uskutečněné akce

Návštěva Kadaňského ústavu sociální péče, ale především jeho obyvatel byla z mnoha hledisek výletem daleko za mantinely dosavadní praxe Múz. Poprvé se této návštěvy zúčastnila i kompletní rodina Petra Vopelky a zejména na reakcích obou dcer, bylo zřejmé, že jsme se ocitli v jiném světě. Jindy aktivní a bezprostřední děvčata byla v bezprostředním kontaktu s viditelně těžce postiženými neobvykle tichá a zamlklá. Dalším netypickým jevem byly slzy, které naši návštěvu hojně zalévaly. Kupodivu to většinou nebyly slzy bolestné a netekly jen z našich dojatých očí. První slzely ošetřovatelky, když sledovaly jak většinou zcela do sebe uzavřená a na lůžko odkázaná Kristýnka reaguje na jemný zpěv Věrky Slunéčkové. Pod vlivem hudby jejím tělem přestaly probíhat křečovité vlny… a Kristýnka se začala usmívat. Na Věrku dokonce upírala jindy nevidoucí a nepřítomné oči.

V podobném duchu reagovaly na hudbu nás všech i další „ležáci“. To je termín pro pacienty trpící většinou kombinovanými vadami, těžce mentálně, ale i pohybově postižené. Pod vlivem hudby se s nimi děly zázraky. I zkušené ošetřovatelky - tady mimochodem vesměs láskyplné a krásné bytosti bez nejmenší známky otrlosti či otupění – tály a celá návštěva jakoby byla zvláštně prosvícená citem.

Začala ovšem trochu opožděným příjezdem múzáckého auta. Vopelkovi už byli na místě a bavili se s dětmi. Věkový rozptyl těchto „dětí“ byl 4 - 50 let. Začali jsme na terase budovy A písničkami pro „ležáky“ – zvláštní bytosti žijící ve vnitřních, nám ostatním nedostupných světech. Už tady začal onen pocit blízkosti těžko sdělitelného zázraku. A zázrak trval až do našeho odjezdu.

Jediné nedorozumění nastalo při obědě, kdy jsme bohužel neobědvali spolu s dětmi, ale náš kontakt s nimi byl odděleným jídlem skoro na hodinu přerušen. Vzhledem k bezprostředně navázanému kontaktu ovšem tohle přerušení nenadělalo žádné škody. Ona spontánnost a bezprostřednost je daná tím, že většinu komunikačních bariér vytváří náš předsudky a různými konvencemi přeplněný „rozum“. Tady je vše bez přetvářky a společensky opatrnických tanečků.

Dobře tu obstáli i všichni múzáci. Jakub Noha s Bubákem a bratrem Honzou hráli jemně, ale s plným nasazením, Věrka se neomylně soustředila vždy na ty nejuzavřenější a vždy se dočkala odezvy, Krystýna s Barbarou uspěly nejen s pohádkou, ale s těmi šikovnějšími vytvářely krásné panáčky z rukavic a míčků. Skvěle obstáli i naši čtyřnožci, snad i proto, že zdejší děti jsou zvyklé na canis terapeuta Maxe. Kouzelník Paul měl velmi obtížnou pozici, protože normálně pracuje s mozky navyklými na určité stereotypy a tady ho stále někdo svými reakcemi překvapoval. Přesto dokázal připoutat pozornost.

Reakce zdejších dětí na naši návštěvu byly dalším spouštěcím mechanismem pro slzné váčky. Tiskly se k nám jásaly, zpívaly a tancovaly o sto šest. Šedovlasá a stále usměvavá Hanička nám zahrála brilantně několik lidovek na harmoniku, Olinka zpívala na mikrofon a vervních tanečníků bylo nespočet. Před odjezdem jsme si ještě společně opékali buřty a silné dojetí při loučení se tentokrát dlouho nedařilo rozehnat.

Návštěvníci/účastníci: Krystyna Skalická, Barbara Kocábková, Věra Slunéčková + pes Vojta, Petr Bubák Bublák, Paul Merild, Karel Navrátil + fena Dixi, Jakub Noha, Jan Noha; Jaroslav Krakonoš Bureš + Kateřina, Lenka, Šárka, Michal a Petr Vopelkovi