uskutečněné akce

Do DD Pepa jsme se dostali po dlouhém čase.

Začátek byl hodně rozpačitý. Děti se totiž ne a ne sejít. Trochu za to zřejmě mohla malá informovanost dětí o tom, co je čeká. Většinou se setkáváme s dětmi namotivovanými a tady bychom některé ani nespatřili, kdybychom je nenavštívili v jejich pokojích.

Další měly zase potíže se studem. Nefungovala ani jinde spolehlivá bouračka bariér Dixi, která tady měla protipól v domácím urostlém psovi Alfovi.

Nakonec ale zvítězila zvědavost a děti se k nám připojily, možná pod vlivem písniček, které jsme s chutí zpívali s Pedrem, možná ze zvědavosti na dva „Uličníky“ Petra Vacka a pana Zindulku.

A co teprve, když všichni zjistili, že s námi přijel skoro profík v break dance!

První se ovšem ukázali místní, s nimiž nacvičil „strejda“ Martin nádherné valašské hry. Výkony dětí a strejdy v tanečním žánru předčily vše, co jsme dosud v dětských domovech viděli. A že toho už bylo! Byla to smršť vtipných a perfektně nacvičených čísel, která by se neztratila ani v dobrém cirkuse.

Pro náš tým nebylo lehké místními nastavenou laťku zvládnout, ale díky Pedrovi, Petrovi Vackovi a panu Zindulkovi jsme to zvládli i před lekcí break dance, kterou dětem připravil Petr Weiser na dobu předobědní. Bubny, hlasivky a herecké zkušenosti hrály v náš prospěch a děti postupně ztrácely poslední zbytky rozpaků.

Na zahradě s Dixinou a jejími kousky už jsme byli fajn parta a my jsme tiše obdivovali důvěru a vřelá vztah, který děti projevovaly k prošedivělému, ale vnitřně mladistvému strejdocvi Martinovi.

Druhý strejda zatím připravoval v roli kuchaře oběd, s nímž mu pomáhala jinak skrytý novopečený maminka miminka, které se nedávno stalo nejmladším klientem PEPY.

K obědu jsme se sesedli k provizorně zvětšenému stolu v jídelně a kromě příjemného hovoru zaujala intenzita s níž místní puberťáci lehce agresivním způsobem dávali najevo přízeň Hance, dceři Petra Vacka.

Po obědě nastal čas pohádky. Nejdříve to vypadalo, že posluchači budou jen dospěláci, ale nakonec se většina dětí (z velké části hyperaktivních) zklidnila a vyprávění pana Zindulky o hloupých čertech jsme vyslechli všichni se zaujetím.

Po obědě nastalo opět hemžení v hudebním pokoji, který od naší poslední návštěvy sice nepřišel o katastrofální akustiku, ale evidentně se stal velmi využívaným prostorem.

Po obědě tady kralovaly „Mezihorky“ – tedy píseň Mezi horami, v níž se udála, zjevně působením Petra Vacka, podstatná změna: z doposud pasivního Janíčka, který vleze do rány myslivci, případně je nevinně neschopným myslivcem zastřelen místo jelena se stal obětavý ochránce zvěře, který se vrahu myslivci vrhne do rány aby zachránil nevinnou parohatou oběť. Příběh byl tak úspěšný, že se hrály reprízy při nichž se aktéři vyměňovali role. Po dalším bubnování jsme zjistili, že je venku krásně a do konce naší návštěvy se hrála vybíjená každá proti každému. Z týmu Múz vynikl celkem logicky breakař Petr, který celkové vítězství rytířsky přenechal špatně slyšící černovlásce Nikole. Velmi dobře si ovšem vedli všichni tři Vackovi, ovšem nejúspěšnější byl Jáchym.

Odjíždět se nám moc nechtělo, ale pražské povinnosti volali, takže jsme po obvyklým nekonečném loučení odpíchli směrem ku Praze. Snad nám návrat tentokrát nebude trvat tak dlouho!

Karel – principál

Návštěvníci/účastníci: Pedro Joao Macaxi, Karel Navrátil + Dixi, Ivo Procházka, Petr + Hanka + Jonáš Vackovi, Petr Weiser, Stanislav Zindulka