uskutečněné akce

Na tábor uspořádaný a vedený pod hlavičkou a v duchu Múz dětem zasloužilou múzačkou Maruškou Zicháčkovou a jejími kolegyněmi z Babic jsme vyrazili v pátek v podvečer. Cestě předcházelo několik obměn v týmu a další organizační a technické zádrhele, ale na naší náladě ani pátečním představovacím programu to znát nebylo.

Pěvecké schopnosti navštívených dětí jsme si vyzkoušeli v úvodní písničce o krokodýlovi … a pak už to šlo ráz na ráz: Alžběta zarepovala pohádku Petra Nikla, Alice hrála na cello a zpívala, s dětskými písničkami nám pomohla i Maruška /ta s námi druhdy zpívala v kapele/, čtyřnohá oslavenkyně Čikita /narodila se před 10 lety/ se nechala dětmi hladit a drbat, František dal lepšímu písničky o psech s foukací harmonikou, já střídal kytaru, zpěv a buben, Filip večeru nasadil korunu perfektní a ucelenou žonglérskou exhibicí, do níž nadšené diváky zapojoval, a na závěr jsme děti ještě připumpovali španělskou písní Amigo. Reakce dětí, na něž čekalo ještě překvapení v podobě noční “bojovky” byly náramné. Protože výjimečně nešlo o děti z “děcáků”, ale naopak z rodin, které jim věnují až nadstandardní péči, mohli jsme srovnávat. Rozdíly byly zřejmé už v pátek, ale ještě markantněji se projevily při sobotních workshopech /česky dílnách :-)/.

Plány nám v sobotu trochu zkřížil déšť, ale ani ten nás natrvalo nezahnal dovnitř do sálu označeného jako „kostel“. Tam jsme se představili v pátek a sobotní program tu i písničkami zahájili, ale woodkopf, žonglování, první kroky na chůdách i bubenická dílna se odehrávaly déšť nedéšť na čerstvém vzduchu.

Mne snad nejvíc překvapily děti u woodkopfu. Tento sport spočívající v soubojích dvou soupeřů - “kebuláčů” balancujících na hlavách prkna, naráží v děcácích často na neochotu dětí soustředit se a překonat počáteční nesnáze. “Tohle já neumím”, “mně to nejde” jsou postoje, jejichž překonání je u dětí v ústavní péči často velmi těžké. To, že vzdávají různé činnosti hned při prvních nezdarech, je negativně poznamenává i v dospělejších fázích života. Na překonání nejen tohoto hendikepu s nimi pracujeme ve většině našich projektů i při návštěvách DD.

Na táboře ve Vlastějovicích tomu ovšem bylo zcela jiné. Ne že by tu byly děti nějak výrazně talentovanější, ale Jejich přístup byl naprosto odlišný. Bylo zřejmé, že jsou zvyklé nezdary překonávat a navíc jsou zvyklé na to, že se jim od dospělých dostává podpory a povzbuzení. To tu měrou vrchovatou činily kromě nás múzáků i všechny vedoucí, s nimiž jsme měli možnost se na táboře setkat. Bravo! I proto si děti zkoušely všechno s vytrvalostí a odvahou a výsledky předčily naše očekávání.

Jediný zádrhel v průběhu návštěvy nastal překvapivě u léty osvědčené dramatizace písničky Mezi horami. Tu děti znaly, zpívaly jí s radostí a chutí, ale při režijních pokynech představitelce Aničky došlo k lingvistické komplikaci. Dívenka pokynům nerozuměla. Až po chvíli jsme zjistili, že žije v Londýně a věta “...tu šla Anička plakat Janíčka, hned na hrob padla a viac něvstala..” pro ni byla nesrozumitelná. Došlo téměř na slzy, ale po přeobsazení byly i tady „Mezihorky“ úspěšné. Celou návštěvu jsme zakončili symbolicky sborovým zpěvem písně Amigo a oboustranně vděčným bouřlivým loučením.

Tak pohodový tábor jsem ještě nezažil a skoro jsem dětem záviděl. Příště ale jedem s Múzami zase do děcáku. Je nás tam třeba!!!

Karel Navrátil - principál

Návštěvníci/účastníci: Alice, Alžběta, Čikita, Filip, František a Karel