uskutečněné akce

Už někdy o letošních Velikonocích jsem byl s několika múzáky v Rakovicích v budově, která původně patřila k čimelickému zámku a sama vypadá trochu jako zámek pro uprchlíky, o které se tu stará o. s. Berkat skutečným zámkem je. Nu a u Velikonočního ohně jsme se při zpěvu písní z mnoha zemí domluvili s dívkami z Berkatu, že na letní tábor pro děti uprchlíků přijedeme s plnou múzí sestavou. Nakonec sice z plánované sestavy odpadli překladatel, spisovatel a písničkář Jiří Dědeček, Jacques Moliba a Paul Merild, ale průběh návštěvy byl tak nabitý, že bychom se i s nimi snad ani všichni nedostali ke slovu, přesněji k múzování. Taky se uvolnilo místo pro dopravu 12letého Matouše, syna jedné ze spoluzakladatelek Berkatu Bedřišky. Přijeli jsme na čas v 11, po tentokrát jen mírném Krakonošově bloudění. Protože děti právě svačily, představili jsme se jim přo jídle. Načali to oba žongléři, s Pedrem a Alžbětou jsme jim k tomu zabubnovali. Alžběta pak krásně zazpívala jednu moravskou a předvedla, že může učit děti i nejrůznější tance. Slovně jsme se poté představili i my ostatní. Slovně proto, že děti (na táboře příslušníci tří indiánských kmenů) pro nás měly připravené překvapení v podobě tří krátkých divadelních scének. Ty si i sami napsali.

První byli Sioxové s originální pohádkou O ohavné princezně. Vyvolali u nás i u táborových vedoucí záchvaty smíchu, po nichž následoval zasloužený potlesk. Stejně byla odměněna další autorská kreace Sen Michaela Jacksona v podání Navahů i poslední představení kmene Cherokee (Čerokí), které se jmenovalo tuším „Pařici“.

Vyprávět děj představení by zabralo příliš místa a ubralo by kouzlo originálu, takže doufám, že texty dostaneme od „berkaťáků“ a budeme je moci – při dodržení všech autorských práv- uveřejnit jako přílohu tohoto komentáře.

Po divadle jsme se dostali ke slovu my. Díky mírně zpožděnému obědu jsme stihli dětem nabídnout společnou dramatizaci tří pohádek, ale protože byl program jako při většině našich návštěv velmi nabitý, stihli jsme jen pohádky na pokračování odvyprávět a k vlastní dramatizaci nakonec nedošlo. Místo toho jsme ještě před obědem stihli pomoci Pedrovi s nácvikem první africké písničky, obligátní Mbemba jalula, Alžběta přidala pseudoafrickou sborovku „Ó bachčisarej“, pak přišly na řadu kolové hry cvičící postřeh „Samuraj“ a „Čuka, čau“, první porce hravého žonglování a bubnování …a podával se oběd. Všechno dění včetně oběda probíhalo díky přízni počasí na krásné zahradě a oběd u dlouhého společného stolu? Skvělý! Hlavní chod masové koule s omáčkou a rýží připravovala milá kuchařka z Ukrajiny, jejíž jméno jsem bohužel zapomněl a skoro nebeský iránský salát vytvořila vlastnoručně jedna z šéfek Berkatu Parisa. Doufám, že mi ještě poskytne recept.

Těsně po obědě dorazilo dívčí trio se strunnými nástroji a s řidičkou, manažerkou a maminkou jedné z nich v jedné osobě Blankou. Protože právě začínalo seznámení s principy řeči těla v podání Mileny Steimasslové, zapojily se do kruhu karimatek, ve kterém se konalo. Nádherná zahrada ovšem tentokrát hrála proti paní Mileně, stejně jako to, že mezi dětmi byla i četná hyperaktivní mrňata. Zejména Kuba jí hrál na nervy, ale Milena si i sním i s nesoustředěností a neustálými pózami ostatních poradila obdivuhodně, s klidem a grácií. Využila i Šamilovy mírné agrese vůči Edovi a nakonec se jí podařilo dětem předat spoustu důležitým informací formou příkladů využívajících všech jejich obranných, otrávených i útočných gest.

Při následující žonglérské exhibici přišla ke slovu i Řezyho jednokolka a skoky na ní přes diabolo, spousta Adamových originalit a samozřejmě i všichni žonglérští adepti z řad dětí i nás dospěláků.. Eda z Běloruska byl tak zaujat diabolem, že si vyžádal od našich žonglérů kontakt na obchod s žonglovátky a rozhodl se, že si ho koupí.

Paralelně s žonglováním probíhala dílna bubnování, kterou jsme střídavě vedli s Pedrem. Během rytmických úderů na djembe a žonglérského skotačení se String Ladies naladily, za pomoci Krakonoše i nazvučily a pak přišel gejzír jejich hudby, převážně klasické, ale v moderním rytmickém hávu. Když hrály na half playback, bylo je slyšet až do Čimelic. To nám oznámil po svém příchodu poslední múzácký návštěvník František. Ten je ovšem i berkaťák, takže tu byl v dvojroli. Ale zpět ke smyčcům a jejich virtuozním uživatelkám. Značně rytmizovaná řeč strun se zejména dětem velmi líbila. Dospěláci dávali přednost pasážím, které nebyly postaveny na nahraném podkresu notebooků, ale když ve finále došlo na rytmy taneční, zakřepčili si, nebo aspoň do rytmu podupávali skoro všichni.

Mezitím se velmi dobře bavili i psi. Naší 9ti leté veteránce Dixi tu totiž dělal společnost Pínův 9ti měsíční Bordo…a při jejich hrách opravdu bylo na co se dívat. Mimochodem, o Dixi se neuvěřitelně citlivě staral po většinu naší návštěvy malý Armén Aram. Netahal jí, nekřičel na ní, nežádal o vodítko, jen jí občas hodil klacík a jinak ji doprovázel po celé zahradě a tiše na ní mluvil. Naopak děti muslimské se dívaly značně nevraživě na to, když se psi pohybovali během jídla kolem stolů. Jiný kraj jiný mrav tady určitě platilo velmi zřetelně. Stejně tomu bylo u vystupování obou čečenských mladíků Mansura a Šamila. Pokud se jim nedostávalo dostatečného prostoru a vážnosti, působili velmi nasupeně a signalizovali ochotu ke konfrontaci. Jakmile jsme jim dali znát rovnocenné parťáctví, byli milí, vstřícní a ochotní. Takhle by se dalo mluvit o všech přítomných národnostech, ale podstatné bylo to, že to jsou děti a to skvělé, talentované a velmi vnímavé.

Po nečekaně brzkém odjezdu Blanky, Elišky, Jarky a Kačky ze String Ladies se chopily mikrofonů děti. Nejdřív Ali zpíval cosi jako iránské karaoke. Hudbu pouštěl na jeden mikrofon z mobilu a do druhého zpíval. Pak přišla na řadu Anička, která nás všechny svým zpěvem uchvátila. Nejen že má krásný hlas, ale i perfektně intonuje a zejména pomalejší písničky v jejím podání byly nádherné. Prostě talent! Tejna s Kristýnkou, které si se mnou dopředu domlouvaly mikrofonní zkoušku s následnou exhibici, byly trochu zaražené tím, jak je předbíhali průbojní kluci (po Alim i Mansur a rošťák Kuba), takže ve chvíli, kdy na ně konečně přišla řada, je přepadla tréma. Ale i jejich vystoupení sklidilo zasloužený potlesk.

Když se začaly děti o mikrofony přetahovat a vypadalo to, že jim jde víc o vybití a uvolnění než o zpěv, uznali jsme, že už jsme jejich pozornost zatěžovali až příliš a vyhlásili jsme pauzu. Při pohledu na hodinky i tak sklidily naše uznání. Napjatou pozornost totiž udržely od 11 do 18 hodin skoro bez přestávky. Šéfka Sandra proto vyhlásila volno, ale zároveň nařídila dětem vše uklidit. Tak jsme si užívali klidného volna při uklízení s nimi a za chvíli už to bylo volno skutečné.

Kolem sedmé večerní vzplál přičiněním Valerije a Františka oheň a začaly večerní špekáčkové hody. Vzápětí František vytáhl kytaru a spustil sérii písniček, při níž jsem mu s kytarou občas sekundoval. K našemu překvapení děti uprchlíků deseti národností zpívaly nadšeně české lidovky, takže jsme se k nim s nemenším nadšením přidali.

Mezi písničkami se všemožně povídalo a tuším Anička dala k lepšímu vtip, který se do mnohonárodnostního společenství tak hodil, že neodolám:

„Povídají si černoch a běloch a najednou se běloch zeptá „Hele a proč vy jste vlastně tak barevný?“. Na to černoch „To myslíš vážně? To vy zčervenáte, když je vám horko, zmodráte, když je vám zima, zežloutnete nebo zezelenáte, když je vám špatně a my že jsme barevný?“

Když chtěly vedoucí v devět vyhlásit pro děti večerku, přimluvil jsem se za její posunutí, protože jsme měli ještě jeden trumf v rukávě. Čekání na tmu vyplnily další písničky. Kromě jiných jsme ve triu s Pedrem a Františkem předvedli tři různé lidovky najednou. Šlo o písně „Já do lesa nepojedu“, „Jede, jede poštovský panáček“ a „Neviděli jste tu mou panenku“. Zpěv našich lidovek spolu s černým Angolanem do zdejší atmosféry přirozeně zapadl.

Když pak projevily zájem o zapojení do vícehlasu i Alžběta s Milenou, přidaly ještě „ Jede Kudrna, jede do Brna“ …a šlo to tak dobře, že doufám v nějaké opakování.

Paní Milena pak ještě dala k lepšímu slováckou pohádku o koze odraté, František další písničku … a už se setmělo a přišel čas na finále.

Adam a Řezy odešli na dvacet metrů od ohně, my s Pedrem jsme usedli s bubny na židle ještě za nimi a začala světelná show. Řezy jako mistr diabol rozehrál neuvěřitelný rej na bocích diabol svítících diod a Adam opětoval výzvu žonglováním se svítícími míčky. Nakonec žonglovali oba najednou a mně se úžasem málem pletly ruce při bubnování. Naštěstí opravdu jen málem.

U ohně po večerce pokračovala ještě zábava nás dospěláků, ale nemohu o ní referovat až do konce, protože jsem odešel před půlnocí spát. Asi to bylo trochu delší, protože děti měly po posunuté večerce i posunutý budíček a snídani. Nikomu to ale nebylo proti mysli. Ani Sandřin rozcvičkový ranní běh nikoho nemrzel. Po výtečné snídani s kakaem a čajem přišly opět na řadu bubny a žonglovátka. Bubenická dílna (tentokrát hlavně s děvčaty a se Šamilem) i ostatní múzování už probíhaly bez Pedra a Františka, kteří odjeli ještě před budíčkem a během dílen se se všemi rozloučila i paní Milena.

Po desátě se rozpršelo, což byl vlastně vítaný pokyn k přesunu do sušárny. Z té nás ovšem vyhnala Alžběta, která s děvčaty a bubeníky Alim a Matoušem připravovala finální překvapení. Za chvíli nás všechny zavolali zpět…a přišel šok v podobě perfektně nacvičeného tance plného rytmických zvratů, složité koordinace i koordinovaného rapování různých cizojazyčných slov. Výkony tanečnic i bubeníků byly v kontrastu ke krátké době, kterou jsme tu strávili neuvěřitelné. Ovace přítomných výkonu odpovídaly a já jen litoval, že sebou nemáme kameru.

Blížil se čas odjezdu a Sandra nás všechny pozvala na schody u vstupu, kde jsme se společně zvěčnili za spolupráce obou fotografů Valerije a Krakonoše.

Po focení jsme si ještě zazpívali se sbormistryní Alžbětou „Bachčisarej“, a s mým zaskakováním za Pedra i „Mbemba Jalulá“ a „Tambolaka namokili“ i s českou fonetickou verzí „Tam vojáka namočili“. Nabrali jsme ještě dva berkaťácké studentské „stopaře“ a za bouřlivého volání a mávání se dali na zpáteční cestu do Prahy. Neradi!

Na závěr bych rád připojil poděkování všem, kdo s námi potěšení z návštěvy a nejrůznějších múzických her a radovánek sdíleli. V první řadě jsou to děti, které se s vervou zapojili do toho, co jsme jim nabídli:

Tanec – Čečenky Deni a Tejna, Gruzínka Anička, Ukrajinky Alinka, Kristýna a Karolinka, Iránka Fatemeh, Moldavanka Kačka a Iránec Ali
Bubnování – Anička, Fatemeh, Kristýna, Ali, Čečenec,Šamil, Matouš z Modřan a vedoucí Eva
Zpěv – skvělá Anička, Fatemeh, Kristýnka, Tejna, Ali, Čečenec Mansúr, Ukrajinec Kuba a Šami
Žonglování – Čečenec Kharan, Moldavan Kolja, Bělorus Eda, Armén Tigran, Pakistánec Ahmed, Anička, Tejna, Fatemeh, Kolja, Kuba, Mansur, Matouš, Šamil
Řeč těla – Gruzínka Nina, Anička, Fatemeh, Tejna, Ali, Eda, rušič Kuba, Mansur, Matouš, Šamil + STRING LADIES s manažerkou a řidičkou Blankou

Do divadelních scének, které nám předvedly děti, se skvěle zapojili všichni.

Nemenší poděkování patří našim dospělým hostitelům a parťákům, kterými byli Bára, Eva, Kamila, Lindsey, Martin, velitel objektu Píno, šéfka tábora Sandra a správce i fotograf Valerij

Doufám, že se do Rakovic za dětmi dostaneme dřív než napřesrok na další tábor.

Karel
Principál Múz

Návštěvníci/účastníci: Alžběta Kostrhunová, Milena Steinmasslová, STRING LADIES (Eliška, Jarka, Katka+ Blanka), Adam Jarchovský, František Kostlán, Karel Navrátil + Dixi, Pedro Ngonga, Tomáš ŘEZY Řezáč; Jarda Krakonoš Bureš, Martin Krotký