly dílny.

Co nás nejvíc překvapilo, byl talent a výdrž velké části dětí. Neuvěřitelný byl Viktor, který vynikl jako bubeník a od bubnů by se nenechal odrthnout ani za nic.

Před příjezdem Jacquese jsem vedl dílnu já a to, jak rychle byly děti schopné naučit se různé rytmy, mne uvádělo v úžas. Totéž se stalo na louce, kde naše lektory Adama a Řezyho udivil hlavně Erik. Ten byl prohlášen za nejtalentovanějšího začátečníka s flower sticky, kterého kdy oba žongléři viděli. Mezi tanečníky vynikli hlavně Zubajda, Helin, ale i další.

Syřanka Helin excelovala i při podvečerním dění v klubovně, kde zazpívala a skoro zatančila syrskou píseň s takovou suverenitou, čistotou intonace a šarmem, že nás od potlesku bolely ruce.

To už jsme byli bez Marka, který musel na noc do Prahy, ale s Jacquesem, který dorazil kolem večeře a hned se ujal role učitele bubenických adeptů.

S nadšenými dětmi jsme nacvičili divadelní „Mezihorky“, v nichž se v rolích vystřídali snad všichni.

V klubovně pak zazářil Erik i jako tanečník. Jeho krokové variace by snesly přísnější měřítko než je publikum na dětském táboře.

U mikrofonu se vystřídalo několik zpěváků a pár tanečníků, ale protože venku děti připravily oheň, spěchali jsme k němu. Hlavním bodem byly kolové tance kolem plamenů, k nimž hráli zdejší bubeníci na všechny 3 múzácké bubny. Asi bychom jich měli koupit víc. Nejen tady bychom je určitě užili. Večeka byla v půl desáté, ale přetáhli jsme ji pomocí rytmů.

Následovalo večerní dlouhé povídání, ale to sem nepatří.

Ráno jsme trochu zaspali, ale já s Dixi jsme se stihli podívat na místní kostel a po snídani jsme se pustili do dalšího múzování s dětmi. Scénář byl jasný: děti chtěly pokračovat v tom, co začaly včera, takže opět bubny, žonglování, tanec a malování na kůži. Bobovi tentokrát pomáhali i další body painteře, dokonce došlo i na malovací samoobsluhu.

Jediné, co tady po celou naši návštěvu nefungovalo, byl kupodivu fotbal. Na závadu nebyl jen potok, do kterého míč stále padal, ale také živelnost dětí, která často ústila v hádky, takže narušovala rytmus hry. I ve hře „Čuka čau“ (nejlepší z dětí opět Erik, druhá Petra) měly děti tendenci víc řádit než dodržovat pravidla, ale o to zajímavější bylo to zmiňované zaujetí pro disciplíny, které je opravdu bavily.

Protože měly děti odpoledne na programu vyvrcholení táborové indiánské hry, rozhodli jsme se je nerušit a ukončit společné múzování před obědem. V klubovně jsme pro vedoucí opět zahráli dramatizovanou písničku Mezi horami, za doprovodu bubnů přišly ke slovu tance a ocenili jsme nejtalentovanější děti. Ty dostaly ceny a také byla jejich družstva/ kmeny oceněny plusovými body. Mimochodem mne zaujaly i názvy kmenů, kromě tradičních Apačů to byl kmen Divokých oveček a jedna dívka si dala sama jméno Slepičí mozek. Obdivuhodný sebekritika, svědčící o tom, že jméno nemá pravdu.

Vedoucí ještě rozdali všem účastníkům včetně múzáků plyšové dárky, usedli jsme ke společnému obědu a za bouřlivého mávání, tleskání a zpěvu písně Tambolaka namokili jsme se vydali na zpáteční cestu.

Mimochodem – všichni vychovatelé zaslouží naše díky a chválu a my se už těšíme na shledanou s nimi i s dětmi napřesrok. Teď se těšíme na fotky, které dělala usměvavá vedoucí Markéta.

Návštěvníci/účastníci: Alžběta Kostrhunová, Bára Prokopová, Adam Jarchovský, Jacvques Moliba, Karel Navrátil + Dixi, Marek Novák, Tomáš ŘEZY Řezáč