uskutečněné akce

Skoro po třech letech jsme se vydali v mrazivém ránu do léčebny v Opařanech. Opět jako jakýsi mikulášský dárek dětem od sponzora léčebny Petra Řehoře.

Nebudu se šířit o strázních cesty, kterou jsme absolvovali přes nefunkční ventilátor topení díky tomu, že jsme, zabalení do spacáků, usilovně škrabkami drásali led z vnitřku oken auta. V rampouchy proměněni jsme dorazili do léčebny kolem půl jedenácté…a zažili první překvapení, budovy bývalého kláštera, minule šedě nepřívětivé září barvami a čistotou. To podstatné ovšem je, že krom fasád se proměnila i atmosféra uvnitř. Areál se proměnil v místo vlídné přívětivé, ztratil se sterilně nemocniční charakter a spolu s optickými změnami se jaksi proměnili i lidé uvnitř. Jakoby pestrost a barevnost ovlivnila jak pacienty, tak sestřičky, které se tu o ně starají.

Ale zpět k návštěvě:
Nejdřív jsme odnesli do tělocvičny woodkopfová prkna, žonglovátka a bubny, do refektáře zvukovou aparaturu a nástroje a do klubovny, která se měla proměnit v království facepaintera Boba Hochmana jeho kouzelné náčiní - lahvičky, misky a štětce. Po chvilce potřebné k rozmrznutí nástrojů jsme se vydali za dětmi na první skupinu.

Nejmenší z našich dnešních partnerů nás přivítali bezprostředně a spontánně. Možná je víc zajímala fenka Dixi než úvodní povídání, ale při prvních písničkách už byli pozorní a chtěli zpívat taky. Dali jsme jim příležitost při koledě Půjdem spolu do Betléma, kterou jsme proměnili v píseň, jíž jsme se dětrem představili (…a Barborka na housličky…apod.). žonglér Tomáš jim ukázsl pár podivuhodných kousků, následovaly další pásničky…a už ťukal na dveře čas oběda.

K němu jsme se rozdělili do tří skupin. Já s Bobem jsme šli do A sedmičky, kde s námi ke stolům zasedli děti, které už byly Bobem zkrášleny. Bavili jsme se opět velmi bezprostředně, hlavním tématem byla sice zase Dixi a další pejskové, ale Honzík mne také zkoušel i z lingvistických a zeměpisných znalostí, Nikola předváděla své vůdčí schopnosti, když okřikovala své spolupacienty při různých pokusech o strhávání pozornosti a oběd (mimochodem výborný) proběhl ve velmi uvolněném a přátelském duchu. Po obědě za námi dorazili naši kolegové z ostatních skupin a proběhlo představení v podobném, duchu jako na první skupině. Naši spolustolovníci byli sice trochu méně spontánní než mrňata na první skupině, ale i tady nám bylo dobře a přátelskou atmosféru spoluvytvářely i vlídné a usměvavé sestřičky.

Na třetí, dívčí skupinu jsme se vydali přes mrazivý dvůr, ale u děvčat jsme si vnější zimu plně vynahradili. Nejen proto, že to měly trochu přetopeno. Všechno to jsou už velké slečny a některé z nich jsme znali z návštěv dětských domovů. Na táhle skupině jsme úplně zapomněli, jaký charakter má zařízení, ve kterém jsme. Krom jedné nenesla jediná ze zdejších pacientek viditelné stopy nějaké diagnózy a všechny byly okamžitě našimi plnohodnotnými hostitelkami a parťáky. I tady jsme zahráli pár písniček, byť v jiné skladbě a Tomáš se blýskl bravurními žonglérskými kousky.

Pak už ale byl čas k přesunu do tělocvičny. Tam se sešlo dohromady asi 40 dětí a sestřiček i s jedním „bratrem“. Ukázka woodkopfu, kterou jsme předvedli s Řezym (po dramatickém souboji jsem ho porazil v komentovaném souboji 3:2) navnadila velkou část přítomných k pokusům udržet woodkopfové prkno na hlave a našli se tady opravdoví vytrvalci i talenty. Největší talent osvědčila Nikola č. 2 a malý Erik. Nesmím ovšem zapomenout také na sestřičky a jejich mužského kolegu, kteří si prkna také vyzkoušeli a rozhodně ne bez talentu. Ve druhé půlce tělocvičny mezitím odstartovala žonglérská dílna a ani její lektor Tomáš neměl nouzi o adepty a talenty. Nakonec přišly ke slovu i bubny a tady musím vyzvednout zejména talent své spolustolovnice z oběda malé Nikolky. Potíže jí nedělaly ani složitější rytmy a určitě by měla dostat šanci svůj talent rozvíjet.

I z tělocvičny nás hnal neúprosný čas. Kolegové zatím připravili v refektáři aparaturu, Bob pomaloval tváře velké většiny shromážděného publika, včetně některých sestřiček a „finálový koncert“ mohl začít.

Hlavní roli v něm sehrála naše kapela Fénix, která byla i jádrem dnešní múzí party, ale publikum bylo aktivním partnerem a díky mé výzvě k tanci, do něhož se mají děti pustit kdykoli zazní písnička k tanci vhodná, jsme viděli spoustu zajímavých tanečních kreací. A to dokonce i při písních, které bych jako k tanci vhodné asi neoznačil. Zahráli jsme hlavně koledy, ale bouřlivý aplaus sklidily i vložené písničky nevánoční a stejně bouřlivě všichni tleskali a jásali ucelenému gradujícímu žonglérskému vystoupení Tomáše.

Venku se ovšem už začalo stmívat, nás čekala další mrazivá cesta, takže jsme museli končit. Neradi.

Jako větu na závěr bych rád připojil poděkování milé staniční sestře, která nám návštěvu Opařan nenápadně, ale perfektně zajistila organizačně a dělala nám trpělivou průvodkyni, ale také všem, s nimiž jsme sobotu v Opařanech sdíleli. Bylo nám s Vámi moc dobře!

Karel Kryštof Navrátil
Principál o.s. Múzy dětem

Návštěvníci/účastníci: Alice Kodýtková (viloncello + zpěv), Barborka Podobská (housle + zpěv), Bob Hochman (malování tváří), Marek Landštof (perkuse + zpěv), Karel K. Navrátil (kytara + zpěv, woodkopf + bubnování)+ Dixi, Ivo Procházka (baskytara, zvučení, extrémní řízení) Tomáš ŘEZY Řezáč (žonglování, woodkopf)