uskutečněné akce

Už při předchozích „vlnách“ covidové epidemie jsme zjistili, že zařízení ústavní výchovy jsou v ČR těmi nejopomíjenějšími a nejizolovanějšími. MŠMT je má kdesi na okraji zájmu, vzhledem k proti covidovým opatřením se ocitají v izolaci, ale takovou pozornost a účast jako třeba zařízení pro seniory v nikom nevzbuzují. Výjimkou jsou jen neziskovky, jež se pomocí dětem v ústavní výchově dlouhodobě zabývají. I z tohoto důvodu jsem absolvoval ve jménu obou našich partnerských organizací velkou šňůru telefonických hovorů s většinou spřátelených zařízení.

Jediným jednoznačným spojovníkem všech rozhovorů byla jasně artikulovaná radost z faktu, že se o ně (děti + personál zařízení) někdo zajímá a sdílí jejich starosti, problémy i úspěchy při jejich překonávání. Někdy bylo to potěšení překvapené, jindy téměř užaslé a tenhle fakt sám jasně dokazuje, jak jsou tato zařízení a všichni v nich trestuhodně stranou veřejného i institucionálního zájmu. A to navzdory tomu, jak se potřeba pomoci a zájmu osudem a životními okolnostmi zkoušeným a postiženým ve společnosti přetřásá na všech stranách.

Abych nebyl kritický nespravedlivě, musím zmínit, že se situace leckde příznivě mění zejména díky postojům krajů. Ty jsou většinově zřizovateli dětských domovů a jejich potřeby, i ty způsobené covidem, naplňují často velmi dobře. Zdůraznit bych to asi měl zejména u kraje Libereckého a Středočeského, kde je DD zmiňovaly nejčastěji jako příkladné.

Potíže s covidem hůř překonávaly DD, v nichž byl větší počet odpíračů očkování. Těch ale výrazně ubývalo zejména poté, co covidová vlna na děcák dopadla a museli tam překonat nával choroby u vychovatelů i dětí. Ani děcákům se nevyhnuly fatální případy s pohřbem někoho ze zaměstnanců a i tady, přes blízkost smrti, zůstali někteří odpírači zatvrzelí. Pokud bych se odvážil o statistický náznak, je procento odpíračů poměrně malý. Celkem jde o 3-5 %. zaměstnanců. To asi odpovídá i procentům v celkové populaci. Ve veřejném prostoru je to ale procento mnohem hlasitější.

K pozitivním poznatkům patří fakt, že mnohé děcáky se „surfování po covidových vlnách“ naučily zvládat, a dokonce je využily k vylepšení vztahu s dětmi. K tomu mohla paradoxně napomoci vetší izolace zařízení s pojená s nutností spolupracovat při výuce i čelit společně nenormální situaci. Samozřejmě existují i opačné případy, kdy totéž vedlo k ponorkové nemoci a vyostření jindy pod pokličkou doutnajících a latentních vztahových problémů. Těchto případů bylo ale minimum.

Velkou chválu zaslouží obětavost všech, která si nezadá s obětavostí zdravotníků. Tady ovšem bez veřejného ocenění. Hodiny, které museli a musejí zaměstnanci zařízení s dětmi trávit nad rámec běžné pracovní doby narostly do rozměrů, které nelze zaplatit. A to nejen pro nedostatek financí, ale i pro jejich nevyčíslitelnou cenu.

Chválu však nezaslouží jen zaměstnanci, ale i děti samotné. Vyrovnat se s izolací, s omezením vycházek, se zákazem návštěv u rodičů a samozřejmě i s neustálými změnami pravidel a zákazů je těžké a většinově obstály malé i velké „na výbornou“. To, že v dětských domovech zásadně nevzrostly počty útěků, konfliktů a případů sebepoškozování je překvapivé a svědčí to o paradoxním faktu, že děti z „ústavky“ se vlastně umí na nenormální situaci adaptovat lépe než ty vyrůstající v prostředí přirozenějším. Jsme prostě v nenormální fázi vývoje společnosti. A děcáky i děti v nich jsou v té nenormální situaci permanentně.

Nakonec zmíním událost, k níž došlo až po Vánocích. Na začátku byl hyenismus nejhrubšího zrna: V DD v Pyšelích došlo k loupeži vánočních dárků pro děti. 40 dětem někdo ukradl dárky v hodnotě 15 tisíc korun. Ta dobrá zpráva je, že když se to ze zpráv dozvěděla kolegyně Karol z Patrona, rozběhla přes sociální sítě akci, díky níž dětem s námi spolupracující dárci posílají dárky náhradní. A podobně reagovaly i další neziskovky. Tak ať je mezi námi víc těch dárců a různých obdarování schopných a hyen i lhostejných ať je čím dál méně.
Lepší rok 2022 dětem, jejich vychovatelům i Vám všem vinšuje principál

Karel Navrátil