uskutečněné akce

Včera se mi zdál sen. Utíkám noční ulicí před nějakými sígry. Snažím se otevřít auto, ale klíč tam nějak nepasuje. Pak si rychle lehnu na mokrou silnici, aby mě neviděli. A v tom si všimnu, že auto má propíchané pneumatiky.

Se zbytky nočních vidin ráno sedám do auta. Pojedeme do míst, jež v dětství hrála roli – no asi takovou jako peklo. Kdo zlobí, skončí v pekle anebo v děcáku.

Postupně se k nám přidávají různí umělci z Prahy. Já jedu jako na výlet a oni jedou jako pracovat. Cestou se dovídám, že nejde o jen tak ledajaký dětský domov…padlo dokonce slovo pasťák.Tak nevím, nevím, že by se z mých vidin staly vize? Možná dokonce avízo…

Přijíždíme po krátkém bloudění k velkému, novému, barevnému a pěknému areálu. A já si už skoro začínám říkat, že k takhle krásnému slunečnému dni se panika prostě nehodí.

Ale, když tu náhle…přichází k nám pan ředitel Urban. Tedy ředitel dětského domova v Sedlci. Typ realista. Radši nám hned v úvodu říká, že to nebude sranda, ať si jdeme zamknout auto a dáváme pozor na věci. Umělci jsou patrně na obou stranách chystaného jeviště.

Dle Karlova scénáře se jdeme pozdravit s dětmi do prvního baráčku, pozvat je na setkání a poprosit o pomoc s nošením věcí. Koukají zrovna na nějakou střílečku a zdá se, že při téhle konkurenci na nás zvědaví nejsou.

Tak si říkám: jejda! Jak tohle Karel vyřeší…?

A najednou šrumec a zjišťuju, že všichni jsou v předsíni a oblékají se a obouvají. S čím že to chceme pomoct? Co to je aparatura? A kam že to? Do tělocvičny.

A další překvapení. Hele není to ta z tý Ulice? Jak ona se to, jo Digi! Ano, náš tým přichází posílit Míša Maurerová. Ovšem zdá se, že není proč cosi posilovat, kapela Bengas tu má jednoznačný respekt.

A to už vcházím do jídelny. Tam se zatím shromáždily všechny děti ze všech ostatních barevných baráčků, smějí se. Vedle nich četa tet – taky jsou veselé, taky se smějí. Dohromady na tu partu v čele s Karlem a potažmo i na mě všichni hledí dychtivě, tak už to povězte, co se bude dít, o co tu jde? A ta Digi tak pěkně mluví… Ujímám se alespoň funkce fotografa.

Po přednášce či spíše pěkném popovídání o řečech těla přichází vrchní kouzlič Paul a servíruje předkrm kouzel. K němu přidá svou trochu i mim Toníček a předobědovou ukázku uměn finišuje Adam s žonglovacími míčky. Vše z povzdálí jemně moderuje Míša a Karel a to už všichni ví, že bude pohoda. A vím to i já.

Můj čas se mi často jeví jako nepřetržitý sled čokoládových dortíčků a kyselých jablek. Všechno se daří a je dobře, život chutná jak čokoládový dort a najednou pic ho, jsem zakousnutá do kyselého jablka a nejspíš budu muset polknout. Naštěstí, jak se dnes opět ukázalo, to jde i naopak a náhle v bříšku jako v pokojíčku… A to nejen po úžasném obědu, na který nás tety pozvaly, ale i ve světle dalšího dění.

Po obědě zcela pevnou a nezpochybnitelnou vůdčí pozici zaujala kapela Bengas. V mezičase zakouzlil ještě Paul a spíše okouzlil než zakouzlil Toníček. Ale kapela zaujala zcela bez diskuzí, kapela hrála, kapela zpívala, zpívali i děti a všechno to vypadalo jako jeden velký mejdan. Do toho děti žonglovaly s Adamem, respektive s jeho míčky a tyčkami, užívali jsme si sluníčka a Dixie kopala metro.

Prostě krásná neděle, kterou jde strávit jen u někoho skoro doma. Díky!

Návštěvníci/účastníci: Zuzana Mácová, Adam Jarchovský, Karel Navrátil + Dixi, Míša Mauerová, Bengas, Paul Merild, Adam Jarchovský, Antonín Toníček Novotný