uskutečněné akce

Návrat do Dlažkovic nám trval ještě déle než do Litoměřic, konkrétně tři a půl roku.

Pom krátkém oddechu na cestě z Litoměřic jsme přesto i tady narazili na několik známých tváří a to zdaleka nejen mezi tetami. Co ovšem bylo naprosto úžasné, byly spontánní a mnohadecibelové reakce na vše, co jsme dětem nabídli.

Platilo to jak o sobotním podvečeru, který začal v někdejším vstupním prostoru dlažkovického zámku, o „přízní“ komárů poznamenaném šírání na zahradě, ale také o celém nedělním dnu. Po celou dobu s námi byli skoro všichni z 65 klientů zdejšího, v ČR nejlidnatějšího „děcáku“ a byli ochotni se podílet do strhání na všem, co jsme jim byli schopni nabídnout.

Ale zpět k příjezdu: dorazili jsme v sobotu kolem šesté (18,00), přivítali se s vychovatelkami a za chvíli byli obklopeni dětmi. To ovšem až potom, co jsem vybral jako prostor k seznámení „obývák“ druhé skupiny, tedy již na úvod zmíněné foyer s klenbami, sloupy a proskleným vstupem do krásné zámecké zahrady. Tam jsme se usadili a pomalu trnuli, když přicházely další a další skupiny dětí. Ty nás nakonec obklopily tak, že jsme se cítili jak v nějaké novodobé aréně. Představování se opět ujal Marwan a mezi uváděním nás ostatních se prohlásil za potomka králice, vlka a hada, který se na noc proměňuje v motýla. Ondra se skleněným baziliškem dětem také trochu vyrazil dech, v čemž zdárně pokračovala Alžběta zpěvem čínské písničky, Bob poukazem na naše, ještě z Litoměřic pomalované tváře dokladující to, co děti čeká v neděli a František zpěvem cikánské Duj duj duj duj dešuduj. Ta děti potěšila hlavně proto, že v Dlažkovicích je asi 90 % dětí, které jsou aspoň částečně romského původu. Když pak Marwan začal hrát s mým bubenickým doprovodem arabskou písničku, strhla tančící Alžběta úplnou smršť potlesku a křiku a písnička se proměnila v desetiminutovou improvizaci ke strhujícímu tanci, jehož skvělou aktérkou byla kromě Alžběty i v růžovém oblečená Adélka. Ta se do tance pustila s vervou a talentem, který nám všem naprosto vyrazil dech!!!

Po tanci jsme se vydali na zahradu, kde jsme přes postupující soumrak a mračna komárů předvedli dětem woodkopf a dokončili vzájemné představování doprovázené sliby zítřejšího společného múzování.

Spali jsme částečně v posledním patře zámku (Bob tentokrát nechrápal), částečně v ubytovně nad hospodou vedle kostela a ke snídani v 9,30 jsme dorazili odpočatí a natěšení na to, co nás čeká.

Múzování začalo opět v klenutém prostoru „dvojky“ a všechno začala Alžběta nácvikem „africké“ písně Tumba, surikaminadze tomba švíri, ó bachčisarej. Nevím z jakého jazyka tato slova pocházejí, ale jako memotechnickou pomůcku jsem dětem poradil „jsem na karimatce, jsou tam škvíry“ a docela se to ujalo.

Sbor vznikl impozantní a po skončení písničky se ujal taktovky Marwan s arabskou flétnou, kterou provokoval k tanci v hady proměněné děti. Jako nabídku taneční dílny produkci „hadů“ zakončila úchvatnou kreací Alžběta. Při jejím hadím tanci přijela Ljuba Krbová s Pavlem Trampotou, další překvapení pro zdejší děti. Ljuba seznámila děti s plánem jejich fotografování s boxerskými rukavicemi a nabídla jim cvičení inspirované bojovým uměním wu-šu, kterému se léta věnuje.

Pak jsme si ještě zazpívali „Mezi horami“ a pak už jsme se vydali do parku, holdovat dalšímu, možná poslednímu letnímu dni. V parku se toho odehrávala spousta. Já jako lektor woodkopfu můžu zodpovědně pět ódy na Sašu (správně Alexandru) a Davida, kteří se projevili jako snad nejtalentovanější a nejvytrvalejší „kebuláči“ ze všech, které jsem zatím v dětských domovech poznal. Ke konci dne Saša málem porazila naší Alžbětu a zabránil jí v tom snad jen shluk lidí a spousta dalších rušivých vlivů.

S vedoucí vychovatelkou paní Pettrichovou jsem se také domluvil a za pořizovací cenu jsme nechali v Dlažkovicích 3 woodkopfová prkna. Žonglér Ondra měl také celou řadu skvělých žáků, kteří by si zasloužili žonglérské náčiní pro další cvičení.

U Marwana, který vedl bubenickou dílnu, se nejvíc vyznamenali Martin a Vašek.

Bob si vybral pro bodypaintingový stolek stinné místo pod okrasnou olivou a protože bylo dětí tolik, pomáhal mu občas i náš všestranně talentovaný řidič a kamarád Krakonoš. František se odebral s malými zpěváky do odlehlejších končin parku, stejně jako Alžběta, u níž se postupně střídaly adeptky tance Šarlota, Adéla, Michala, Anča, Tibor, Milan, Kristýna, Michala, obě Heleny, Simona, Vanesa a Monika.

Ljuba Krbová s Pavlem Trampotou a jeho partnerkou střídali místa, až se usadili pod velikánským dubem.

Jejich fotografie dokládají atmosféru, která po celou dobu v dlažkovickém domově vládla. Docílit u dětí vážných tváří, které by víc odpovídaly boxerským rukavicím a další sportovní výstroji, jim dalo opravdu neskonalou práci.

Řádění na zahradě přerušil oběd, u kterého jsme se postupně vystřídali. Byl ve znamení hub a jak polévka, tak kuřecí nudličky s hranolky a houbami byly skvělé. Po obědě jsme v akusticky nevhodné, ale prostorově příznivé tělocvičně nacvičili a pak sehráli dramatizaci Mezihorek (herci Zdeněk, Patrik, Pavel, Kristýna, Iveta, oba Vaškové, Simona, Adéla, Monika, Tibor, David, Patrik, Bára, Milan, Baruš a Michal), Ljuba vyzkoušela výdrž dětí cvičením ve stylu wu-šu, František se svými žáčky zpěváčky (Ivana, Magda, Monika, Saša, Tereza, Nikola, Kateřina, Nikola H., Dorota) zapěli jednu cikánskou a místní tanečnice nám ukázaly, jak si představují hip – hop.

Pak jsme šli dál holdovat krásnému parku a společnému múzování. Mimochodem, jak pokračovalo malování, děti se postupně proměňovaly v podivné zářící bytosti a světlo v jejich očích bylo pro nás nejlepší odměnou. Se Sašou a Davidem jsem několikrát prošel s prkny na hlavách celý rozlehlý park a zjistil, že tu mají dost a dost prostoru pro další růst nejrůznějších sportovních i dalších zařízení. Jen na to někde sehnat peníze…

Ljuba odpoledne trochu sabotovala Bobovu práci a na tváře zkrášlené mystickými motivy přidělávala líčidly monokly a krev, které se ovšem hodily k iluzi boxerských klání.

Před odjezdem ještě Alžběta s tanečnicemi vystřihla choreograficky zajímavý tanec za doprovodu Marwanovy bubenické grupy …a pak už jsme se museli rozloučit. Dostali jsme dětské výrobky z místní keramické dílny, ale to co nás potěšilo ještě víc, bylo nadšení, které nás provázelo po oba dny. Promítlo se i do naší nálady při odjezdu. Nikdy jsem snad v autě a u restauračního stolu nezažil tolik smíchu. Moc a moc děkujeme!

Karel, múzí principál

Návštěvníci/účastníci: Bob, František, Alžběta, Karel, Marwan, Ondřej, Kráka, Ljuba + Pavel