uskutečněné akce

Jako domů už jezdíme do Rakovic a to nejen za dětmi, ale také za vílami mnoha národností z Berkatu, které se tu o děti starají.

Samozřejmě tomu bylo stejně i tentokrát. Přijeli jsme brzo odpoledne a hned jsme se zapojili do místního dospěláckého i dětského hemžení. Děti sice ještě dokončovaly rozličné prográmky, které pro ně připravily jejich vlídné vedoucí, ale mezitím se s námi bouřlivě zdravily a vyzvídaly, co že jsme přivezli, kdo ještě přijede, kdo nepřijede a proč atd. atp. Usměvavé hostitelky nás ubytovaly a pak už přišlo klasické představování…Alžběta zazpívala a zatančila, múzí novic Ondřej ukázal, že si s našimi žonglérskými veterány Adamem a Řezim v ničem nezadá, Marwan zahrál a jako obvykle i trochy všechny mystifikoval, Paul kouzlil až se hory zelenaly, Dixina řádila s klacíčky, které jí děti přičinlivě házely a já jsem „nenápadně předvedl, že se dá s prknem na hlavě nejen chodit, ale také moderovat a woodkopfově sportovat.

Do múzování se zapojil i Marwanův bratr Munyb, který velmi dobře bubnuje a zpívá.

Bon a jeho malování na tváře a končetiny přišel ke slovu také, ale tentokrát maloval jen dospělé dívky, protože jsme chtěli malování dětí nechat až na sobotu a krásou namalovaných vedoucích je řádně navnadit. Jak ukázalo zítřejší dopoledne, povedlo se! S dětmi jsme dělali vše, co je napadlo. Předváděly nám zpěv i tanec a stálo to za to, stejně jako tanec berkatích dospělých dívek. Byl by také hřích, nezmínit se o exotických dobrotách, kterými nás častovaly jak v pátek večer tak v sobotu v poledne.

Večer jsme tradičně zakončili táborákem, u něhož nedošlo jen na opékání buřtů. Ale také na povídání a zpívání, byť tentokrát bez kytary. Přiznám, že absenci tohoto nástroje mám na svědomí já a mé odmítání, ale myslím, že to večeru na půvabu nic neubralo. Po noci, tentokrát nerušené nějakým abnormálním chrápáním, jsme společně opulentně posnídali a pak přišly slíbené bubenické, kouzelnické, woodkopfové a malovací dílny, společné hry a tancování. Vyjmenovávat všechny ty čečenské, ukrajinské, běloruské, vietnamské a další talenty by zabralo příliš místa, takže vás odkážu na minulé komentáře, protože jsme se tu sešli ve většině s mladými „starými“ známými. A těch talentů tu bylo opravdu požehnaně. Zažili jsme i zřejmý a zjevný rozdíl mezi dětmi tzv. příchozích a dětmi z dětských domovů, které jsou ve velké míře ve sém chovaní poznamenané životem mimo rodinu. Je zřejmé, že pro vývoj člověka je nejbližší rodina důležitější než vlast, byť je jasné, že mít na dosah oboje je asi ideální. I po obědě jsme ještě s dětmi řádili, ale protože jsme tentokrát museli brzo do Prahy, rozloučili jsme se poměrně brzo. Já spěchal na koncert, který jsme měli s kapelou v Balbínce, Alžběta jela na Moravu, zkrátka nikdo z nás se k našemu smutku nemohl zúčastnit závěrečného táborového večera, takže jsme jen všem ze srdce popřáli zdar a krásné léto a neradi odjeli za svými povinnostmi. Snad se uvidíme dřív než až za rok!

Za všechny „múzáky“
principál Karel

Aktivní děti:

Anička, Gruzie - zpívání
Ahmed, Pákistán - bubnování
Nika, Gruzie - kouzlení
Baira (Kalmycko) - levitace nad zemí (kouzko od Kouzelníka)
Kuba, Ukrajina - diabolo a rapování
Annujin, Mongolsko - žonglování
Cheda a Imani, Čečensko - zpívání
Kristýna a Angelina, Ukrajina- zpívání
Tonča (ČR), Kája (Ukrajina) - nacvičily si taneček s Alžbětou

Návštěvníci/účastníci: Alžběta Kostrhunová, Bob Hochman, Jacques Moliba, Marwan al Soleiman + bratr Munyb, Ondra, Paul Meril, Karel Navrátil + Dixi, Jarda KRAKONOŠ Bureš