uskutečněné akce

Do Lichnova, naší druhé moravské etapy, jsme dorazili v sobotu podvečer. Dětský domov tu sídlí snad v nejhonosnější budově celé obce. Rekonstrukce budovy proběhla nedávno a velkoryse. Přivítala nás „tety“, která nás hned ubytovala v samostatném domku, který normálně obývají (a samostatnosti se zde učí) děti ve věku 15+. Cítili jsme se tu jak v tříhvězdičkovém hotelu. Otázkou ovšem je, je-li komfort dobrým vkladem pro budoucí samostatný život sociálně hendikepovaných… To sem ovšem nepatří.

Poté, co jsme si rozdělili lůžka a vybalili věci, jsme se sešli v jídelně s 15 skoro dospěláky (malí už šli spát) a nastartovali vše seznamovacím kolečkem jmen spojených s gesty. Všichni se zapojili a projevili postřeh i dobrou paměť, nejtěžší oříšek jsme ovšem museli rozlousknout my poslední v kruhu (múzáci Jirka, Honza a já), když jsme měli zopakovat všechna předchozí jména a gesta, ale zvládli jsme to. Nejlepší ovšem byla úplně na závěr teta Hanka, která vše zvládla bravurně, úsporně a navíc s půvabem.

S radostí jsme při následném muzicírování zjistili, že tu je spousta muzikantů, kteří jsou navíc ochotni se zapojit do společného muzicírování, což se projevilo ve všech večerních písních, ať šlo o Amigo, arabské, nebo o náčuch Mezihorek. Večer jsme pojali opravdu jen jako upoutávku na neděli, ale jak muzikantské vlohy, tak zájem o Paulova kouzla, Honzovo žonglování a i vše, co jsme jen naznačili, byly velkým příslibem pro ranní společné múzování.

V noci naše řady posílili ještě tanečníci Šahen a jeho, pro nás do té doby neznámý, kolega Honza, kteří přijeli po půlnoci z Jablonce, kde vyhráli významnou soutěž v hip hopu. A na vítězné vlně vjeli i ráno do lichnovské jídelny!! Sice jsme začali nejdřív písničkami, orientálním roztančením hadů a kouzly a tohle všechno místní děti, tentokrát už i s několika maličkými, pěkně rozehřívalo, ale když nastoupili oba street danceři, propukl takový jásot, že se třásla okna a ohroženy byly i naše ušní bubínky! Tohle nadšení pak provázelo všechny společné aktivity, takže můžeme oběma tanečníkům dodatečně děkovat za to, že předtím přece jen trošičku zatažené lichnováky patřičně rozproudili a rozjeli na nejvyšší obrátky.

Když jsem se o té zdánlivé rezervovanosti bavil se strejdou Tomem, zjistil jsem, že tu při naší návštěvě nebyli ti největší extrovertní tahouni, kteří byli na návštěvách doma, nebo u svých přátel. Celkovou atmosféru to ovšem nijak negativně nepoznamenalo.

Pro mne, jako muzikanta a vrchního woodkopfového kebuláče byli nejpříjemnější překvapením kytarista a zpěvák Ruda a Patrik, který hrál jak na kytaru, tak na djembe a k tomu přidal překvapení v podobě nelehké hry na didjeridoo. Navíc byl Patrik asi nejschopnějším žonglérem i nadějným kebuláčem. Na další djembe hrál velmi schopně Martin a na cajon zas válel Dominik. Patrik je zřejmě nejvšestrannější lichnovský talent, protože se v dobrém světle ukázal i v taneční dílně a u hlavolamů. Po zásluze je třeba jmenovat i další tanečníky Ondru, Renatu, Veroniku, Denisu, Jarka, Jirku, Petra, Martina a Natálii, kteří tančili s vervou a stejně neúnavně jako jejich lektoři.

No, a když už jsem u těch jmen, měl bych zmínit i herce. V morytátu o hyenách na hřbitově vystupovali Alex, Olda a Michal jako mrtvoly, coby dveře zavrzala tety Hanka, v mladou hyenu se proměnil schopný tanečník Mário, hyení maminkou mu byla teta Jana a věrohodným olupovačem mrtvol se stala Natálka. V dramatizaci čechomorské Mezi horami se pak ve svých rolích osvědčili Ondra, Patrik, Ruda, Olda, Roman a Mário jako hory, Jarek a Jirka coby funebráci, Jelen – Míša, Janík – Martin, Myslivec – Honza, Lipka – Renata, Kříž – Dominik a v nejtěžší roli Aničky Desisa. Pochvalu zaslouží všichni jak za herecké výkony, tak za kázeň, s níž se své role učili.

Woodkopf, žonglování a hlavolamy si vyzkoušeli a hlavně u hlavolamů trpělivost výdrž a určité schopnosti projevili Alex, Natálka, Honza, Olda, Petr, Mário, Denisa, Natálie, Ruda, již zmíněný Patrik, Ondra, Verča, Roman, Dominik, Jarek, Jirka, Renata, Martin, Petra a Michal. No, a aby byl výčet úplný, je třeba zmínit i čarodějovy učně Natálii, Míšu, Honzu, Renatu a samozřejmě i tetu Janu. A všechno kromě tance si vyzkoušel i strejda Tom. Bylo by chybou nezmínit nadšení, které vyvolal svým uměním Bob! K jeho štětcům a barvám, které rozbalil na zahradě před altánem, se hrnuli skoro všichni a tváře i končetiny se postupně proměňovali, takže před naším odjezdem a společným fotem jsme už byli velmi exotická parta, která by byla ozdobou každého karnevalu!

V areálu lichnovského děcáku bylo k dispozici vše, nač jsme si vzpomněli a ostatní mohou místním závidět univerzální hřiště, akusticky příjemný prostorný altán, zahradu s nejrůznějšími zákoutími a prostory k posezení, hrám, dovádění i rozjímání i hudební i sportovní vybavení. Zkrátka, je tu nadstandardně postaráno o naplnění volného času dětí jak materiálně, tak personálně (zapálení a kompetentní vychovatelé).

Odpoledne jsme v altánku s spolu s Jirkou a už jmenovanými muzikanty vytvořili improvizovanou kapelu, kterou Marwan nazval ŠTAFLE a protože i tato kapela hrála s chutí a nasazením, doufám, že se naplní vše, co jsem předběžně domlouval s paní ředitelkou, že se s většinou našich nedělních kolegů setkáme třeba na Životě nanečisto, Na dračích lodích a že si třeba i kapela ŠTAFLE zase brzo zahraje v plném obsazení Obecné nadšení provázelo i náš odjezd a bylo přiměřené tomu,co jsme tu společně zažili.

Děkujeme!!!

Za všechny múzáky
Karel, múzí principál

P.S. Na přiložených fotkách vás zdraví někteří z nás od Slezské Harty, kde jsme se zastavili, abychom stačili strávit lichnovské zážitky před příjezdem do Melče.

Návštěvníci/účastníci: Bob Hochman, Marwan Al Solaiman, Honza Hárovník, Honza Hlaváček, Jirka Kunecký, Karel Navrátil + Dixi, Paul Merild, Šahen Chačatrjan, Jarda Krakonoš Bureš