Motivační návštěva Nového Strašecí měla hned u startu pár zádrhelů. Prvním bylo už hledání schůdného termínu před prázdninami - nedělní podvečer, navíc těsně po návratu dětí z vodáckého výletu nebyl pravda ideální, ale co můžete chtít po východisku z nouze. Druhým zádrhelem byl pohled na koncová světla do Strašecí odjíždějícího autobusu, v němž jsme proti plánu neseděli a sledovali je z opuštěné zastávky. Naštěstí jel za chvilku z blízkého Dejvického nádraží “rychlík”a my po neplánovaném špacíru z nádraží dorazili na místo. Do jídelny se pomalu trousila skupinka sice známých, ale viditelně povinnou komplikací podvečera otrávených puberťáků. Naštěstí díky nakažlivé Alžbětině energii a vtipu i strhující ukázce improvizovaného zpěvu postupně tály ledy, děti i zpočátku trochu nervózní vychovatelka Monika. Zájem o sametové posvícení rostl, přibývaly zvídavé a podnětné otázky a nakonec se skoro všichni k účasti v projektu, přípravách a průvodu spontánně hlásili. Ti, kteří mají své patrony a patronky (ve Strašecí jich je momentálně 5) se pravděpodobně průvodu a připrav na něj zapojí s nimi.
Zpáteční cestu ze Strašecí posledním vlakem provázel pocit dobře vykonané mise a dlouho doznívající sdílená radost.
Na pokračování “sametu” si sice musíme počkat do září, ale nějaké sametové nápady se možná vylíhnou už na táboře, kam za dětmi vyjedeme v půli července.
Tak na shledanou!