uskutečněné akce

Dva dny v pěkném městském divadle v Kolíně, kam mne pozval do poroty festivalu ZUČ /zájmové umělecké činnosti/ dětí z tzv. pasťáků z celé ČR ředitel býchorského DDŠ Aleš Bureš, pro mne byly nepřetržitým řetězcem (většinou) náramně příjemných překvapení. Prvním byl fakt, že se mám stát jako reprezentant Múz a projektu PATRON předsedou poroty, dalším bylo seznámení s kolegy porotci. Miloše Nguyena jsem zatím znal jen ze Zámečku a z internetu, seznámení osobní bylo moc fajn a slíbili jsme si i setkání další. S Janou Pánkovou jsem se seznámil až na místě, ale protože je cannis terapeutkou a krom dětí se věnuje i opuštěným psům, našli jsme společný jazyk a společná témata hned.

Překvapením největším bylo na 150 dětí z „pasťáků“. V ničem nepotvrdily negativní pověst, která je obecně provází a stigmatizuje a na své umělecké přehlídce se projevovaly bezvadně nejen jako účinkující, ale i jako publikum.

Protože jsem byl několikrát v porotách Nejmilejšího koncertu /podobná soutěž klasických „děcáků“/ mohu srovnávat. Kolínskou soutěž nepředcházela kvalifikační kola jako Nejmilejší koncert, takže tu byl podstatně větší rozdíl mezi nejlepšími a těmi, kteří se prostě jen chtěli zúčastnit.
K obhajobě těch horších výkonů je ale třeba přiznat, že vystupující mají často řadu hendikepů, které jim umělecký projev značně ztěžují a už fakt, že se vystoupení odváží, je často velký úspěch.

Překvapením pro mne ale byla šíře výkonů kvalitních a hlavně – několik výkonů na takřka profesionální úrovni!!!

První den se soutěžilo v kategoriích sólový zpěv, hra na sólový nástroj, recitace, sólový tanec a beatbox. To, že jsme rozhodovali nestranně a pečlivě není třeba zdůrazňovat, ostatně je to znát i z výsledků, které si detailně můžete prostudovat na webovkách DDŠ Býchory. Já se zastavím jen u vystoupení, která mne osobně nějakým způsobem zasáhla.

Nejdřív ale je třeba zmínit soutěž výtvarnou, probíhající formou výstavy ve foyer divadla. Tématem byli indiáni, asi proto, že býchorští mají u domova farmu s koňmi a kolem totemy, teepee a další indiánsky laděné prvky. Dokonce i jeviště divadla bylo zdobeno v indiánském duchu, ale paradoxně kompaktnější a nápaditější soutěžní expozice měli hosté. Hodnocení bylo nelehké, protože všechny vystavené soubory děl byly nějak originální a nápadité. Nakonec zvítězili černovičtí, za nimiž se umístilo v těsném závěsu Vrchlabí. Obě instalace byly velkolepé a originální, já ale kromě nich ocenil vtip výtvarného zpracování zadání „indiány“ DDŠ z Prahy 2.

První soutěže na pódiu v sólovém zpěvu a hře na sólový nástroj měly po sedmnácti účastnících a několik z nich opravdu stálo za to! Už tady se projevil všestranný talent Nikoly z Hamru, nebo Jirky Horvátha z Býchor, kteří pro mne patřili spolu s Jakubem „Crackem“ z Buškovic a flétnistou Rosťou ze Střílek k největším překvapením celého dvoudenního maratonu.

Velmi skromná Nikola byla nenápadným tahounem většiny vystoupení hamerských a kromě osobitého přednesu převzatých písní mne zaujala výtečnou i vkusnou parodií vietnamské prodavačky v kategorii malé jevištní formy. Sólový zpěv vyhrála a pro ceny si šla v každé kategorii, jíž se zúčastnila.

Podobným tahounem byl pro buškovické Jakub „Crack“. Skvělý tanečník, beatboxer i bubeník, ale také autor jednoho z pro mne nejvýraznějších děl celé dvoudenní přehlídky – krátkého filmu „Pasťácká hymna“. Zdánlivě pomalu plynoucí dokument o nahrávání skladby ve studiu má několik rovin a rámování romským krimi blues z tísnivých exteriérů mu dalo kvalitu výrazně přesahující rámec této soutěže. I v kategorii beetbox si Jakub šel pro cenu za první místo a obstál by se svým vystoupením i na velkých otevřených kláních.

Jirka Horváth z pořádajícího DDŠ Býchory si šel na pódium pro cenu také několikrát. V kategorii sólový tanec ovšem doplatil na radu jednoho z vychovatelů, aby si vzal sebou na jeviště malého parťáka. Nebýt toho, stal by se jednoznačným vítězem. Takhle by jeho vítězství nebylo fér k opravdu sólovým konkurentům a skončil „až“ třetí.

Dvakrát si odnesl pomyslnou palmu vítězství skvělý flétnista Rosťa. Jako muzikant bych ho bral všemi deseti do kterékoli ze svých tří kapel. Čistota tónu, bravurní technika spolu s drajvem udělaly z obou jeho vystoupení jedny z vrcholů soutěže.

Náramně příjemným překvapením pro mne byla i soutěž v recitaci. Ze 16ti soutěžících byla minimálně třetina nad laťkou očekávatelných lehce sentimentálně bolavých a školsky deklamačních interpretací notoricky známých textů. Nejvíce vyčnívala vystoupení vítězné Aničky z Moravského Krumlova s Předmluvou k Seifertovu Cukrářskému krámu, ale mne ještě víc zaujala recitace býchorské Viktorky. Její přednes Koňského snu byl přesvědčivý a úchvatný nejen zaujetím a půvabem evokujícím představu, že o koni vypráví víla vlající při cvalu na koňském hřbetu. Škoda jen, že to nadšení trošku neubrzdila a slova básně na nás sypala překotněji než by bylo ideální. Jinak by asi recitační dostih vyhrála.

Vrcholem absolutním pro mne byl zážitek ze skupinového tance. Čáku na vítězství v soutěži si dost oprávněně dělali domácí s choreograficky, hudebně, výtvarně i světelně nadupaným pohádkovým tancem trollů. Oprávněně..., kdyby ovšem nebylo Pirátů . Tenhle kousek tanečníků z Vrchlabí vyrazil dech i jednomu z porotců druhého dne, jímž byl Eda Beil , taneční mistr a také tanečník jednoho z ročníků Star Dance. Vystoupení pirátské bylo úchvatné ve všech aspektech od nápadité choreografie, přes výkony tanečníků v absolutním souladu s hudbou a práci s rekvizitami až po maximální využití celé scény. Kdyby někdo řekl, že choreografii má na svědomí a tanečníky vedl Petr Zuska, vůbec bych se nedivil. Požitek z představení mi signalizovalo celé tělo – zatajený dech, vlhnoucí oči i zježené chlupy. Pro mne prostě vrchol!

Eda mimochodem předvedl na pódiu i ukázku flamenka za doprovodu dvou kytaristů /ze Střílek/a s vervní taneční asistencí ředitele DDŠ Býchory a duše celého festivalu Aleše Bureše.

Při zmínce o Aleši Burešovi musím hlasitě pochválit hladký průběh celé náročně akce. Sám mám s pořádáním velkých akcí dost zkušeností, takže vzdávám hold všem organizátorům, osvětlovačům, technikům, zvukařům, produkci, prostě všem, kdo se o bezvadný průběh celé akce zasloužili. BRAVO.

V rámci druhého dne se mi podařilo setkat se se zástupci několika zúčastněných zařízení a prezentovat jim projekt PATRON i ochotu rozšířit projekt a sehnat patrony i pro jejich děti. Zájem byl zřejmý, tak uvidíme…

Jmenovitou zmínku by si zasloužili i mnozí další aktéři, ale to bych psal pro čtenáře bez autentického zážitku nudný soupis jmen. Neodpustím si ale chválu moderátorů. Rutinér Aleš byl vtipný a pohotový, byť občas „přetahoval“ jak říkáme my rozhlasáci:) Výtečně mu ovšem sekundoval gymnazista Filip. Kultivovaný a neméně pohotový mladý muž s dobře našlápnutou budoucností.
A ještě jedno jméno si neodpustím. Malinká medailistka pěvecké soutěže Stella působila i ve svých tanečních vystoupeních jako radostný gejzír energie, vždy oživila pódium a na tvářích přítomných vyvolala bezděčný úsměv.

Ten, ovšem v podobě hlasitější vzbudilo i představení Popolušky, jímž vyhráli kategorii malých jevištních forem divadelníci z Prahy 2. Ocenění zaslouží i to, že mladí použili jako instrument slovenštinu, která se jinak z našeho života a povědomí vytrácí.

A byť unaveni dvoudenním maratonem, s radostným úsměvem jsme s kolegou Milošem Nguyenem odjížděli vlakem z Kolína, kam, stejně jako do Býchor, na dálku posílám vřelý dík a přání stejně úspěšného pokračování pro roky příští!

Karel Navrátil