uskutečněné akce

Jen v trochu obměněné sestavě oproti včerejšku jsme vyrazili v neděli ráno do Senožat. Tentokrát jsme nebloudili, takže jsme byli u paneláku v Senožatech, v němž děcák sídlí, těsně po desáté hodině. Od počátku jsme se tu cítili jako doma. Milá teta Míša, dobrá duše domova, ale i další tety a děti nás přivítali, jako bychom se vrátili z týdenní cesty domů. Zapadli jsme mezi ně a děti naprosto přirozeně. Matěj mi oprávněně řekl, že bychom oba měli chodit rychleji, protože potřebujeme nějaké to kilo shodit, Stáňa mne porazila ve woodkopfu – pořídili si tady totiž woodkopfová prkna, takže mají natrénováno, zkrátka s námi jednali jako s vítanými kamarády a ne s nějakými exoty. Ty exoty z nás ovšem částečně udělal Marwan při představování. Já jsem se podle něj narodil jako tygr, ale se čtyřma nohama se mi hrál špatně fotbal, takže mne kouzlem proměnili v člověka, Dari byla tentokrát želva, které se ale rozbila ta „krabička“ takže jí také předělali na člověka, Bob se stal v Marwanově podání 13-letým klukem, který tak příšerně vyrost, protože má doma těsně pod vysokým stropem velkého pavouka, k němuž se pořád natahuje, takže roste jak z vody. Samozřejmě jsme při představování občas něco předvedli, zahráli, zazpívali, zažonglovali…a děti nám to oplatili skupinovou ukázkou břišního tance a hip hopu, tři grácie zazpívaly (zřejmě na počest Slováka Swetji slovenskou pecku o „privysoké rýchlosti“)…a šli jsme ven. Jak jsem už napsal, utrpěl jsem první porážku ve woodkopfu a měl jsem z ní kupodivu velkou radost. Vítěznou Stáňu pak sice porazil Marwyn, kterého jsem před odjezdem zase porazil já, ale to, že Stáňa získala můj woodkopfový skalp jí už nikdo nevezme.

Řezi měl kolem sebe před obědem pěknou řádku adeptů žonglování, woodkopf pro sebe objevil strejda Pepa, kterého tenhle sport nadchl a slíbil, že bude s dětmi důkladně trénovat. Tak uvidíme příště.

Oběd byl výtečný, myslím ovšem, že nejvíc řízků snědla Dixi, kterou děti opravdu nezanedbávaly.

Po obědě se rozběhly dílny. V šestém patře měla Irenka několik malířů, ale protože se pořád koukali, kde se děje něco dalšího, přestěhovala se s nimi do jídelny proměněné v bubenickou dílnu a ateliér Boba Hochmana.

Nejdisciplinovanější skupina byla jednoznačně v zasedačce kolem Dari a jejích korálků. Mezi děti jsem na pokyn sympatické nové paní ředitelky rozdělil první peníze, získané za prodané šperky, ale myslím, že peníze nebyly hlavním motivačním prvkem pro výdrž a zápal zúčastněných šperkařek. Prostě je to bavilo, a když jsem viděl, jaká krása se jim rodí pod rukama, vůbec jsem se nedivil. I Dari tady byla evidentně ve svém živlu a její nápady tu dopadaly na úrodnou půdu.

Paralelně v jídelně vznikla neorganizovaně mezinárodní hudební skupina DRŮBEŽ (Marwan, Swetja, Já a občas i Krakonoš), nad jejímiž výkony žasly zejména tety, ale samozřejmě i přítomné děti.

Veškeré dění probíhalo spontánně a jediným mírně rušivým prvkem byl stávkující hudební nástroj Teremin, který se nechtěl nechat uvést do chodu a tak nás připravil o několik minut společného řádění.

Koncem naší návštěvy ale došlo i na slibovaný fotbal a náš reprezentant Řezi nahrál na všechny góly vítězného týmu.

Odjížděli jsme sice unavení, ale s pocitem, že v tom podivném paneláku se tetám podařilo vytvořit pro děti skutečný domov. Klobouk dolů!

A málem bych zapomněl – k obrázkům vzniklým při naší návštěvě nám přidala tety Míša hromádku dalších krásných, které budou vystaveny v prosinci v prostoru Pražské křižovatky! Díky!

Karel,
múzí principál

Návštěvníci/účastníci: Drahomíra DARI Fejtková, Irenka Kadeřábková, Bob Hochman, Karel Kryštof Navrátil + Dixi, Marwan al Soleiman, Tomáš Řezi Řezáč, Jaroslav SWETJA Svítek, Jaroslav Krakonoš Bureš