uskutečněné akce

Skoro po třech letech jsme se vydali do Litoměřic. Ne že by se nám tady nelíbilo, ale při minulých návštěvách jsme měli dojem, že se tu mají děti dobře, jezdí za nimi i řada jiných neziskovek a tety i strejdové se o ně starají příkladně, takže jsme volili návštěvy těch potřebnějších. Naše návštěva tento dojem potvrdila a prohloubila, a přesto jsem slíbil, že se sem příště vrátíme dříve.

Pravda, ke skvělému dojmu napomohlo i počasí. V sobotu se totiž do Litoměřic vrátilo léto, takže většina společných akcí probíhala na krásné zahradě. Začali jsme ovšem v neméně krásném sálku nejhezčí vily v Litoměřicích, kde jsme se s přítomnými 12 dětmi představili. Marwan trochu mystifikoval, každému z návštěvníků přiřkl jinou planetu, z níž za dětmi zavítal a náš nejnovější žonglér Ondra (z planety Žonglokna) na jeho úvod skvělé navázal svým představením baziliška Žaka, který ochotně vyplivl další magickou planetku, s níž Ondra kouzlil a čaroval, až nám oči přecházely. Alžběta pak zazpívala moravskou lidovku, kterou děti roztleskala ještě víc než Ondra a nabídla dílnu všelikého tancování. Marwan zahrál syrskou píseň, ke které jsem mu zabubnoval, já připojil oprášenou píseň Mezi horami a František jednu cikánskou. Po představení mlčenlivého malíře Boba se představily i děti, ze kterých pomalu odplouval počáteční ostych, a pak jsme nadšeně vyrazili na zahradu. Tady se dostaly ke slovu woodkopfové fošny, které si po úvodním souboji (Marwana jsem samozřejmě zase porazil, byť po lítém boji) vyzkoušely snad všechny děti.

I tady byly nadějnými kebulačkami spíš děvčata, ale vyzvedávat někoho by nebylo spravedlivé vůči ostatním. Pokud by ale paní ředitelka pořídila zdejším talentům prkna (rádi pomůžeme), mohli by tu vyrůst naděje českého woodkopfu pro příští mistrovství světa! Po woodkopfu jsme se už odebrali do jídelny, kde nám nejpůvabnější kuchařka, kterou jsme v děcácích zatím viděli, servírovala velmi chutnou krmi, ale sluncem zalitá zahrada byla tak lákavá, že jsme se v jídelně zdrželi jen nejnutnější dobu. Alenka venku převzala roli hostitelky, přinesla mi chladivého Míšu a nabízela všem chipsy a samozřejmě také propukly dílny bubeníků, žonglérů, Alžběta se odebrala za hradbu keřů, kde s dívkami nacvičovala choreograficky propracované číslo, budoucí kadeřnice Sabina se přetahováním a házením klacíku spřátelila s Dixinou do té míry, že Dixi už nevypadala jako pes zcela závislý na mně. Frontu adeptů na pomalování tváří a paží u Bobova stolku jsme museli korigovat (ale nakonec došlo i na tety), František učil zájemce na kytaru a ze všeho dění čišela dobrá nálada a vzájemná náklonnost.

Sabina dovedla zájemce o krásu okolí do svého pokoje, odkud je překrásný výhled na Litoměřice a část Českého Středohoří. Při hledání klacíku pro Dixi si mne doslova osedlala zdejší nejmenší Šanelka (i ta se pronese), povídali jsme si v různých skupinkách a dvojicích, ve stínu buku jsme skvěle zvádli dramatizaci „Mezihorek“ - zkrátka užívali jsme si jednoho z posledních letních dnů naplno.

Robert, kterého jsme si od posledně pamatovali jako tichého a uzavřeného chlapce se nejen notně vytáhl směrem k nebi, ale také projevil bubenický talent a nemalé znalosti různých esoternách oborů.

Klobouk musím smeknout před dětmi a jejich strejdou i tetami také za to, jak se starají o nádhernou zahradu. Její stav by jim mohl závidět i leckterý zámecký zahradník.

Nakonec bych měl zmínit jména dětí, na něž se zatím nedostalo. Ať už jde o další prcky Libušku a Dominika, trochu větší talentovanou tanečnici Martinku, všestranně talentovanou Sáru, rozvernou Emu, fotbalistu (a žongléra) Igora, nebo šikovné Jiřinu a Esmeraldu, všichni byli po celý den našimi skvělými parťáky. Děvčata dokonce odložila své odpolední schůzky s nápadníky a já jen doufám, že na Alenu Marek počkal.

Odpoledne vrcholilo tancem, který předvedly místní tanečnice, pod vedením Alžběty, dalším tanečkem (choreografie H.Kynychová), kterým nás uchvátily v sálku a flétnovým číslem, kterým se s námi rozloučila Ema za klavírního doprovodu strejdy Františka. Bohužel jsme pak skončili nuceně dřív než bychom chtěli, protože na nás už čekali v Dlažkovicích. Naložili jsme tady vše včetně prken, slíbili návrat a po bouřlivém třesení rukama se za troubení a mávání vydali dál.

Bylo nám u vás krásně!

Karel
principál Múz

Návštěvníci/účastníci: Alžběta, Bob, František, Karel + Dixi, Marwan, Ondřej, Krakonoš