uskutečněné akce

Do Býchor jsme vyrazili sice už počtvrté, ale taky až po třech letech. A to přesto, že zdejší domov je díky založení aktivitám svého ředitele múzami téměř proslulý. Tentokrát jsem si ale umínil, že dosavadní míjení našich aktivit napravíme. Nevím, jestli se to při této návštěvě už podařilo, ale myslím, že jsme aspoň nakročili slušně.

Protože nás tu čekalo dětí víc než kdykoli předtím (kolem čtyřiceti), představovací kolečko se nekonalo. Trvalo by totiž dlouho předlouho. Místo toho jsme se v jídelně představili jen my múzáci. Kromě jmen a gest samozřejmě také akcí. Filip opět vytvořil z gumové blanky nafouknuté do podoby předlouhé jitrnice pár zvířátek, pan Zindulka dal k lepšímu jednu absurdní pohádku, Alice zahrála kousek skladby od J. S. Bacha, pak jsme společně přidali Mezi horami, Filip zažongloval na šlapavou muziku s míčky, Paul dal k lepšímu několik kouzel a zázraků a Šahen ukázal, co dovede provádět s tělem v rytmu moderní muziky profesionální street dancer. Představování s přiblížením toho, co nás čeká po obědě, nám trvalo… tak akorát do oběda.

U něj jsme se vystřídali hladce všichni, poobědvali jsme i s dětmi a během pauzy jsem s panem Zindulkou usedl u pohostinného pana řaditele. Pustili jsme se do povídání s takovou chutí a vervou, že jsem zmeškal začátek odpoledního programu. Dobré jméno múzáků naštěstí zachránil Paul, který sám zahrál, zdramatizoval a zrežíroval píseň strašlivou o olupovači mrtvol a hyenách. Přidal ještě pár kouzel a my ostatní se k němu postupně přidávali. Pan Zindulka přečetl pár mírně střelených pohádek, Šahen s Jardou a Filipem připravili vše potřebné v tělocvičně, já s Alicí zatím hrál na chodbě se synem kapelníka Bengas, Migela Milanem, který se během zdejšího pobytu proměnil z někdejšího grázlíka v ambiciózního a zdatného muzikanta, který se chystá na konzervatoř.

Většina ostatních se pak přestěhovala do tělocvičny, kde se s nadšením pustili do tančení a žonglování. Býchorští jsou v múzických oborech trochu mimo kategorie dětských domovů. Ať jde o muzikanty, nebo herce, mají víc než slušné základy, takže muzicírování s nimi nepřipomínalo nějaké učení základům, ale bylo plnokrevnou muzikantskou radostí. Škoda jen, že jsem neměl dost času také na bubnování s místními vyznavači djembe. Jejich rytmy byly moc zajímavé, ale všechno se zvládnout nedá. Stihl jsem juknout na koně, které tu mají, nazkoušet s Alicí, Milanem a Filipem, vedle štětci čarujícího Boba a jeho modelek, šest písniček a ještě domluvit s Alešem…pardon, s panem ředitelem nějaké společné plány do budoucna. Protože přijel i reportér z kolínského časopisu, odpověděl jsem také na několik jeho otázek a po závěrečném skoro představení v komunitní místnosti jsme na závěr naučili zájemce, mimochodem také velmi talentované, základům woodkopfu. Píšu o sobě víc než jindy proto, že vše probíhalo v takovém fofru, že jsem nestíhal naplno sledovat, jak se daří ostatním. Stačil jsem si ale všimnout Sabiny, jejíž taneční kreace byla hodně nadprůměrná!

Neděle ale zkrátka byla plná zážitků a dojmů pro nás pro všechny a věřím, že pro všechny byla také plná radosti. Aspoň o múzácích to můžu tvrdit bezpečně, protože jsme radost sdíleli při zpáteční cestě autem.

Držíme všem býchorským palce a těšíme se co nejdřív nashledanou!

Karel, múzí principál

Návštěvníci/účastníci: Alice Kodýtková, Bob Hochman, Šahen Chačatrjan, Paul Merild, Karel Navrátil + Dixi, Filip Zahradnický, Stanislav Zindulka, Jarda Krakonoš Bureš