Solenice podeváté, ale tentokrát po dvou a půl roce. To mi proběhlo hlavou při přípravě na návrat do domova, který jsme navštívili kdysi mezi prvními. Přes časovou mezeru jsme tu našli spoustu „starých“ známých. A nešlo zdaleka jen o „tety“ Broňu a Danu, pamatovala si nás tu řada dětí a podle toho jsme se tu také cítili.
Na rozdíl od poslední návštěvy jsme se tu nesetkali s žádným „strejdou“, nad jejichž přítomností jsem jásal při minulé návštěvě. Odešli. Možná i proto jsme byli přivítáni vřeleji a při všech činnostech i s neutuchající pozorností malých i velkých. Dětí tu bylo kolem 30 a to od nejmenšího, bohužel zrovna nemocného batolete, přes prťousky až k velkým slečnám se skoro hotovým mužským. Ten věkový rozptyl by mohl vzbuzovat obavy, že s nimi nelze dělat vše společně, že buď malí, nebo naopak velcí se občas budou nudit, ale opak byl pravdou!
Už při představování v nejvyšším a největším obýváku nad točitým kovovým schodištěm, kde pro nás bylo připraveno pohoštění v podobě skvělých pizza koláčků, ještě lepšího štrúdlu a vynikajících čokoládových řezů, všichni pozorně vnímali nejen Paulova kouzla a Honzovo žonglování, ale i Alicinu ukázku J.S.Bacha a velmi dlouhou starodávnou pohádku o dvou ševcích v podání pana Zindulky. A to navíc i bez jindy obvyklých puberťáckých poznámek:-) K mému překvapení navíc udrželi všichni pozornost po celou dobu naší návštěvy. Bavily je písničky, ať šlo o naše autorské, nebo o etnické, které jim nabízel harmonikář Jirka, Venku se s vervou pouštěli do woodkopfu (talent prokázaly i tety Broňa a Dana), s nadšením si zkoušeli troubení na Krakonošovu pomačkanou trumpetu (nebo pozoun bez snižce?-). Kolem Honzových žonglovátek bylo také pořád plno. Bubnům se k mému překvapení věnovala s vervou hlavně děvčata a o psího návštěvníka Dixi zase pečovali citlivě a jemně hlavně menší děti.
Podstatnou měrou se o program zasloužili i dva místní autoři. To ale až po skvělém obědě, který pro nás všechny připravily dvě paní kuchařky. Mimochodem, i ty si užily odpolední program, protože nezmizely hned po obědě, jak to často zažíváme, ale sledovaly pozorně dění na prostranství před domem až do našeho odjezdu.
I v Solenicách přidal Paul k obědu kouzelný dezert v nejvyšším patře děcáku a byl odměněn hlasitým nadšením všech diváků. Zdejší měkký koberec pak posloužil i jako pohodlné lože pro mrtvoly, ve které se proměnily menší děti při následné dramatizaci morytátu o hyenách na hřbitově. Olupovače mrtvol ztvárnila přesvědčivě teta Dana a hyení maminku zas teta Eva.
Zbytek múzování už probíhal na sluníčku v řekou provoněném vzduchu, kde mezitím Krakonoš připravil aparaturu, takže jsme mohli hrát i s použitím techniky. Písničky naší kapely Fénix střídaly cikánské a židovské, na řadu přišly i latinskoamerické.
Tentokrát jsme se dostali i blíž vážným tématům než při jiných našich návštěvách, a to hlavně díky čerstvému úspěchu Elišky, která si den před naší návštěvou přivezla čestné uznání z literární soutěže v Českých Budějovicích. Kromě uznání přivezla také čerstvý výtisk sborníku se svou povídkou. A tuto, do značné míry autobiografickou povídku o komplikovaném osudu dívky, která se kvůli selhání svých rodičů dostala do dětského domova, přečetl za slunečního dne na solenickém dvoře vedle Vltavy pan Zindulka. Po oněch patnáct minut panovalo naprosté ticho a kromě těch nejmenších nikdo skoro nedýchal. Elišku i interpreta její povídky pak odměnil zasloužený aplaus. Doufám, že nám Eliška povídku pošle, abyste měli také příležitost si jí přečíst.
Dalším naším parťákem v múzování se stal místní rapper Jakub. Chystá vydání svého prvního dema a má na to! Stáhl si vhodný hudební podklad a jeho texty jejich interpretace si zaslouží pozornost podstatně většího publika, než měl v neděli odpoledne v Solenicích. I témata jeho rapování nebyla žádná selanka, ale pořádné pecky bez přemíry zbytečných vulgarit.
Po jeho vystoupení ještě došlo na slibované Mezihorky. O režii jsme se tentokrát podělili s mistrem Zindulkou a výsledek byl víc než vydařený. Ostatně se na něj můžete podívat na videu. Jmenovat jednotlivé aktéry je asi zbytečné, jen si všimněte, že teta Broňa v roli lipky vlála tak sugestivně, že v jejím sousedství se rozevlály i hory
Mezihorky naší návštěvu symbolicky zakončily. Zbývalo jen sbalit, rozloučit se a pak už jen opatrné couvání auta a velké mávání a troubení.
Překrásný den se skvělými lidmi. S takovým pocitem jsme odjížděli a přejem všem, aby těch smutných chvil, které takové dny zákonitě střídají zažívali co nejméně!
Za všechny múzáky
Karel, principál
Vždy jsem měla kamarádku, která často přišla do školy uplakaná. Bud´ to bylo kvůli klukům, špatnému prospěchu ve škole, nebo proto, že se jejich rodiče pohádali. Já to nikdy nezažila, ale věděla jsem moc dobře, jaký to je. Má nejlepší kamarádka Nikča to zažívala denně.
„Nikčo, co ti zas je, seš úplně mimo!“ „Neříkej, že tvůj táta se zas opil?“ Nic neříkala, proto jsem věděla, že ANO. Nikča měla hodnou mamku , akorát si obě musí vytrpět dny, kdy se její otec ... ... ... opije. A těch dní je čím dál tím víc! Věděla to dobře, ale nic s tím nemohla dělat. Její mamka už vůbec! „Niky, nemyslíš ,že by se měl tvůj otec léčit?“ „To by nepomohlo, on už lepší nebude.“ Šly jsme domů. Byly velké prázdniny, takže jsme měly celé dny volno. Rozhodla jsem se, že vezmu Nikču do kina, aby přišla na jiné myšlenky. „Mami! Tati! Jdu s Nikčou do kina, nevím v kolik se vrátíme.“ Nikdo se neozýval, ale z kuchyně bylo slyšet nějaké hlasy. Mamky a ještě druhý, nevím koho byl. Šla jsem za hlasy. V kuchyni stál vysoký tmavovlasý muž. Stál vedle mé matky, která něco vařila. Jeho tvář byla klidná a něžná. „Mami?“ „Jé, Lucko, ty už seš doma?“„Jo, už to tak vypadá!“ Podívala jsem se na toho muže, co stál vedle mé matky a pak na ní. „Jo, no, Karle, tohle je moje dcera Lucka. Lucko, Karel-můj šéf. Jen si tu uděláme nějakou práci.“ Ten muž ke mně natáhl pravou ruku. Nechala jsem ji ruku nataženou. „Jdu s Niky do kina!“ Otočila jsem se a šla za Niky. „To byl snad jen sen!“ „Co byl sen?“ Naléhala na mne Nikča. Pane jo, co si to tu namlouvám? Byl to jen její šéf. Film byl krásný, zvolily jsme komedii. Myslela jsem, že Nikča přijde na jiné myšlenky, ale spletla jsem se. Hned jak jsme vyšly z kina, Nikče úsměv z tváři zmizel. „Co se děje?“ „Nechci domů, bojím se, že táta bude zas opilý.“ Šla jsem s ní, až domů. Její otec tam nebyl. Vrátila jsem se domů. Před garáží stálo auto. Byl pořád u nás. Co u nás dělá takovou dobu? Vtrhla jsem do domu, oba seděli na gauči v objetí. Okolo sebe měli poházené lahve od alkoholu a do toho všeho příšerná hudba. „Mami co se to tu děje?“ „No co, to si nemůžu jednou za čas trošku užít?“ Podívala jsem se na toho může. Teď už jsem ho poznala! Byl to tec Niky. „Hele, Lucino, až se uklidníš, přijd´!“ Co prosím. Co si to ke mně dovoluje, ten opilec? „Je tu táta?“ „Co by tu dělal, prosím tě?“ „Víš, on tu bydlí, na rozdíl od něho!“ Práskla jsem dveřmi a odešla ven. Čekala jsem na tátu, bylo už skoro půl dvanácté a on nikde... Seděla jsem na lavičce před domem, najednou se otevřelz dveře. Ze dveří vyšel on a má matka. V té tmě nebylo moc vidět, ale rozuměla jsem moc dobře. „Tady ne, tamhle sedí Lucka!“ To není možné, že by mamka podváděla tátu? NE NENE! A táta o tom ani neví. Prošla jsem okolo nich, zavřela se v pokoji a zkoušela to vše ignorovat. Nešlo to. Jak to mohla mamka tátovi udělat?! Jak dlouho, už to trvá? Proč nám mamka nic neřekla a lhala nám? Na dveře mého pokoje někdo zaklepal, byla to mamka, začala se mi omlouvat a tvrdila, že už se to víckrát nestane. Nevěřila jsem jí, když nám lhala s ním, tak už to bude dělat pořád. Usnula jsem až v půl třetí ráno. Doufala jsem, že to vše byl jen zlý sen.
Ráno jsem se probudila až v půl jedenácté. Vkročila jsem do obýváku a užasla jsem! Mamka ležela na gauči a chrápala. Kolem sebe měla už od včerejška poházené lahve. A včera mi tvrdila, že už se to nikdy nestane. Možná bych tomu věřila, kdyby alespoň uklidila ten svinčík. No tak to už je moc! Táta doma nebyl, rozhodla jsem se tedy, že za ním půjdu do práce. Paní, co tam byla jako recepční, mi tátu zavolala. „Lucinko moje!“ Táta mne pevně objal v teple rodičovské náruči. „Omlouvám se, že ses to musela dozvědět takhle.“ „Co, ty jsi to věděl?“ „Lucko, vím to už tři měsíce, neříkali jsme ti to s mamkou, aby ses zbytečně nestresovala,“ „Cože? To si děláte srandu, ne?!“ tak on to věděl a nic mi neřekl. Nic jsem neřekla, jen sem se na něj podívala a šla jsem pryč. Potřebovala jsem si to nějak srovnat v hlavě. Nemohla jsem uvěřit, že mi to táta dokázal tak dlouho tajit. Vždyt´ jsem jeho dcera a mám právo vědět co se doma děje, už nejsem malá holka! Rozhodla jsem se, že půjdu za Nikčou – vše ji říct. Ona má také právo vědět pravdu. Měla jsem namále, abych se před dveřmi jejího domu neotočila a neběžela domů. Musela jsem taky držet slzy, co jsem měla už v koutcích očí. Zat´ukala jsem na dveře u Nikči doma. Nikdo neotevíral. Zvonila jsem tam dobrých třicet minut, pak se ty zatracené dveře otevřely. „Dobrý den, je Nikola doma?“ „Ahoj Lucinko, no Nikča, ona, já nevím jak ti to mám říct, no ona je v dětském domově!“ Cože, ona je v dětském domově, co tam ksakru dělá? To určitě zavinil ten její super otec . „Lucinko, myslím, že bys už měla jít!“ Ted´ jsem to nedokázala udržet, z očí mi vytryskl proud slz. Ve dveřích se objevil Niky táta – její mamka rychle zavřela, slyšela jsem už jen, jak na ni řve. Šla jsem rychle domů. Nevěděla jsem co budu dělat, ale věděla jsem, že když Niky dali do dětského domova tak, půjdu i já. A taky že jo. Nepletla jsem se.
Doma to bylo k nevydržení, mamka se čím dál tím víc opíjela a Nikoly táta u nás byl taky čím dál tím víc. A tátu jsem viděla jednou týdně. Jednou, když jsem doma uklízela ten svinčík, co tam nechala mamka, zazvonil zvonek. Doufala jsem, že to bude táta. Byl tam, ale s ním tam byla i nějaká paní. „Ahoj, Lucko, musím ti něco říct.“ Sedli jsme si všichni tři na gauč. „Tak co mi chceš říct?“ Nemusela jsem to slyšet, ta paní tu byla, aby mne odvezla do dětského domova. „Víš, tvá matka už nemá sílu dál se o tebe starat, proto musíš na nějakou dobu do dětského domova! Než vše vyřídím a budeš bydlet u mne.“ Nic jsem neříkala, věděla jsem, že to přijde. Odjela jsem s tou paní. Vždycky jsem si myslela, že v dětském domově jsou děti , co něco udělaly, nebo měly špatný prospěch ve škole, ale není to tak. Kdyby to tak mělo být, nebyla bych tam. Měla jsem štěstí, dali mne do stejného dětského domova jako Nikču. Všechno jsem ji řekla, ona to ale všechno věděla. Od té doby, co je tu. Děti tam byly hodné, žádné co by něco špatného udělaly. Kamarádů jsem tam měla hodně. Táta za mnou jezdil taky hodně. Mamka se ted´ léčila. Trvalo to dlouho. Dost dlouho než táta vše zařídil. Jednou za mnou přijel – ve tváři štěstí. „Lucko, mám pro tebe dobrou zprávu! Za týden jedeš už na stálo domů!“ Byla jsem štěstím bez sebe! V dětském domově jsem byla přes půl roku a dost jsem tam zažila. Ani bych nevěřila, že tam čas tak letí, ale nikdy jsem nepřestala věřit, že zas budeme s tátou žít jako normální rodina. Dětský domov pro mne znamenal hodně. Když jsem se tam dostala, vždycky jsem se tam měla o koho opřít a svěřit se s každým trápením. Je mi líto těch, co už tam jsou od malička, ale oni taky dosáhnou toho, čeho chtějí. Rozloučila jsem se se všemi a hlavně s Nikčou, slíbila jsem, že se budu snažit za ní jezdit co nejvíc. A jela jsem domů… domů jako k tátovi. Ten dům, kde jsme bydleli ještě jako celá rodina, jsme prodali. Máma je pořád v nemocnici a ještě hodně dlouho bude. Jezdím za ní každý týden, doufám, že jí jednou všechno co udělala dokážu odpustit. Za Nikčou jezdím každý týden a brzy už bude taky doma u mamky. Její otec odjel, ani nevím kam, ale to jí je jedno, ona ho už jako svého otce nikdy brát nebude.
Každý má svůj osud, at´ je jakýkoli. Nikdy ale nesmí přestat věřit tomu, že dosáhne svého cíle, at´ je jakýkoli.
Návštěvníci/účastníci: Bob Hochman, Paul Merild, Honza Hárovník, Alice Kodýtková, Karel Navrátil + Dixi, Stanislav Zindulka, Jarda Krakonoš Bureš